II. ÚS 2998/07
II.ÚS 2998/07 ze dne 13. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. A. a S. A., oba zastoupeni Mgr. Olgou Jiříčkovou, advokátkou se sídlem Novoměstská 960, Chrudim, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 2. 5. 2005, č. j. 18 Co 166/2005-210, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 22 Cdo 2638/2005-234, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2007, domáhali se stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, a to v rozsahu prvého odstavec výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 22 Cdo 2638/2005-234. Tvrdili, že citovaným rozhodnutím byla porušena jejich ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jím bylo stěžovatelům jako vlastníkům zčásti zcela znemožněno užívání předmětu vlastnictví a zčásti toto užívání neprávem ztíženo.

Jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 2. 5. 2005, č. j. 18 Co 166/2005-210, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 11. 2004, č. j. 7 C 11/2001-176, a to tak, že byla zamítnuta (výrok I.) žaloba stěžovatelů, jejímž prostřednictvím se domáhali určení práva věcného břemene cesty, tj. chůze a jízdy, po pozemcích žalovaného (v řízení před Ústavním soudem dále jen "vedlejší účastník") ve prospěch pozemků a staveb ve vlastnictví stěžovatelů. Konkrétně se jednalo o určení věcného břemene cesty po pozemku vedlejšího účastníka parc. č. 1959/2 - ostatní plocha, ostatní komunikace, ve prospěch domu č. p. 59 a st. parc. č. 124, na níž je dům postaven, které bylo určeno k přechodu a přejezdu na veřejnou komunikaci, označenou jako pozemek parc. č. 1939/34, a z tohoto pozemku na st. parc. č. 124 a k domu čp. 59, vše v katastrálním území Vojtěchov u Hlinska, obec Vojtěchov. Určení druhého věcného břemene, práva cesty po pozemcích vedlejšího účastníka parc. č. 308 - zahrada a parc. č. 309 - orná půda, se domáhali ve prospěch pozemků parc. č. 319, 320 a 321 - orná půda a ve prospěch st. parc. č. 223 - zastavěná plocha a nádvoří a zemědělské stavby na ní postavené, vše opět v katastrálním území Vojtěchov u Hlinska, obec Vojtěchov. Ve výroku druhém rozhodl odvolací soud o nákladech řízení.

Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé dovolání, na jehož podkladě Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 8. 2007, č. j. 22 Cdo 2638/2005-234, zrušil část výroku rozsudku odvolacího soudu týkající se určení věcného břemene váznoucího na pozemku parc. č. 1959/2 ve prospěch domu č. p. 59, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (odstavec druhý výroku), neboť považoval jím přijatý závěr, že nedošlo k vydržení práva cesty po specifikovaném pozemku, za předčasný, a tudíž nesprávný. Odvolací soud se podle jeho názoru nezabýval významem rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 27. 12. 1967, č. j. 3 C 443/67-25, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 1968, č. j. 5 Co 69/68-38, kterým byla deklarována existence věcného břemene cesty po pozemku č. kat. 1959 od domu č. p. 59 na veřejnou komunikaci ve prospěch tehdejších právních předchůdců stěžovatelů. Ve zbývajícím rozsahu shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu správným, a dovolání proto zamítl (první odstavec výroku).

