II. ÚS 2983/09
II.ÚS 2983/09 ze dne 13. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. N., zastoupené JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem Komenského náměstí 289, 261 01 Příbram, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, č. j. 28 Cdo 3362/2009-242, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. května 2009, č. j. 15 Co 154/2009-212, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 19. ledna 2009, č. j. 4 C 360/2005-181, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jejích práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 4, čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 19. ledna 2009, č. j. 4 C 360/2005-181, určil, že Česká republika je vlastníkem a žalobce (Pozemkový fond ČR) správcem pozemkových parcel blíže specifikovaných ve výroku I., a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vycházel ze zjištění, že žalované (stěžovatelce) vznikl nárok na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o vlastnických vztazích k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). K uspokojení nároku uzavřela žalovaná s žalobcem smlouvu o převodu předmětných pozemků, v tzv. zvláštním režimu, na základě postupu dříve schváleného usnesením prezidia Pozemkového fondu ČR. Při převodu pozemků však účastníci nedodrželi postup stanovený zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně jiných zákonů (dále jen "zák. č. 95/1999 Sb."), jelikož převodu pozemků nepředcházelo oznámení Pozemkového fondu ČR o zahájení prodeje pozemků, oznámení nebylo vyvěšeno na úřední desce obecního úřadu obce, v jejímž území se pozemky nacházejí, ani zveřejněno v celostátním tisku (§ 7 odst. 2 zák. č. 95/1999 Sb.). Smlouva o převodu pozemků tím byla uzavřena v rozporu se zákonem, což ji činí neplatnou [§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. Na základě neplatné smlouvy nemohlo dojít k převodu vlastnického práva na žalovanou.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. května 2009, č. j. 15 Co 154/2009-212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok II.). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že smyslem zákona bylo shromáždit nároky oprávněných osob na převod náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zák. o půdě, případně požadavky jiných osob a upravit postup Pozemkového fondu ČR při jejich vyřizování. Předpokladem k tomu je právě oznámení o zahájení prodeje pozemků a jeho zveřejnění způsobem uvedeným v § 7 odst. 2 zák. č. 95/1999 Sb. Porušení zákonem stanoveného postupu má zde za následek absolutní neplatnost právního úkonu (smlouvy) podle § 39 obč. zák.

Následné dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, č. j. 28 Cdo 3362/2009-242, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v uvedené věci žádnou otázku zásadního právního významu. Poukázal přitom na svoje předchozí rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 (uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, ročník 2008, pod pořadovým č. C 5293), v němž dospěl k závěru, že pro posouzení platnosti právního úkonu, který má být titulem přechodu vlastnického práva k pozemku, není rozhodující obsah vnitřního předpisu Pozemkového fondu ČR (jako jednoho z účastníků občanskoprávního vztahu), ale toliko právní úprava provedená obecně závazným předpisem. Za nesprávný označil názor, že od 1. ledna 2003 (po zrušení zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech), nebyl postup Pozemkového fondu ČR při poskytování náhradních pozemků právně regulován. Již v té době platil zák. č. 95/1999 Sb., který poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám začlenil do systému převodů, v zákoně uvedených. Nedodržení postupu při převodu náhradních pozemků stanovených tímto zákonem má i zde za následek absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 obč. zák.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jako právní nástupce oprávněné osoby měla nárok na převod náhradního pozemku a postup Pozemkového fondu ČR, kterým tento převod napadenou smlouvou uskutečnil, nebyl v rozporu s dobrými mravy ani se zákonem. Vyslovila přesvědčení, že na danou věc nebylo možno aplikovat zák. č. 95/1999 Sb., ale bylo nutno postupovat výhradně podle § 11 odst. 2 zákona o půdě. V řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, jak byly uplatněným postupem jiné osoby kráceny na svých právech, případně stěžovatelka proti nim zvýhodněna, neboť o pozemky nikdo jiný zájem neprojevil. Dále tvrdí, že § 7 zák. č. 95/1999 Sb. se týká pouze úplatných převodů pozemků, na případ stěžovatelky tedy nedopadá. Konečně zdůrazňuje, že obecné soudy v napadených rozhodnutích neakceptovaly stanovisko Ústavního soudu, vyjádřené v nálezech sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť její podstatou je pouhé pokračování stěžovatelčiny polemiky s právními závěry obecných soudů o otázce platnosti smlouvy o převodu pozemků, která zjevně ústavněprávní roviny nedosahuje. Ústavní soud předesílá, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Argumentace stěžovatelky je obsahově obdobná jako argumentace uplatněná v předchozí ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2877/09, jež byla odmítnuta usnesením ze dne 15. prosince 2009. Ústavní soud proto nevidí žádný důvod, proč by se měl od svého rozhodnutí ve shora citované věci v tomto případě odchýlit, a proto na ně ve stručnosti odkazuje.

Ústavní soud se v minulosti posuzovanou problematikou zabýval, přičemž vyšel z argumentace uplatněné v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, když konstatoval, že: "Zákon č. 95/1999 Sb. začlenil poskytování náhradních pozemků do systému převodů, jak vyplývá z jeho ustanovení § 1 odst. 2, v němž se pod písmenem a) výslovně stanoví, že tento zákon upravuje jednak postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě na fyzické osoby, nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo na ně bylo převedeno, a pod písmenem b) podmínky pro převod zemědělských pozemků na jiné osoby. Smyslem zákona bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod a upravit postup Pozemkového fondu při jejich vyřizování. Převody pak souhrnně upravil jako prodej, i když ve skutečnosti předpokládal též převody oprávněným osobám, jejichž nárok na převod vznikl nevydáním pozemků nacházejících se v katastrálním území obce nebo v sousedním katastrálním území (§ 7 odst. 5 ve znění zákona č. 253/2001 Sb., platném v roce 2005)."

K takto upravenému postupu oznámení o vyhlášení prodeje konkrétního pozemku patřila i v § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. zakotvená povinnost Pozemkového fondu ČR oznámit zahájení jeho prodeje a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu. Pokud takto Pozemkový fond ČR při uzavírání smlouvy o převodu se stěžovatelkou nepostupoval, porušil tak citované ustanovení zákona č. 95/1999 Sb. a způsobil absolutní neplatnost posuzované smlouvy.

Pokud jde o výklad a aplikaci příslušných ustanovení zákona o půdě a zákona č. 95/1999 Sb., uplatněný v dané věci, Ústavní soud neshledal, že by šlo o výklad svévolný, nerespektující relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Interpretace podústavního práva je řádně odůvodněná, logická, přesvědčivá a z tohoto pohledu jí nelze nic vytknout. Nebyl shledán žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními, podloženými provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry, obě soudní rozhodnutí byla rovněž srozumitelným a dostatečným způsobem odůvodněna.

Nálezy Ústavního soudu, na něž stěžovatelka odkazuje, pak na projednávanou věc zjevně nedopadají, neboť se týkají diskriminačního postupu Pozemkového fondu při nabídce náhradních pozemků a Ústavní soud v nich použitelnost zákona č. 95/1999 Sb. na realizaci nároků oprávněných osob podle zákona o půdě paušálně nevyloučil.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o

Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.