II. ÚS 2976/12
II.ÚS 2976/12 ze dne 13. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti I. M., zastoupeného JUDr. Janem Krčem, advokátem se sídlem v Praze, Záhřebská 33, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 317/2011 - 235 ze dne 11. 4. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 50 P 134/2006 - 207 ze dne 30. 3. 2011, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a 1) A. E. M., 2) E. D. M., 3) D. H. M. a 4) S. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky 3. srpna 2012 a doplněnou podáním z 14. srpna 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byli rozsudkem soudu prvního stupně svěřeni vedlejší účastníci řízení 1) - 3) (dále jen "nezletilí") do výchovy vedlejší účastnice řízení 4) (dále jen "matka") a stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu nezletilých měsíčně určitou částkou, čímž byl změněn rozsudek téhož soudu ze dne 19. listopadu 2007. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně namítá, že se znalkyně ustanovená soudem prvního stupně nevypořádala s jeho námitkami, resp. jím nadnesenými otázkami a odvolací soud se těmito námitkami nezabýval. Dále namítá, že mu bylo postupem soudu prvního stupně odňato právo vyjádřit se k věci při jednání dne 23. března 2011. K tomu mělo dojít tak, že po zaprotokolování výpovědi matky, zodpověděl otec doplňující otázky soudu a kolizní opatrovnice, soud zamítl návrh stěžovatele na doplnění dokazování výslechy osmi svědků, byl zástupce matky vyzván k přednesení závěrečného návrhu. Když se poté stěžovatel chtěl vyjádřit k projednávané záležitosti, tak mu bylo soudem řečeno, že jeho výslech byl ukončen a není možnost přednést cokoli v rámci dokazování, které bylo prohlášeno za skončené. K tomu stěžovatel poukazuje na to, že tento postup považoval za nestandardní, a proto vznesl námitku podjatosti soudkyně. Dále stěžovatel namítá, že nebyl řádně předvolán k dalšímu jednání, při kterém byl nejen vynesen rozsudek, ale bylo i rozhodnuto o tom, že se řízení končí a dále nebude doplňováno. Konečně se stěžovatel vymezuje k závěru, že jeho styk s nezletilými nebyl upravován, protože matka byla ochotna umožnit otci styk s nezletilými v co nejširší míře. Poukazuje, že v praxi bylo sice původně dohodnuto, že stěžovatel bude s těmi o prázdninách jeden měsíc, ale nakonec byla matka ochotna mu je poslat dva dny. Při platnosti předchozí úpravy existovala vymahatelná jistota. Nabytím právní moci napadeného druhoinstantčního rozsudku je stěžovatel vydán na (ne)milost toho, co matka svévolně usoudí, jež se v praxi proměnila ve faktické maření styku. Jeho podíl na výchově dětí je v důsledku svévolného rozhodnutí soudů určován výhradně matkou v takovém rozsahu, který mu umožňuje stěží nezletilé navštívit.

3. Souběžně s ústavní stížností stěžovatel navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozsudků, a to s ohledem na závažnost důvodů uváděných v ústavní stížnosti a intenzitě porušení práv stěžovatele.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Ústavní soud je přitom veden jednak maximou rovnosti účastníků řízení, a dále speciální povahou institutu řízení o ústavní stížnosti. Proto k odkladu vykonatelnosti zpravidla jen pokud by výkon napadeného rozhodnutí mohl mít nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155). Z toho plyne, že sama povaha důvodů, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, sama o sobě zásadně nejsou důvodem k odkladu vykonatelnosti. Proto byl návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí pro zjevnou neopodstatněnost odmítnut.

5. Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Ústavní soud vytrvale zdůrazňuje, že ačkoliv je soudním orgánem ochrany ústavnosti, tak ochrana základních práv a svobod je pod ochranou soudní moci jako celku. Z toho plyne subsidiarita ústavní stížnosti. K nápravě porušených základních práva svobod jsou tedy primárně určeny procesní prostředky v řízení před obecnými soudy, jsou-li k dispozici. Namítá-li tedy stěžovatel, že mu byla odejmuta postupem soudu prvního stupně možnost jednat před soudem a současně netvrdí, že by k odejmutí možnosti jednat před soudem došlo i u soudu druhého stupně, tak se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Řádným provedením odvolacího řízení totiž muselo dojít ke zhojení této vady. Přiměřeně totéž lze uvést o vadném předvolání k poslednímu ústnímu jednání soudu prvního stupně. Stěžovatel měl možnost uplatnit své námitky v odvolání, resp. s ohledem na daný typ řízení ve zcela shodném rozsahu jako před soudem prvního stupně i v řízení před odvolacím soudem, což také učinil.

7. Oba obecné soudy se přitom vypořádaly s námitkou podjatosti soudkyně soudu prvního stupně. Soud prvního stupně konstatoval, že je námitka založena na postupu soudkyně, a to navíc postupu, k němuž došlo před uplynutím lhůty k podání příslušné námitky. Odvolací soud se s tím ztotožnil a k doplnění této námitky konstatoval, že je stále založena na postupu soudu v dané věci, což není důvodem pro konstatování podjatosti soudce. Tyto závěry se opírají o zákonné ustanovení a byly s ohledem na ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů předvídatelné a současně i ústavní souladné.

8. Z odůvodnění odvolacího soudu rovněž vyplývá, že se tento soud zabýval všemi dokazováním zjištěnými skutečnostmi, tedy včetně znaleckého posudku zpracovaného v dané věci a námitkami stěžovatele proti němu. Na rozdíl od stěžovatele ovšem závěry znalkyně odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nehodnotil izolovaně, ale v souvislosti se zjištěními plynoucími z ostatních provedených důkazů. Z tohoto komplexu pak oba obecné soudy dospěly k závěru, že další pokračování střídavé péče stěžovatele a matky o nezletilé není v zájmu nezletilých, a že jsou u matky aktuálně vhodnější podmínky pro svěření do péče. To, že stěžovatel nesouhlasí s tím, jaký postoj obecné soudy zaujaly k provedenému dokazování, a že tak nepřímo odmítly jeho námitky proti znaleckému posudku, přitom nedosahuje ústavněprávní relevance.

9. Pokud jde konečně o absenci úpravy styku stěžovatele s nezletilými a z toho plynoucí aktuální problémy při provádění tohoto styku, tak ani z toho nelze vyvodit porušení základních práv a svobod stěžovatele. To je dáno tím, že jednak stěžovatel netvrdí, že by v průběhu řízení sám navrhl provedení úpravy tohoto styku, anebo že by měly obecné soudy před svým rozhodnutím indicie o tom, že matka bude v tomto styku bránit. K uvedeným problémům totiž podle stěžovatele došlo až po vydání napadených rozhodnutí. Stěžovatel přitom má k dispozici procesní prostředky k tomu, aby v této věci dosáhl ochrany svých práv v řízení před obecnými soudy.

10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.