II. ÚS 2988/13
II.ÚS 2988/13 ze dne 9. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 1, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3911/2012-176 ze dne 3. 7. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 14/2012-154 ze dne 24. 5. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 47 C 143/2009-116 ze dne 11. 10. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené ustanovením § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele potvrdil v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha (dále též "pozemkový úřad"), jímž bylo určeno, že vedlejší účastník, Bohumil Dvořáček, je vlastníkem v rozhodnutí specifikovaného pozemku, a to výrokem, že tento účastník není vlastníkem předmětné nemovitosti, což stěžovatelka odůvodnila tím, že v dané věci nebyly naplněny podmínky restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), když kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Nadto byla přesvědčena, že vydání pozemku bránila překážka podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť ten je zastavěn areálem sídliště Háje.

Rozhodnutí městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v tehdy platném znění, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením jako nepřípustné odmítl, když dospěl k závěru, že odvolací soud vyřešil právní otázku sporu v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou obecných soudů v dané právní problematice.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které především nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že v dané věci došlo k naplnění restitučního titulu dle ust. § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, resp. že předmětná kupní smlouva ze dne 10. 8. 1970 byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, majíc za to, že předmětnou kupní smlouvou došlo k vykoupení předmětného pozemku za částku 0,40 Kč/m2, tedy v souladu s ustanovením § 15 tehdy platné vyhlášky č. 43/1969 Sb. Dále je přesvědčena, že vydání předmětného pozemku brání překážka zastavěnosti dle ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, přičemž zde vyjádřila svůj nesouhlas s hodnocením této otázky ze strany odvolacího soudu, jakož i s úvahou Nejvyššího soudu, že jde o otázku skutkovou. V neposlední řadě stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že "účelovost" obnovy řízení, resp. splnění zákonných podmínek pro její nařízení, nemůže být předmětem hodnocení v tomto řízení. Tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že podstatná část ústavní stížnosti představuje toliko opakování argumentů, které stěžovatelka vznesla v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy dostatečně a náležitě vypořádaly. Jak připomněl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, není možné přijmout paušalizující závěr o neexistenci nápadně nevýhodných podmínek při převodu nemovitostí ve smyslu restitučních předpisů vždy, když kupní cena odpovídá cenovým vyhláškám platným v tehdejší době, nýbrž je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem toho kterého případu (str. 4 - 5). Nesouhlas stěžovatelky s tímto závěrem, který postrádá ústavněprávní rozměr, nemůže činit ústavní stížnost důvodnou. Polemika stěžovatelky je nadto založena na závěru, že předmětný pozemek byl správně vykoupen za cenu stanovenou dle § 15 zmíněné vyhlášky, tj. za cenu určenou pro pozemky nezastavěné v nezastavěné části obce, kterým tento pozemek v době výkupu byl, a nikoli za cenu stanovenou dle ustanovení § 14 téhož předpisu, tj. za cenu pozemku v zastavěné části obce nebo za cenu pozemku v nezastavěné části obce určeného pro stavbu rekreační chaty nebo zřízení samostatné zahrádky či pozemku již zastavěného, kterým tento pozemek v době výkupu nebyl, který lze hodnotit jako přepjatě formalistický, rigidní výklad historického pramene práva, poněvadž nebere (v kontextu zákona o půdě jako primárně restitučního předpisu) náležitý ohled na skutečnost, že výkup se uskutečnil za účelem výstavby sídliště Jižní Město, a sice pod pohrůžkou vyvlastnění, kdy bylo zřejmé, že právní předchůdci vedlejšího účastníka neměli jiné volby než na navržené smluvní podmínky přistoupit. Pakliže tedy obecné soudy dospěly k závěru o existenci nápadně nevýhodných podmínek za daných skutkových okolností, nelze v nich spatřovat žádnou formu extrémního rozporu s právními závěry z nich vyvozenými. Ostatně tyto úvahy se opírají též o závěry, k nimž dospěl Ústavní soud ve své judikatuře, konkrétně v nálezu sp. zn. I. ÚS 168/95 ze dne 17. 9. 1996 (N 79/6 SbNU 63).

Ústavní soud nemohl akceptovat ani výtku stěžovatelky, pokud jde o posouzení překážky zastavěnosti dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, přičemž i tu jde pouze o polemiku v rovině skutkových zjištění, když stěžovatelka tvrdí, že předmětný pozemek je plochou související a nutnou k provozu obytných budov v rámci sídliště, kdežto obecné soudy z provedených důkazů naopak vyvodily, že pozemek leží zcela mimo areál jmenovaného sídliště. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy konkrétní důvody, proč pokládají sporný pozemek za nezastavěný (srov. kupř. str. 5 napadeného rozsudku soudu druhé stolice), resp. podmínky uvedené překážky za nenaplněné, zřetelně vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, které je projevem jejich nezávislého rozhodování. Samotnou věcnou správnost takových skutkových zjištění a na jejich základě vyvozených právních závěrů Ústavní soud již nepřezkoumává, jelikož není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, a tudíž mu přehodnocovat výsledky řádně provedeného dokazování nepřísluší, ledaže by z nich soudy vyvodily zcela neslučitelné a míjející se právní závěry, což Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

Konečně neobstojí ani argument stěžovatelky, kterým brojí proti postoji obecných soudů, které ve svých rozhodnutích dovodily, že v daném soudním řízení nemohla být přezkoumána otázka stěžovatelkou tvrzené účelovosti obnovy řízení ze strany vedlejšího účastníka. Stěžovatelka totiž především přehlíží, že věc byla projednána v řízení dle části páté občanského soudního řádu, přičemž je zřejmé, že jde o meritorní projednání věci, která byla správním orgánem projednána a rozhodnuta ve správním řízení, nikoli ovšem o vlastní přezkum správního řízení jako takového, o posouzení legality procesu, tedy zda bylo postupováno v souladu s ustanoveními správního řádu, jak je příznačné pro správní soudnictví (jedním - avšak nikoli jediným - z podstatných rozdílů je i skutečnost, že správní orgán není v řízení dle části páté o. s. ř. - na rozdíl od soudního řízení správního - účastníkem řízení), nýbrž o opětovné meritorní projednání celé právní věci a její posouzení nezávislým a nestranným soudem. Ostatně dospěje-li soud v řízení dle části páté o. s. ř. k závěru, že o sporu má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, pak rozhodne rozsudkem, který nahrazuje správní rozhodnutí; věc se tedy nevrací správnímu orgánu k dalšímu řízení a rozhodnutí. Z těchto důvodů nelze obecným soudům vytknout jejich odmítnutí zabývat se námitkami stěžovatelky směřujícími proti postupu správního orgánu v rámci připuštění obnovy správního řízení, a to zejména i proto, že tím ani nemohlo být dotčeno její právo na spravedlivý proces, když spor byl v celé své šíři znovu věcně projednán a rozhodnut zcela bez zřetele na předchozí postup správního orgánu, a nemohl tedy být zatížen stěžovatelkou tvrzeným defektem správního procesu.

Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. října 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.