II. ÚS 3059/16
II.ÚS 3059/16 ze dne 16. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., zastoupeného Mgr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem Pod Věží 3, Svitavy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2016 č. j. 7 Tdo 295/2016-43, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 13 To 354/2015-364 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 24. července 2015 č. j. 2 T 33/2015-342, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství ve Svitavách a společnosti KLIKA - BP, a. s., se sídlem 8. března 4812/2a, Jihlava, jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. září 2016, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 24. července 2015 č. j. 2 T 33/2015-342 uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž tento trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání taktéž jednoho roku. Stěžovateli byla dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti KLIKA - BP, a. s., částku 130 700 Kč.

3. Trestného činu podvodu se měl stěžovatel dopustit tím, že jako zaměstnanec společnosti Tyco Fire & Integrated Solutions s. r. o., člen koncernu Tyco (právní předchůdce poškozené, dále jen "TFIS"), po předchozí domluvě s Annou Tobkovou, která měla účelově vystavený živnostenský list, v úmyslu je oba obohatit vystavil jejím jménem dvě faktury na zakázky "Tušimice - klec trafa" a "Dukovany - klec trafa" za práce, revizní tlakové zkoušky, které ve skutečnosti Anna Tobková neprovedla, aniž je provedl sám, o čemž Anna Tobková nevěděla. Tyto práce naopak provedli zaměstnanci společnosti TFIS a její subdodavatelé. Tím neoprávněně vylákal pro sebe a Annu Tobkovou plnění ve výši 130 700 Kč za část první faktury a pokusil se vylákat 166 680 Kč za druhou fakturu.

4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 13 To 354/2015-364 zamítl odvolání stěžovatele.

5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. června 2016 č. j. 7 Tdo 295/2016-43 odmítl dovolání stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost.

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy svá rozhodnutí opřely jen o skupinu důkazů a část důkazů nehodnotily. Nezdůvodnily, jak souvisí jeho jednání se způsobenou škodou a jak z důkazů vyplývá závěr o zavinění stěžovatele. Poukazoval na to, že trestní oznámení bylo důsledkem jeho sporu se zaměstnavatelem, který mu zrušil pracovní poměr. Setrvával na své obhajobě z vlastního trestního řízení, podle níž byla první faktura opravena v textu (doplněním výše uvedených zakázek), nikoli ve výsledné částce, na pokyn vedoucího zaměstnance, škoda tedy nemohla vzniknout. Soudy přitom nevypořádaly jeho námitku, že změna faktur byla obchodní praxí nastavenou zaměstnavatelem. Nadto byla první faktura podepsána Annou Tobkovou a byla prokázána hodnota předaného díla, neboť práce o stejné hodnotě byly provedeny na zakázkách obchodních domů. Jednal-li na pokyn nadřízené osoby, nejednal úmyslně a konal svou povinnost. U druhé faktury namítal, že tlakové zkoušky provedl sám, protože zaměstnavatel k nim neměl živnostenské oprávnění. Provedení tlakové zkoušky, u níž byl jen on, není možné prokázat svědecky, ale jen jeho výslechem a protokolem o tlakové zkoušce. Upozorňoval na nedostatky skutkové věty a rozpory v některých výpovědích svědků.
II. Vlastní posouzení

7. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími a soudním spisem, však zhodnotil, že je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].

8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

9. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v projednávané věci.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval argumentaci týkající se skutkových zjištění, kterou již uplatnil v opravných prostředcích před obecnými soudy a kterou už se tak zabýval krajský i Nejvyšší soud. Přitom zdůrazňoval jednotlivé výroky svědků, aniž by zohledňoval jejich kontext či celkové vyznění výpovědí svědků. Ústavní soud tak v dílčích námitkách stěžovatele odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů, které jeho námitky vypořádaly, ať už jde o rozporovanou odbornost znalce, výpovědi svědků Štorka, Klančíka, Egorova a dalších či tvrzené nedostatky skutkové věty. Stejně tak již soudy poukázaly na to, že argumenty stěžovatele nijak nevyvracejí klíčovou výpověď Anny Tobkové, která vypověděla, že si založila živnost na návrh stěžovatele. Ten jí navrhl, že by si mohli přivydělat tím, že by na její firmu vykazovali montáže. Uvedla, že stěžovatel vystavoval faktury a ona je jen podepisovala a že v danou dobu měla se stěžovatelem blízký vztah.

11. Namítal-li stěžovatel, že vystavování faktur na Annu Tobkovou i jejich změny byly běžnou obchodní praxí zaměstnavatele, krajský soud již k tomu uvedl, že dle svědka Klančíka neexistovala dohoda stěžovatele se zaměstnavatelem, že stěžovatel bude provádět tlakové zkoušky a fakturovat je na jinou firmu, konkrétně firmu Anny Tobkové. I kdyby však takové přivolení zaměstnavatele měl, bylo v této věci dle okresního i krajského soudu rozhodující, že fakturované práce ve skutečnosti nebyly provedeny. Krajský soud také odkázal na závěry státního zástupce, podle něhož náklady dokládané stěžovatelem k zakázkám týkajícím se obchodních domů, které měly vyvracet výši způsobené škody a souvisí s namítanou změnou faktury, byly stěžovatelem dodatečně účelově opatřeny.

12. Okresní soud rovněž poukázal na postupně se měnící výpovědi stěžovatele. Zabýval se zaviněním stěžovatele a jeho úmysl čin spáchat dovodil z toho, že stěžovatel využil svého postavení u zaměstnavatele, vyvolal mylnou představu o potřebě tlakových zkoušek, které však potřeba nebyly, požadoval jejich objednání mimo zaměstnanecký poměr u Anny Tobkové a tvrdil, že tyto zkoušky provedl, ačkoli jejich provedení věrohodně neprokázal. Pokud jde o protokoly o provedení tlakových zkoušek, ty se dle výpovědi svědka Kadlece objevily až v průběhu soudního sporu a např. dle svědka Novotného se nepodařilo objevit v archivu elektrárny Tušimice jiné protokoly než protokoly podepsané stěžovatelem jako zaměstnancem TFIS.

13. Soudy se proto ve všech napadených rozsudcích námitkami stěžovatele zabývaly a svá rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily. Okresní soud provedl řadu listinných důkazů a vyslechl značné množství svědků, čímž v souhrnu nabyl dostatečný podklad pro zjištěný skutkový děj. Ústavní soud nemá za to, že by v řízení bylo v oblasti skutkových zjištění a dokazování porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a nepovažoval za nepřiměřený ani uložený trest.

14. Ústavní soud proto neshledal, že by v napadených rozhodnutích okresního, krajského a Nejvyššího soudu bylo možné spatřovat svévoli nebo jiný kvalifikovaný exces, který by vedl k protiústavnímu zásahu do základních práv stěžovatele, tedy ani do práv stěžovatele podle čl. 8 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

15. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

16. Pro úplnost lze doplnit, že Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti výroku okresního soudu o náhradě škody (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy po seznámení se soudním spisem okresního soudu rozhodl o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.