II. ÚS 3013/16
II.ÚS 3013/16 ze dne 7. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Zahradníčka, právně zastoupeného JUDr. Petrou Stupkovou, LL.M., advokátkou, AK se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016 č. j. 21 Cdo 136/2016-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí a tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel žalobou ze dne 4. 3. 2013 podanou u Okresního soudu v Benešově domáhal určení neplatnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka - občanského sdružení, nyní spolku (Golfový klub Konopiště), jehož byl členem. Okresní soud v Benešově po provedeném dokazování rozhodl rozsudkem ze dne 3. 12. 2013 č. j. 11 C 12/2013-70, kterým žalobu zamítl. Dne 14. 1. 2014 právní zástupce stěžovatele odeslal na podatelnu Okresního soudu v Benešově emailovou zprávu podepsanou zaručeným elektronickým podpisem právního zástupce stěžovatele obsahující text "Vážení, v příloze si dovolujeme zaslat podání ve věci vedené pod sp. zn. 11 C 12/2013 a současně požádat o předání ke zpracování." V předmětu emailové zprávy pak byla uvedena jména účastníků řízení, tj. jméno stěžovatele a vedlejšího účastníka. Příloha, tj. samotné odvolání, se však zřejmě technickou chybou nepřipojilo, ačkoliv bylo podle tvrzení právního zástupce stěžovatele zpracováno a připraveno k odeslání.

3. Sdělením Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 1. 2014, doručeným právnímu zástupci stěžovatele dne 23. 1. 2014, byl stěžovatel informován, že dne 14. 1. 2014 bylo elektronicky doručeno podání, které obsahovalo pouze průvodní citovaný text a že k němu nebyla připojena žádná podání či přílohy. Soud uvedl, že není vůbec zřejmé, jaké podání bylo zamýšleno, ani nepřichází v úvahu postup podle § 43 o. s. ř. (odstranění vad podání). Právní zástupce stěžovatele obratem poté, co obdržel sdělení Okresního soudu v Benešově, zaslal elektronicky na adresu podatelny Okresního soudu v Benešově podání, v němž uvedl, že odstraňuje vady svého podání ze dne 14. 1. 2014 a zasílá chybějící odvolání.

4. Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 30. 1. 2014 č. j. 11 C 12/2013-98 odvolání stěžovatele odmítl podle § 208 odst. 1 o. s. ř. jako opožděné. Soud konstatoval, že za podání odvolání přitom nelze považovat podání učiněné elektronicky se zaručeným elektronickým podpisem dne 14. 1. 2014, neboť toto podání obsahovalo pouze text již citovaný shora, přičemž žádné přílohy, ani žádná další podání připojena nebyla. Podle soudu z citovaného textu nebylo zřejmé, o jaké podání má jít, tedy posoudit jej alespoň podle obsahu, a pokusit se o postup podle § 43 o. s. ř. a odstranit vady podání.

5. Usnesení Okresního soudu v Benešově napadl stěžovatel včasným odvoláním. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 3. 2014 č. j. 28 Co 112/2014-112 usnesení Okresního soudu v Benešově potvrdil. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že za stavu, kdy nelze dovodit, o jaký procesní úkon jde, musí jít tato technická chyba či pochybení odesílatele k tíži účastníka řízení, přičemž takový postup není formalistický a není porušením práva na spravedlivý proces a práva na přístup k soudu.

6. Stěžovatel se následně bránil žalobou pro zmatečnost, přičemž uplatnil zmatečnostní důvody dle § 229 odst. 3 a 4 o. s. ř. Krajskému soudu v Praze vytýkal převedším nesprávné posouzení věci po právní stránce, a to příliš formalistický výklad § 41, § 42 a § 43 o. s. ř. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 6. 2015 č. j. 28 Co 112/2014-MPO-25 žalobu pro zmatečnost zamítl, když dospěl k závěru, že není důvodná, neboť stěžovatelem popisované skutečnosti nenaplňují žádný z důvodů, pro který je možné žalobu pro zmatečnost podat.

7. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal odvolání, v němž zejména poukázal na to, že důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost dle § 229 odst. 4 o. s. ř. je, byť v právní úpravě výslovně neuvedený, ale z textu ustanovení vyplývající, skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2015 č. j. 4 Co 139/2015-49 usnesení Krajského soudu v Praze potvrdil. V odůvodnění usnesení uvedl, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav věci i učinil správné právní závěry, pokud dovodil, že žaloba pro zmatečnost dle § 229 odst. 3 a 4 o. s. ř. není důvodná.

8. Stěžovatel poté napadl usnesení Vrchního soudu v Praze dovoláním. V něm namítal, že emailová zpráva ze dne 14. 1. 2014 je podáním, neboť jde o právní úkon účastníka učiněný mimo rámec jednání, a že měl být soudem z úřední povinnosti vyzván k odstranění vady tohoto nesrozumitelného a neurčitého úkonu opravou, popř. doplněním. Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností dovolání zamítl. Podle jeho názoru se podáním v elektronické podobě rozumí elektronický dokument v podobě datové zprávy, který účastník adresoval (a doručil) soudu v době, kdy s ním nebyl v přímém styku v rámci jednání, přípravného jednání nebo jiného soudního roku, jestliže v něm projevil vůli směřující k uplatnění procesních práv, ke splnění procesních povinností nebo k jiným procesním následkům, jež jsou s takovým projevem vůle spojeny, popř. část takového dokumentu, v němž byl takový účastníkův projev vůle obsažen. Dále má Nejvyšší soud za to, že dokument odeslaný elektronickou poštou zástupcem stěžovatele dne 14. 1. 2014 není podáním, nýbrž představuje pouze elektronický nosič (obálku, kontejner), aniž by do něj byl vložen další (jiný) elektronický dokument, který měl obsahovat avízované podání. Ustanovení § 43 o. s. ř. se podle dovolacího soudu vztahuje pouze na případy, kdy bylo učiněno neúplné podání, resp. podání nesrozumitelné nebo neurčité, nedopadá však na případy, dojde-li soudu "prázdná obálka".

9. Stěžovatel s právními závěry dovolacího soudu nesouhlasí a v ústavní stížnosti namítá, že soud učinil příliš formalistický výklad §§ 41, 42 a 43 o. s. ř. v tom smyslu, že pouze v případě, že by podání opatřené zaručeným elektronickým podpisem bylo označeno výrazem "odvolání", bylo by možné jej považovat za tzv. blanketní odvolání a postupovat pak v souladu s § 43 a § 209 o. s. ř. Nedostatek výzvy k odstranění vady podání ze dne 14. 1. 2014 je dle stěžovatele vadou řízení, jež může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V případě, že by za výzvu k odstranění vady řízení bylo považováno sdělení Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 1. 2014, bez ohledu na skutečnost, že nebylo učiněno formou usnesení a že neobsahovalo veškeré náležitosti takové výzvy, avšak bylo z něho patrné, v čem vada podání spočívala, pak tato vada byla odstraněna obratem, tj. Okresnímu soudu v Benešově byla zaslána příloha, která byla zamýšlena samotným podáním ze dne 14. 1. 2014. Obecné soudy svým nesprávným, formalistickým a příliš zužujícím výkladem příslušných procesních pravidel zabránily stěžovatelovu právu na přístup k soudu a právu na spravedlivý proces.
10. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

11. Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

12. Žádné takové pochybení v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež je ústavní stížností napadeno, však Ústavní soud neshledal. Nejvyšší soud v prvé řadě dospěl k závěru o přípustnosti podaného dovolání, neboť pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda je v občanském soudním řízení podáním elektronický dokument zaslaný soudu elektronickou poštou, který slouží pouze jako elektronický nosič (obálka či kontejner), aniž by k němu byl připojen další elektronický dokument, k jehož přepravě byl použit, a zda soud má postupovat podle ustanovení § 43 o. s. ř. i tehdy, jestliže do elektronického nosiče (obálky, kontejneru) nebyl vložen avizovaný přepravovaný elektronický dokument. Uvedenou právní otázkou se dovolací soud řádně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že dovolání nelze považovat za důvodné.

13. Dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení vyložil, co se považuje za podání, jaké náležitosti musí podání obsahovat, kdy se považuje podání za vadné a kdy je povinností soudu poučit účastníka podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Podáním v elektronické podobě se podle jeho názoru rozumí elektronický dokument v podobě datové zprávy, který účastník adresoval (a doručil) soudu v době, kdy s ním nebyl v přímém styku v rámci jednání, přípravného jednání nebo jiného soudního roku, jestliže v něm projevil vůli směřující k uplatnění procesních práv, ke splnění procesních povinností nebo k jiným procesním následkům, jež jsou s takovým projevem vůle spojeny, popřípadě část takového dokumentu, v němž byl takový účastníkův projev vůle obsažen.

14. Dovolací soud dovodil, a v tom se ztotožnil i se závěry nižších soudů, že elektronický dokument, který představuje elektronický nosič (obálku, kontejner) a který tedy slouží k přepravě vloženého elektronického dokumentu od odesílatele k soudu (jako "přílohy"), sám o sobě neobsahuje žádný projev vůle účastníka, který by směřoval k uplatnění procesních práv, ke splnění procesních povinností nebo k jiným procesním následkům, jež jsou s takovým projevem vůle spojeny; jeho účelem je zabezpečení přepravy vloženého elektronického dokumentu v podobě datové zprávy k soudu. Nicméně, elektronický nosič je elektronickým dokumentem a může tedy obsahovat - kromě údajů "přepravních" - také další údaje, které mohou představovat podání účastníka (jeho projev vůle), a to buď samostatně, nebo v souvislosti s vloženým elektronickým dokumentem, obsahujícím účastníkův projev vůle; v takovém případě je elektronický dokument nejen elektronickým nosičem, ale také podáním, popřípadě součástí podání účastníka, které se nachází ve vloženém elektronickém dokumentu.

15. Uvedené úvahy pak dovolací soud aplikoval na projednávanou věc a dospěl k právnímu závěru, že dne 14. 1. 2014 byl doručen okresnímu soudu elektronický dokument odeslaný elektronickou poštou zástupcem žalobce, který představoval - jak je nepochybné z textu zprávy - elektronický nosič, aniž by do něj byl vložen další (jiný) elektronický dokument, který měl obsahovat avízované "podání ve věci vedené pod sp. zn. 11 C 12/2013". Z textu elektronického dokumentu pak dovolací soud dovodil, že je nepochybné, že neobsahoval (uvažováno z hlediska jeho obsahu) žádné údaje, které by mohly (samostatně, neboť do něj nebyla vložena "žádná příloha") představovat podání účastníka, tedy jeho projev vůle, který by směřoval k uplatnění procesních práv, ke splnění procesních povinností nebo k jiným procesním následkům, jež jsou s takovým projevem vůle spojeny. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že elektronický dokument, odeslaný zástupcem žalobce a doručený okresnímu soudu dne 14. 1. 2014, není podáním (odvoláním). Skutečné odvolání jako procesní úkon pak podal zástupce stěžovatele elektronicky až dne 23. 1. 2014, aniž by však šlo o odstranění vady dřívějšího elektronického dokumentu, a tedy opožděně.

16. Ústavní soud pokládá odůvodnění napadeného usnesení za logické, přiléhavé a vyčerpávající. Jeho závěry lze označit za ústavně konformní a nijak neodporující právu stěžovatele na soudní ochranu (resp. přístup k soudu). Vzhledem k tomu má Ústavní soud za to, že postačí na uvedené usnesení v podrobnostech odkázat.

17. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.