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelé vyjadřují nesouhlas s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu. Za nepřípadnou považují zejména jejich úvahu o charakteru pozemku parc. č. 1959 jako cesty veřejné. Stěžovatelé poukazují na rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 27. 12. 1967, z něhož naopak vyplývá soukromý charakter tohoto pozemku. Dále namítají, že k zařazení pozemku parc. č. 1959 do sítě místních komunikací v roce 1966 došlo v rozporu se zákonem. Minimálně do stanovené doby byl však pozemek v soukromém vlastnictví, mohlo tudíž k němu vzniknout právo z věcného břemene chůze a jízdy, k čemuž také dle ust. § 1477 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen "OZO") došlo. Část původní parcely č. 1959, nyní označené jako parc. č. 1959/1, může být pokládána za cestu veřejnou až od doby, kdy byla tato část obcí Vojtěchov zakoupena od vedlejšího účastníka, tj. až od roku 2000. Obecné soudy se podle stěžovatelů dopustily i dalších názorových pochybení, a to ve věci charakteru pozemku st. parc. č. 223, který nelze posuzovat odděleně od pozemku parc. č. 319, a ve věci vydržení práva chůze a jízdy ve prospěch st. parc. č. 124, ohledně níž měl být Nejvyšším soudem vysloven zrušující výrok jako v případě na ní postaveném domu č. p. 59. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že krajský soud nehodnotil provedené důkazy, zejména výslechy svědků a obsah spisu z roku 1967, z pohledu ust. § 1477 OZO a judikatury Nejvyššího soudu, podle níž se při třiceti a víceletém užívání práva držby i bez právního důvodu poctivá držba předpokládá a není třeba prokazovat její oprávněnost jinak než důkazy o její délce. Pouze prokázaná nepoctivost držby, což není tento případ, by mohla zmařit vydržení práva služebnosti, resp. věcného břemene. Splnění podmínky času pro vydržení práva věcného břemene u pozemků parc. č. 319, 320 a 321 stěžovatelé přitom dovozují ze svažitosti terénu, který neumožňoval jiný přístup k těmto pozemkům než právě po pozemcích vedlejšího účastníka. Z výše uvedených důvodů se stěžovatelé domnívají, že byl dostatečně a spolehlivě prokázán vznik předmětných věcných břemen, přičemž odlišné rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zakládá dotčení jejich práva na ochranu vlastnictví.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné též to, zda je ústavní stížnost přípustná.

V případě stěžovateli podané ústavní stížnosti byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoliv v odůvodnění ústavní stížnosti vytýkají stěžovatelé pochybení Nejvyššímu soudu stran zamítavé části shora uvedeného rozsudku, zrušení této části jeho rozsudku v petitu ústavní stížnosti nepožadují. Pokud by Ústavní soud rozhodoval jen o v petitu uvedeném rozhodnutí, zůstal by, v případě jeho zrušení, rozsudek Nejvyššího soudu nedotčen, což by vedlo, dle ustáleného názoru Ústavního soudu, k porušení principu právní jistoty (IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, usnesení č. 2, str. 331).

Vzhledem k tomu, že stěžovatelé ke své ústavní stížnosti připojili kopii rozsudku Nejvyššího soudu a v odůvodnění své ústavní stížnosti na toto rozhodnutí odkazují, je zřejmé, že jejich ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí v dotčeném rozsahu. Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125). Ústavní soud však nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti, nýbrž vzal v úvahu všechna jimi předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozsahu prvého odstavce jeho výroku, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úvodem je třeba připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

Právě s ohledem na toto ústavní vymezení svého postavení se proto zabýval argumentací stěžovatelů obsaženou v ústavní stížnosti. Její těžiště tvoří polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů v otázce vzniku věcných břemen chůze a jízdy po pozemcích vedlejšího účastníka ve prospěch jimi vlastněných pozemků. Stěžovatelé se domnívají, že soudy nevyhodnotily předložené skutečnosti správně, a dospěly tak k nesprávným právním závěrům, na základě nichž jejich návrh zamítly. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů a činit odlišné skutkové či právní závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudů. Pochybení tohoto charakteru ovšem Ústavním soudem zjištěno nebylo. Jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou v relevantních částech srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna, z ústavního hlediska tedy plně přijatelná. Okolnost, že obecné soudy dospěly k právnímu názoru, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá dotčení v jejich ústavně zaručených právech.

