II. ÚS 2979/08
II.ÚS 2979/08 ze dne 20. 10. 2009

N 220/55 SbNU 65
K nároku oprávněných osob na úrok z prodlení vůči státu při vypořádání restitučních nároků; subsidiarita občanského zákoníku k zákonu č. 87/1991 Sb.

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 20. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2979/08 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Č. a H. B. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. února 2008 č. j. 13 C 105/2007-27 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2008 č. j. 30 Co 287/2008-49, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti České republice - Ministerstvu financí o zaplacení úroků z prodlení z finanční náhrady, která jim byla přiznána v jejich restituční věci, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, Letenská 15, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. února 2008 č. j. 13 C 105/2007-27 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2008 č. j. 30 Co 287/2008-49 se zrušují.
Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 4. prosince 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím stěžovatelé brojili proti v záhlaví označeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze. Tvrdili, že jimi došlo k dotčení jejich ústavně zaručených základních práv a kautel zakotvených v čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem byl připojen spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 105/2007, z něhož vyplynulo následující:

V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 se stěžovatelé domáhali, aby soud uložil České republice - Ministerstvu financí jakožto žalované (v řízení před Ústavním soudem dále jen "vedlejší účastnice") zaplatit každému z nich částku 113 055,50 Kč představující úroky z prodlení z finanční náhrady, která jim byla přiznána ve smyslu § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."). Stěžovatelé v žalobě konstatovali, že dne 23. září 1991 podali Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci žádost o náhradu dle zákona č. 87/1991 Sb., v níž uplatnili nárok na náhradu za majetkovou podstatu firmy jejich předků "Strojní závod tesařský, O. a J. Č.", Rezkova ulice č. 324/1, Praha VIII, Libeň. Posléze byla jejich restituční věc vyřizována Ministerstvem financí, které také dopisem ze dne 26. února 1997 č. j. 225/71445/1996 jejich žádost zamítlo. Stěžovatelé se proto se svým restitučním nárokem obrátili na soud a finanční náhrada jim byla přiznána až rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. března 2006 č. j. 12 C 131/98-437 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2006 č. j. 29 Co 197/2006-454, kterým byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů pohledávku ve výši 181 945,75 Kč formou vydání cenných papírů nemajících povahu státních dluhopisů. Právní moc nabyl příslušný výrok rozsudku dne 10. května 2006. Na jeho základě poté vedlejší účastnice vydala dne 16. října 2006 dvě směnky, znějící na částku 181 946 Kč, se splatností 16. února 2007, které si stěžovatelé osobně vyzvedli dne 23. října 2006. Dle přesvědčení stěžovatelů byla ovšem vedlejší účastnice podle § 517 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník") v prodlení s plněním předmětného peněžitého závazku, a to ode dne následujícího po zamítnutí žádosti o poskytnutí finanční náhrady dopisem ze dne 26. února 1997. Vycházeli přitom z rozhodnutí soudu učiněného v řízení o restitučním nároku, v němž tento dospěl k závěru, že jejich žádost o náhradu byla uplatněna zcela v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb. a že vedlejší účastnice jim byla dle téhož zákona povinna finanční náhradu vyplatit, přičemž uvedená povinnost jí vznikla již na základě žádosti o náhradu, nikoli až na základě soudního rozhodnutí. V souladu s ustanovením § 517 odst. 2 občanského zákoníku tedy stěžovatelé uplatňovali svůj nárok na zaplacení úroků z prodlení, jejichž výši vyčíslili pouze za období tří roků zpětně, tj. za období od 1. listopadu 2003 do 15. října 2006, jelikož očekávali uplatnění námitky promlčení ze strany vedlejší účastnice.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl o věci napadeným rozsudkem ze dne 7. února 2008 č. j. 13 C 105/2007-27 tak, že žalobu o zaplacení částky 113 055,50 Kč zamítl (výrok pod bodem I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.) a stěžovatelům vrátil soudní poplatek ve výši 9 040 Kč (výrok pod bodem III.). V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že zákon č. 87/1991 Sb. výslovně neuváděl lhůtu, ve které měla být finanční náhrada poskytnuta, a také že k posouzení oprávněnosti nároku oprávněné osoby na finanční náhradu slouží soudní řízení. Dále dovozoval, že bez existence pravomocného vykonatelného rozsudku v případě přiznání nároku na finanční náhradu je pojmově vyloučeno hovořit o vztahu mezi státem a oprávněnými osobami jako o vztahu mezi dlužníkem a věřitelem. Tento vztah může vzniknout teprve od právní moci vyhovujícího rozsudku soudu, neposkytne-li žalovaný plnění oprávněným osobám ve lhůtě v rozsudku stanovené. V daném případě však bylo ve lhůtě plněno.

Rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, byť částečně založené na jiném právním posouzení věci, potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. srpna 2008 č. j. 30 Co 287/2008-49. Ve výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že při postupu podle zákona č. 87/1991 Sb. nemůže dojít k prodlení státu. Dále zdůraznil výjimečný a jednorázový charakter zákona č. 87/1991 Sb., který byl přijat ve snaze zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, jeho povaha proto podle odvolacího soudu svědčí pro výklad omezující, nikoliv pro výklad rozšiřující. Soudní praxe v tomto směru dovodila, že pro vztahy osobně a věcně vymezené tímto zákonem platí jeho zvláštní režim, a nelze se tak proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků než těch, které tento speciální zákon upravuje. Neobsahuje-li zákon č. 87/1991 Sb. žádné ustanovení, které by umožňovalo státu poskytnout oprávněným osobám úroky z prodlení, je pak namístě přijmout závěr, že osoby oprávněné podle tohoto zákona vůči státu nárok na úroky z prodlení nemají. Na rozdíl od nalézacího soudu nepovažoval za významné, zda zákon č. 87/1991 Sb. uvádí či neuvádí lhůtu, ve které má být finanční náhrada poskytnuta. K námitce stěžovatelů, podle níž je názor vyslovený v napadeném rozsudku v rozporu se závěry přijatými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1996 sp. zn. 2 Cdon 723/97, uvedl, že tyto závěry byly již překonány vývojem interpretační praxe v průběhu doby. Odkázal přitom na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2002 sp. zn. 28 Cdo 1829/2001, rozhodnutí ze dne 24. června 2004 sp. zn. 28 Cdo 2151/2003 a rozhodnutí ze dne 23. prosince 2004 sp. zn. 28 Cdo 1547/2004. Možnost přiznání práva na úroky z prodlení nevyplývala podle odvolacího soudu ani z usnesení Ústavního soudu ze dne 25. října 2007 sp. zn. III. ÚS 798/06 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), ačkoliv se zde uvádělo, že oprávněné osoby dle zákona č. 87/1991 Sb. vystupují v pozici subjektu, který uplatňuje pohledávku vůči povinnému.

Rozhodnutí obecných soudů stěžovatelé napadli projednávanou ústavní stížností, v níž setrvali na svém stanovisku, že podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku mají vedle finanční náhrady nárok i na zákonný úrok z prodlení. Zcela se ztotožnili s právním názorem vyjádřeným v usnesení Ústavního soudu ze dne 25. října 2007 sp. zn. III. ÚS 798/06 a zejména v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1996 sp. zn. 2 Cdon 723/97, v němž bylo vysloveno, že zákon č. 87/1991 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním. Stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že právní názor zastávaný obecnými soudy je jednak nesprávný a nespravedlivý, ale především také v rozporu s principem rovnosti dle čl. 3 Listiny a principem rovnosti vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Jejich peněžitý nárok směřující vůči státu byl soudy posuzován rozdílně od peněžitého nároku uplatněného vůči jakémukoliv jinému subjektu, přestože § 517 občanského zákoníku, jakožto ustanovení obecného předpisu, platí pro všechny subjekty bez rozdílu.

Stěžovatelé odmítli názor soudu prvního stupně, podle něhož k posouzení oprávněnosti nároku na finanční náhradu slouží soudní řízení, neboť finanční náhrady dle zákona č. 87/1991 Sb. byly Českou republikou vypláceny již na základě správního řízení, ve kterém byla příslušná žádost posouzena jako oprávněná. Skutečnost, že stát považoval jejich řádně doloženou žádost za neakceptovatelnou, nemůže být podle stěžovatelů přičítána k jejich tíži. V dalším poukázali na ustanovení § 13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění účinném ke dni podání žádosti o poskytnutí finanční náhrady, v němž byla stanovena lhůta k plnění v délce šesti měsíců od doručení žádosti, zatímco stěžovatelé obdrželi finanční náhradu za majetkovou podstatu firmy jejich předků přibližně za 16 let od uplatnění jejich žádosti dle zákona č. 87/1991 Sb.

