II. ÚS 3032/13
II.ÚS 3032/13 ze dne 5. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Šťastného, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 48, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 33 Cdo 1355/2013 - 616 ze dne 23. července 2013 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 396/2010 - 435 ze dne 21. dubna 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podle ustanovení §§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označená rozhodnutí odporují "ústavně zaručených právům a povinnostem" dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článku 36 odst. 1, 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zde zakotvenému právu na spravedlivý proces, a aby z tohoto důvodu výše uvedená rozhodnutí zrušil.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 shora označeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit výrokem I. žalobkyním a), b) a c) k ruce společně a nerozdílně částku 236 391 Kč, výrokem II. žalobkyni d) částku 478 798 Kč a výroky III. až VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.

Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujících výrocích o věci samé I. a II. a ve výroku V. o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní c) a stěžovatelem. Odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v nákladových výrocích III., IV. a VIII. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Obecné soudy vyšly z toho, že stěžovateli vznikla na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 11 C 17/94-79 povinnost zaplatit vypořádání podílového spoluvlastnictví. Stěžovatel tuto povinnost ve stanovené lhůtě nesplnil a dostal se tak ve smyslu § 517 odst. 1 a 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník do prodlení s plněním peněžitého dluhu.

Dovolací návrh stěžovatele Nejvyšší soud výše citovaným usnesením odmítl jako nepřípustný, když dospěl k závěru, že obecné soudy neposoudily věc v rozporu s hmotným právem, přičemž stěžovatelem formulované dovolací důvody nemohly založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) zák. č. 99/1963, Sb. občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") (ve znění do 31. 12.2012), ani dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť stěžovatelem vybudovaná argumentace na vlastních skutkových tvrzeních, toliko rozporných se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nemohla způsobit, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatel podal proti rozhodnutí obecných soudů ústavní stížnost, ve které uvedl, že řízení před obecnými soudy bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívala v nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel podal důvody, proč bylo prostřednictvím jím tvrzeného striktního formalistického výkladu ze strany obecných soudů zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel ve svém návrhu připomněl také domnělá pochybení obecných soudů, která se dle jeho slov udála tak, že se soudy nezaobíraly jeho argumentací a rozhodly, aniž se s jeho tvrzeními řádně vypořádaly, díky čemuž mu zabránily argumentovat jinak, než kdyby se s jeho námitkami během řízení vypořádaly, a umožnily mu tak použít i argumenty, které v řízení neuplatnil. Stěžovatel také připomněl, že byl v minulosti poškozen jako vlastník, resp. spoluvlastník nařízeným předběžným opatřením, vydaným Okresním soudem v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 119/98, a to na základě návrhu žalobkyň. Závěrem navrhl, aby napadená soudní rozhodnutí Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, stejně jako obsah napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Je nutné připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob vyplývajících z podústavního práva, neboť tuto činnost provádí především soudy obecné. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody. K takovémuto zásahu v posuzovaném případě nedošlo.

Ústavní soud musel konstatovat, že ústavní stížnost navrhovatele se zakládala pouze na opakování argumentů, které již byly v řízení před obecnými soudy uplatněny a s nimiž se tyto soudy již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Pokud se jedná o argumenty stěžovatele, postrádají většinou určitou vnitřní logickou strukturou a není jasné, v čem spatřuje stěžovatel konkrétní porušení svých práv na spravedlivý proces a jakou nápravu v této souvislosti očekává.

Přestože se stěžovatel domáhá svého práva na spravedlivý proces, jeho představa ve skutečnosti nezahrnuje tradiční garanci tohoto základního práva, ale znázorňuje požadavek obdržet rozhodnutí, které by stěžovatel sám považoval za správné. Lze říci, že v obecné rovině požaduje vhodnější interpretaci podústavního práva. V tomto konkrétním případě nelze dovodit bezprostřední existenci procesní vady takového charakteru, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud připomíná zásadu, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Ústavní soud může rozhodnout na základě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o "přijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže podaný návrh zjevně nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.