Předmětem řízení před obecnými soudy bylo posouzení otázky, zda na nemovitostech vedlejšího účastníka váznou práva odpovídající věcnému břemeni ve prospěch nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelů. Vzhledem k tvrzení stěžovatelů, že jimi uplatněné právo vykonávali i jejich právní předchůdci, obecné soudy zkoumaly podmínky možného vydržení práv vyplývajících z věcného břemene nejen dle v současnosti účinného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ale také dle zákona č. 141/1950 Sb., tzv. středního občanského zákoníku, a v neposlední řadě i dle obecného zákoníku občanského z roku 1811. Vycházely ze skutkových zjištění, podle nichž cesty přes pozemky vedlejšího účastníka od nepaměti běžně užíval každý, kdo potřeboval přes ně přejít k poli stěžovatelů či k jejich domu. Soud druhého stupně i dovolací soud dospěl posléze k odlišnému právnímu závěru než soud nalézací. Podle jejich názoru nebylo prokázáno vydržení věcného břemene chůze a jízdy po pozemcích vedlejšího účastníka, a to ani právními předchůdci stěžovatelů. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, rozhodnutí odůvodnil tím že, shodným předpokladem pro nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni vydržením dle současné i minulé právní úpravy je dobrá víra držitele, že vykonává právo, které mu patří. Dobrá víra nemůže přitom vycházet jen ze subjektivních představ držitele, ale musí se vztahovat i k právnímu titulu, který by mohl mít za následek vznik práva. Pouhý souhlas vlastníka s tím, že určitý pozemek je užíván jinými občany jako cesta, byť mlčky projevený (výprosa), nemůže dobrou víru založit. Stěžovatelé netvrdili existenci právního důvodu, jímž mělo věcné břemeno vzniknout, ale že věcné břemeno vzniklo (jejich předchůdcům) užíváním pozemků v dobré víře od nepaměti. Nepředložili žádný právní titul, byť domnělý, od kterého by odvozovali počátek oprávněné držby tvrzeného práva, proto nemohli prokázat oprávněnou držbu po zákonem stanovenou dobu. Odvolací soud dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 2 Cdon 1728/97, v němž byl vysloven právní názor, že užívání cizího pozemku v domnění, že jde o veřejnou cestu, nemůže založit oprávněnou držbu práva odpovídající věcnému břemeni.

Obdobné stanovisko ohledně vydržení práva věcného břemene zaujal i dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 28. 8. 2007, č. j. 22 Cdo 2638/2005-234. V souladu s předchozí judikaturou zdůraznil, že "samotné užívání cizího pozemku jako cesty jiným vlastníkem nemovitosti nezakládá dobrou víru, že jde o užívání cizího pozemku z titulu věcného břemene", resp. jak na jiném místě uvedl "skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva". K obsáhlé argumentaci, kterou Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí v této souvislosti přehledně a zcela srozumitelně vyložil, a která nezakládá podle názoru Ústavního soudu nepřijatelné ústavně právní konsekvence, nemá Ústavní soud potřebu cokoliv dodávat a pro stručnost na ni v podrobnostech dále pouze odkazuje. Právním závěrům v tomto rozhodnutí přijatým, jakož i v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu, nelze nic vytknout, neboť obecné soudy rozhodovaly zcela ve shodě s právním rámcem dopadajícím na předmětnou věc.

Ve světle těchto okolností Ústavní soud nemohl ani přisvědčit jednotlivým stížnostním námitkám. Stěžovatelé se především mýlí, pokud tvrdí, že dotčené soudy pohlížely na pozemek parc. č. 1959/2 v k. ú. Vojtěchov jako na komunikaci ve smyslu veřejného práva. Obecné soudy se toliko opíraly o výpovědi slyšených svědků, potvrzené samotnými stěžovateli, z nichž vyplynulo, že pozemky vedlejšího účastníka užíval každý v domnění, že se jedná o veřejnou cestu.

Stěžovatelé dále dovozovali zásah do svých ústavně zaručených práv pro postup krajského soudu, který nehodnotil provedené důkazy z pohledu ust. § 1477 OZO. K tomu je třeba podotknout, že vydržením práva dle citovaného ustanovení se v navazujícím dovolacím řízení zabýval Nejvyšší soud, přičemž splnění podmínek pro tzv. vydržení mimořádné neshledal, právě s odkazem na pouhý faktický výkon obsahu práva stěžovateli nikoliv skutečnou držbu práva. V případě stěžovatelů chyběl úmysl vykonávat chůzi a jízdu po pozemcích vedlejšího účastníka jako by právo (§ 309 druhá věta slova "pro sebe", § 312 poslední věta, § 313 OZO slova "jako povinnost").

Stran zrušujícího výroku rozsudku Nejvyššího soudu, kterýžto postup měl být podle stěžovatelů uplatněn i ve věci vydržení práva chůze a jízdy ve prospěch st. parc. č. 124, Ústavní soud opět odkazuje na dovolacím soudem zcela srozumitelné odůvodnění tohoto kroku, jež nesouviselo se způsobem, jakým odvolací soud posoudil otázku vydržení práva, nýbrž mu bylo vytknuto, že se v této věci nezabýval rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi z roku 1967.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě, je zřejmé, že citovaný článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelů nezakládá, neboť vymezuje pravomoc Ústavního soudu rozhodovat o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku dovolávat.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, proto mu nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.