II. ÚS 2958/16
II.ÚS 2958/16 ze dne 18. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. Z., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Karviná, zastoupeného JUDr. Lubošem Rábem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Radyňská 479/5, Plzeň, proti nečinnosti ministra spravedlnosti České republiky ve věci návrhu na podání stížnosti pro porušení zákona takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel podanou ústavní stížností brojí proti postupu ministra spravedlnosti ČR, který na základě jeho podnětu nepodal stížnost pro porušení zákona, čímž bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na osobní svobodu podle 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny. Stěžovatel tvrdí, že se ve výkonu trestu odnětí svobody ocitl neoprávněně, když výkon jeho trestu nebyl nařízen. V textu svého návrhu dále polemizuje s rozhodnutími obecných soudů, jimiž byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy a přečinu nedovoleného ozbrojování.

2. Ministerstvo spravedlnosti České republiky ve sdělení (vyjádření k podání), proti němuž stěžovatel ústavní stížností brojí, uvedlo, že stížností se nelze domáhat přezkoumání postupu soudu ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti a nepřísluší mu rozhodovat, zda došlo k nařízení výkonu trestu či nikoliv. Ministerstvo dále podání stěžovatele prověřilo a dospělo ke zjištění, že stěžovatel byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin vraždy a přečin nedovoleného ozbrojování k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 15 let (se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou). Dne 30. 3. 2012 byl výkon trestu nařízen Vrchním soudem v Praze, dovolání bylo Nejvyšším soudem dne 26. 9. 2012 odmítnuto. Podnět ke stížnosti pro porušení zákona byl Nejvyšším státním zastupitelstvím též prověřován a bylo konstatováno, že k porušení zákona v neprospěch stěžovatele nedošlo. Nejpozději dne 12. 1. 2016 byl orgánem vězeňské služby stěžovatel opětovně seznámen jak s odsuzujícími rozsudky obecných soudů, tak i s nařízením výkonu trestu. Rozhodnutí obecných soudů jsou podkladem pro výkon trestu odnětí svobody, který byl uložen a příslušným soudem též v souladu s právními předpisy nařízen.
II.

3. Předně je zapotřebí konstatovat, že stěžovatel se na Ústavní soud obrací opakovaně.

4. Nejprve bylo Ústavní soudem rozhodováno o jeho ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů, kterými byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy a přečinu nedovoleného ozbrojování a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 15 let. Usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4776/12 byla ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

5. Posléze bylo Ústavním soudem rozhodováno o ústavní stížnosti stěžovatele brojící proti sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, kterým byl podnět stěžovatele ke stížnosti pro porušení zákona postoupen Ministerstvu spravedlnosti. Ústavní soud usnesením ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3065/15 tuto ústavní stížnost stěžovatele odmítl. Ústavní soud neshledal na postupu Nejvyššího státního zastupitelství vytýkaná pochybení - postoupení podnětu bylo zcela v souladu s právními předpisy.

6. V nyní posuzované věci je ústavní stížnost stěžovatele zaměřena na sdělení Ministerstva spravedlnosti, podle něhož důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona ze strany ministerstva nebyly shledány. Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být rovněž zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům, který představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž útok sám není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení.

7. V projednávané věci stěžovatel vyčerpal jak všechny řádné, tak i mimořádné opravné prostředky (co do merita věci), učinil podání Nejvyššímu státnímu zastupitelství (viz výše), přičemž posledním prostředkem obrany, který stěžovatel využil, je nyní posuzované podání směřované Ministerstvu spravedlnosti (resp. podané vyjádření). Z tohoto důvodu Ústavní soud konstatuje, že se dále nebude zabývat námitkami stěžovatele směřujícími proti rozhodnutím a sdělení, které již byly předmětem řízení před Ústavním soudem (viz bod 3.).

8. Pokud jde o žádost stěžovatele o podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu ustanovení § 266 trestního řádu, jde o procesní nástroj, který může uplatnit pouze ministr spravedlnosti, a to jeho předložením Nejvyššímu soudu. Na aplikaci tohoto procesního nástroje však neexistuje nárok. Pouze ministr může posoudit, zda informace, které jsou mu o případu samotném předloženy, jsou dostatečně relevantní k podání stížnosti pro porušení zákona, případně k vyžádání dalších podkladů, anebo se jedná o podnět, na který nebude reagovat podáním stížnosti (tak jako je tomu nyní). Ve sdělení zaslaném stěžovateli se jeví jako zásadní skutečnost, že ministerstvu nepřísluší rozhodovat, zda došlo k nařízení výkonu trestu či nikoliv. V dalším textu sdělení ministerstvo podrobně rekapituluje průběh věci stěžovatele, resp. jeho zásadní body, tedy rozhodnutí o meritu věci a rozhodnutí o nařízení výkonu trestu. V postupu Ministerstva spravedlnosti nelze podle Ústavního soudu shledat vytýkaná pochybení, když navíc samotný text ústavní stížnosti směřuje primárně proti rozhodování soudů a jiných orgánů státní správy ve věci stěžovatele. Ministerstvo se podáním stěžovatele řádně zabývalo, přičemž - jak je již výše opakovaně zdůrazněno - v samotném sdělení neabsentuje ani řádné odůvodnění.

9. Vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k jinému závěru, než že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.