Svůj požadavek na zaplacení úroku z prodlení považovali stěžovatelé konečně za oprávněný také z toho důvodu, že v řízení byl vydán platební rozkaz a po podání odporu vedlejší účastnicí nebyly zjištěny žádné nové skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly změnu právního názoru soudu prvního stupně takovým způsobem, že došlo k zamítnutí žaloby.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejší účastnici, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Obvodní soud pro Prahu 1 neshledal ústavní stížnost důvodnou. Stěžovatelé podle něj nesouhlasí s právním posouzením věci ze strany obecných soudů a se způsobem vedení řízení, to však proběhlo při zachování všech procesních práv účastníků řízení.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření navrhl zamítnout ústavní stížnost s tím, že základní práva stěžovatelů nebyla v předmětném řízení porušena. V podrobnostech odkázal dále na odůvodnění napadeného rozsudku ze dne 28. srpna 2008 č. j. 30 Co 287/2008-49.

Vedlejší účastnice se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky). Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje ani výklad a aplikaci jednoduchého práva provedený obecnými soudy.

Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85)]. Jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do aplikace jednoduchého práva obecnými soudy je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.

Základní otázkou, kterou obecné soudy v souzené věci řešily, je, zda oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb. má v případě přiznání finanční náhrady za nevydané nemovitosti i nárok na zaplacení úroků z prodlení. Nalézací soud, vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2004 sp. zn. 28 Cdo 2151/2003, dospěl k závěru, že vztah věřitele a dlužníka podle § 517 občanského zákoníku může vzniknout mezi oprávněnou osobou a státem teprve od právní moci vyhovujícího rozsudku soudu o přiznání finanční náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud s poukazem na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2005 sp. zn. 25 Cdo 1994/2004 naopak dovodil, že pro právní vztahy osobně a věcně vymezené zákonem č. 87/1991 Sb. platí jeho zvláštní režim, a nelze se tudíž proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků než těch, které tento speciální zákon upravuje, v tomto případě úroků z prodlení. Stěžovatelé s právními závěry obecných soudů nesouhlasí a považují je za rozporné s obecným principem rovnosti a principem rovnosti vlastnického práva.

Ústavní soud k tomuto předesílá, že srovnatelnou problematiku řešil již ve svém nálezu ze dne 5. března 2009 sp. zn. I. ÚS 515/06 (N 46/52 SbNU 457). Závěry učiněné v tomto nálezu lze aplikovat i na projednávaný případ. Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat.

Ve zmiňovaném rozhodnutí Ústavní soud poukázal na nejednotnost soudní praxe řešící danou otázku. Výslovně se pak přiklonil k právnímu názoru přijatému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1996 sp. zn. 2 Cdon 723/97, který nevylučuje použití obecné úpravy v případě absence právní úpravy v zákoně č. 87/1991 Sb. Nejvyšší soud zde dospěl k závěru, že restituční zákon je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním. Ze vzájemného vztahu obou těchto zákonů vyplývá, že pro ně platí obecná zásada, že není-li některá otázka speciálním předpisem upravena (včetně takové úpravy, kterou je aplikace obecné normy v této otázce vyloučena), je třeba vycházet z její úpravy v normě obecné. Jestliže tedy restituční zákon sankci za prodlení žalované s poskytnutím finanční náhrady nestanoví (na rozdíl od § 19 odst. 5 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů), ani uplatnění této sankce nevylučuje (v této souvislosti srovnej § 10 odst. 1 restitučního zákona č. 87/1991 Sb., kterým je ve vztahu mezi oprávněnou a povinnou osobou vyloučeno uplatnění jiných nároků souvisejících s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně), je aplikace § 517 odst. 2 občanského zákoníku v dané věci v souladu s výše uvedenou zásadou. Podle názoru Nejvyššího soudu je totiž finanční náhrada ve smyslu restitučního zákona, není-li poskytnuta ve lhůtě k tomu stanovené, peněžitým dluhem žalované České republiky, na čemž nemůže ničeho změnit ani okolnost, že zcela nebo zčásti spočívá ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů.

Výše formulované závěry označil Ústavní soud za přiléhavější a ve svém důsledku spravedlivější, a to s ohledem na smysl a účel restitučních zákonů, přijatých ve snaze alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd. Dle relevantního právního názoru vysloveného v citovaném nálezu jsou orgány státu povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Jak Ústavní soud uvedl, "ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Tento závěr platí obecně, tedy nejen ve vztahu k samotnému základu nároku, ale i ve vztahu k jeho příslušenství. Demokratický právní stát nemůže vytvářet další křivdy, a to ani za pomoci zdánlivě adekvátního výkladu zákona, který je však zbytečně sofistikovaný, formalistický a vede k závěrům, které restituenti právem považují za nespravedlivé".

