II. ÚS 2980/09
II.ÚS 2980/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Kateřinou Sekaninovou, advokátkou Advokátní kanceláře Purkyňova 5, Brno, proti usnesení o udělení příklepu ze dne 24. 9. 2008 č.j. 122 Ex 353/06-128, vydaném Mgr. Davidem Chaloupkou, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Kroměříž, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 28. 8. 2009 č.j. 40 Co 325/2009-150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení soudního exekutora o udělení příklepu a usnesení krajského soudu o odmítnutí odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 5. 2006 byla nařízena exekuce, jíž byly postiženy nemovitosti ve společném jmění bývalých manželů K., tj. stěžovatele a manželky (povinné). Stěžovatel se o existenci exekučního řízení dozvěděl až v okamžiku, kdy byl nařízen prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě, resp. byl stanoven termín dražebního jednání, a to nikoliv z dražební vyhlášky, přestože dražební vyhlášku je nutno doručit do vlastních rukou manžela povinného, ale náhodou z denního tisku (stěžovatel uvádí, že od roku 2001 do listopadu 2006 pracovně pobýval mimo území České republiky a na adrese svého trvalého bydliště se nezdržoval).

Stěžovatel se dostavil na dražební jednání, avšak až do jeho závěrečné fáze, v důsledku čehož neměl možnost uplatnil ani námitky proti příklepu. Proti usnesení o příklepu ze dne 24. 9. 2008 podal řádně a včas odvolání, které však bylo krajským soudem odmítnuto, neboť stěžovatel není osobou oprávněnou k podání odvolání.

Stěžovatel se domnívá, že v důsledku chybného úředního postupu soudního exekutora, který se stěžovatelem nekomunikoval, řádně a včas jej nevyrozuměl o existenci exekučního řízení, resp. o existenci nařízeného dražebního jednání, neposkytl mu příslušná poučení o jeho procesních právech a povinnostech, nemohl v exekučním řízení účinně uplatňovat svá práva, která mu, jako (bývalému) manželu povinné, zákon přiznává a řádným uplatněním těchto práv zvrátit nepříznivý výsledek exekuce, resp. se o to alespoň pokusit. Toto úřední pochybení nebylo napraveno revizní činností odvolacího soudu, neboť krajský soud se podaným odvoláním věcně nezabýval a odvolání odmítl pro absenci legitimace navrhovatele k jeho podání.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu (a předcházejícího rozhodnutí o udělení příklepu) způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecný soud vypořádal. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se odvolacími námitkami stěžovatele, který tvrdil vadu řízení o udělení příklepu, spočívající v nedoručení dražební vyhlášky, v důsledku čehož se nezúčastnil dražebního jednání, resp. jen jeho poslední fáze, důkladně a podrobně zabýval a své závěry vyčerpávajícím a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil. Ve věci bylo nařízeno jednání, u kterého byly provedeny jednak listinné důkazy a jednak výslech soudního exekutora a exekutorského kandidáta, jenž se dražby zúčastnil, za účelem zjištění, zda stěžovateli byla upřena v souvislosti s konáním dražby a udělením příklepu jeho práva.

Z dokazování vyplynulo, že stěžovatel se dostavil k dražebnímu jednání před zahájením exekuce, byl přítomen po celou dobu dražebního konání, neměl vystoupení, nevznesl námitky a po skočení jednání převzal oproti podpisu usnesení o příklepu. Z výslechu svědků rovněž vyplynulo, že stěžovatel se minimálně jednou dostavil na exekutorský úřad ještě před konáním exekuce za účelem zjištění okolností týkajících se exekuce nemovitého majetku. Stěžovatel byl pracovníkům exekutorského úřadu znám i z úřední činnosti, a to v souvislosti s ověřováním jeho totožnosti při mobiliární exekuci.

Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel, jako manžel povinné, nesplnil podmínky legitimace k podání odvolání vyplývající ze speciální úpravy exekučního řízení dle § 336k odst.2 o.s.ř., neboť osoby, kterým se doručuje usnesení o příklepu jsou legitimovány k podání odvolání za podmínky, že byly přítomny při dražbě a vznesly proti udělení příklepu námitky. Stěžovatel se sice dražby zúčastnil, ale námitky nevznesl, a není proto osobou oprávněnou k podání odvolání.

Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti a uvedl, z jakých důvodů považuje výpovědi svědků ohledně přítomnosti stěžovatele u celého dražebního jednání a jeho vědomosti o konání dražby za věrohodné a korespondující s listinnými důkazy. Odvolací soud rovněž patřičně zdůvodnil, že otázku doručení dražební vyhlášky nelze posuzovat formálně, ale rozhodující je, zda se stěžovatel skutečně z tohoto důvodu nemohl zúčastnit dražebního jednání a uplatnit tam svá práva. Legitimován k podání odvolání proto není ten subjekt, který se o dražebním jednání dozvěděl jinak, mohl se ho tedy zúčastnit (v dané věci skutečně zúčastnil) a uplatnit práva.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru odvolacího soudu, dle nějž stěžovatel nebyl legitimován k podání odvolání proti usnesení o udělení příklepu, nelze z ústavního hlediska nic vytknout (stejně tak jemu předcházejícímu rozhodnutí o příklepu). Jak Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Ústavní soud podotýká, že stěžovatel v ústavní stížnosti ani závěry vyplývající z dokazování u odvolacího soudu nijak nevyvrací, ale pouze stručně opakuje argumentaci uplatněnou v odvolání, přičemž sama ústavní stížnost ústavněprávní argumentaci postrádá. Za daných okolností Ústavnímu soudu nezbylo než návrh posoudit jako neopodstatněný.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud dodává, že zásada "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Skutečnost, že stěžovatel tuto možnost ke svému prospěchu plně nevyužil a řádně neuplatnil všechny procesní prostředky; stejně tak, ačkoliv je zřejmé, že o vedení exekuce věděl a přestože se dlouhodobě v místě hlášeného trvalého pobytu nezdržoval, neučinil ve vztahu k příslušným orgánům patřičné kroky, nelze vykládat k tíži soudu (exekutorského úřadu) a spatřovat v ní porušení ústavně zaručených práv ze strany soudu a exekutorského úřadu.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.