II. ÚS 3029/09
II.ÚS 3029/09 ze dne 4. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele R. E., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem sídlem Krkonošská 27, Vrchlabí, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2009 sp. zn. 26 Co 156/2009, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 11. 2009, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak Ústavní soud zjistil, rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 12. 2008 sp. zn. 11 C 17/2007, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. 7. 2009, byla zamítnuta žaloba K. B. G. (v původním řízení žalobkyně) proti stěžovateli o výživné pro rozvedenou manželku ve výši 2.000,- Kč měsíčně (výrok I.), žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), ohledně výživného ve výši dalších 2.000,- Kč měsíčně pak soud řízení zastavil (výrok III. doplňujícího rozhodnutí).

Žalobkyně se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolala. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 9. 2009 sp. zn. 26 Co 156/2009 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatel je povinen platit žalobkyni výživné ve výši 1.000,- Kč měsíčně v období od 26. 3. 2007 do 31. 1. 2009 a ve výši 2.000,- Kč měsíčně od 1. 2. 2009 do 19. 3. 2010, a to vždy do každého 15. dne v měsíci předem. Ohledně žaloby o další výživné v částce 1.000,- Kč měsíčně za období od 26. 3. 2007 do 31. 1. 2009 žalobu zamítl. Dlužné výživné za specifikovaná období stěžovateli uložil zaplatit ve dvou splátkách. Soud dále rozhodl o úhradě nákladů řízení.

Stěžovatel napadl výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Zásadní vadu odvolacího řízení spatřuje v tom, že ačkoli tento po provedeném doplnění dokazování pojal právní názor odlišný od právního názoru uvedeného v prvostupňovém rozsudku, účastníky s ním neseznámil, čímž údajně porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a zároveň stěžovatelova ústavně zaručená práva. Soudu konkrétně vytýká, že neměl provádět doplnění dokazování provedením důkazu zprávou MUDr. E. K. o zdravotním stavu žalobkyně. Tento důkaz navíc do ostatních provedených důkazů logicky nezapadá.

Stěžovatel dále nesouhlasí s právní úpravou obsaženou v občanském soudním řádu, podle níž ve věcech upravených zákonem o rodině není dovolání přípustné, a navrhuje proto zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Stěžovatel závěrem navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, neboť v něm uložená povinnost jej neúměrně zatěžuje. Řízení o vypořádání společného jmění manželů totiž není ukončeno a stěžovatel je stále nucen hradit úvěry vzniklé za trvání manželství.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách.

Předně považoval Ústavní soud za nezbytné vyjádřit se k výtce, v níž stěžovatel tvrdí, že odvolací soud svým postupem porušil zásadu dvojinstančnosti. Jak plyne z příslušných ustanovení občanského soudního řádu, odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může dospět také k jiným (odlišným) skutkovým zjištěním a závěrům, než která soud prvního stupně učinil (§ 213 odst. 1 o. s. ř.). Má-li odvolací soud za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, pak podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu a s ohledem na zásadu ústnosti (§ 115, § 214 odst. 1 o. s. ř.) a přímosti (§ 122 odst. 1, § 211, § 213 o. s. ř.), jakož i v souladu s ustálenou judikaturou i doktrínou (viz J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář, M. Mazanec: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 7. vydání, Praha 2006, str. 1131 a násl.), je nezbytné, aby takové důkazy zopakoval. Takový požadavek však odvolací soud splnil, neboť jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při ústním jednání zopakoval dokazování čtením konkrétních listin. Provedení důkazu zprávou MUDr. E. K. ze dne 25. 8. 2009, která se věnuje aktuálnímu zdravotnímu stavu žalobkyně, pak proběhlo ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. Nelze přitom přisvědčit tvrzení stěžovatele, že tato zpráva byla vydána před přijetím rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 19. 12. 2008, resp. jeho doplnění dne 17. 7. 2009). Ústavní soud proto v tomto směru v postupu odvolacího soudu neshledal žádné pochybení.

Judikatura Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. 30 Cdo 749/2005), na níž stěžovatel odkazuje, na nyní posuzovanou věc nedopadá. Nejvyšší soud v uvedené věci konstatoval, že o nepředvídatelné rozhodnutí jde v případě, že odvolací soud posoudí zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud činili účastníci řízení, anebo než jej posoudil soud prvního stupně, takže účastníci se k tomuto právnímu názoru nemohou vyjádřit, resp. vznést tvrzení odpovídající právnímu názoru odvolacího soudu a navrhnout k nim důkazy. V nyní posuzované věci odvolací soud na základě nových skutkových zjištění učinil právní závěr, že podmínky uvedené v ustanovení § 93 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, jsou splněny. O takový výsledek stěžovatelova protistrana ve sporném řízení od počátku usilovala a odpovídala tomu ostatně i její skutková tvrzení obsažená v odvolání, k němuž se stěžovatel vyjadřoval, a nic mu nebránilo v tom, aby proti nim v průběhu odvolacího řízení brojil. Právní závěr odvolacího soudu nelze v těchto souvislostech považovat za nepředvídatelný. Pokud krajský soud považoval projednávanou právní věc za zcela jasnou po právní i skutkové stránce, nebylo důvodu rozsudek rušit a věc vracet okresnímu soudu k dalšímu řízení, odvolací soud mohl sám ve věci rozhodnout [§ 220 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Předvídatelnost soudního řízení v praxi jistě neznamená stav, kdy by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí, jak stěžovatel naznačuje. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení.

Závěrem lze konstatovat, že napadené rozhodnutí je řádně a přesvědčivě odůvodněno, z ústavního hlediska tedy plně přijatelné. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry odvolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by byl garantován úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V tomto ohledu obecné soudy z mezí ústavnosti nevybočily.

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že žádné základní právo stěžovatele napadeným rozhodnutím porušeno nebylo, a na základě toho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatele, jmenovitě na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., jež musí být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.