Není pochyb o tom, že v nyní posuzované věci zejména odvolací soud, rozhodl-li v neprospěch restituentů toliko z důvodu, že zákon č. 87/1991 Sb. neobsahoval výslovnou úpravu úroků z prodlení, nerespektoval výše naznačený smysl a účel restitucí, resp. jím provedená interpretace restitučního předpisu byla nedůvodně restriktivní. Tímto postupem odvolací soud rezignoval na svou povinnost zajistit spravedlivé řešení konkrétní restituční věci, a to se zřetelem i na zájem oprávněných osob.

Ústavní soud zastává rovněž názor, že je v souladu s účelem restitučních zákonů, aby v případech, v nichž věc nelze vydat, byla oprávněným osobám vyplacena finanční náhrada v pokud možno co nejkratší době, což odůvodňuje tím, že odlišný přístup by vedl k prohloubení nerovnosti v právech jednotlivců. V případě stěžovatelů k několika nerovnostem již přitom došlo. K původní křivdě způsobené totalitním státem, který majetek právních předchůdců stěžovatelů odňal bez právního důvodu a posléze nechal zbořit, přistoupila nerovnost ve srovnání s těmi restituenty, kterým byl jejich majetek v restituci vydán, a mohou jej tedy zhodnotit v aktuálních cenách nemovitostí, nebo jim byla poskytnuta finanční náhrada mnohem dříve, takže ji při pečlivém hospodaření mohli dále rozmnožit. Stěžovatelům naproti tomu byla finanční náhrada přiznána až v roce 2006, a to ve výši zjištěné dle oceňovacích předpisů platných k datu nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. k datu 1. dubna 1991.

Ve světle těchto okolností Ústavní soud nesouhlasí ani s právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí soudu prvního stupně, totiž že vztah věřitele a dlužníka podle § 517 občanského zákoníku může vzniknout mezi oprávněnou osobou a státem teprve od právní moci vyhovujícího rozsudku soudu o přiznání finanční náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. Restituenti nemají jinou možnost než se svého nároku domáhat soudní cestou v případě, že správní orgán zamítne jejich žádost o poskytnutí finanční náhrady, a nemohou často ani za zdlouhavé restituční řízení, nelze jim proto tuto situaci přičítat k tíži.

V právní věci stěžovatelů nelze konečně přehlédnout skutečnost, že zatímco žaloba stěžovatelů o zaplacení úroků z prodlení byla v plném rozsahu zamítnuta, jiným restituentům byly úroky z prodlení naopak přiznány (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. prosince 2004 sp. zn. 28 Cdo 1547/2004, rozsudek ze dne 26. května 2006 sp. zn. 28 Cdo 2687/2005 a usnesení ze dne 22. října 2008 sp. zn. 28 Cdo 5352/2007).

Shodně s nálezem ze dne 5. března 2009 sp. zn. I. ÚS 515/06 Ústavní soud proto shledává odpovědnost Ministerstva financí za případné důsledky spojené s odmítnutím poskytnout finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb. oprávněným osobám a následně vyvolaným soudním řízením. V tomto řízení nemá orgán veřejné moci (stát) žádné privilegované postavení, a jako každý jiný účastník soudního sporu proto musí počítat i s tím, že pokud soud následně restituentovi nárok přizná, vystavuje se riziku povinnosti zaplatit i úroky z prodlení. V případě opačného postupu by Ministerstvo financí mohlo rozhodnutí ve věci např. i jakkoli oddalovat a třeba i záměrně komplikovat, aniž by za to neslo jakékoli následky. Nicméně, jak Ústavní soud zdůraznil, uvedený názor neplatí absolutně, ale vždy je třeba vycházet z okolností konkrétní věci, neboť je jistě představitelné, že některá prodlení v restitučním řízení mohou způsobit i oprávněné osoby, což může ve svých důsledcích vést i k tomu, že úroky z prodlení nebudou oprávněným osobám přiznány zcela nebo v plné uplatněné výši. Tato otázka je ale věcí dalšího řízení.

Vzhledem k výše uvedenému má Ústavní soud za to, že obecné soudy při interpretaci zákona č. 87/1991 Sb. postupovaly formalisticky, přičemž se nevypořádaly se shora zmíněnými, dle názoru Ústavního soudu relevantními skutečnostmi, čímž dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a ve svém důsledku i k nesprávnému a nespravedlivému právnímu posouzení věci. Tyto vady jsou takového charakteru, že zakládají porušení zákazu libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny.

Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), když účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.