II. ÚS 2957/16
II.ÚS 2957/16 ze dne 16. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele E. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem, se sídlem Kounicova 11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1535/2015-330 ze dne 16. června 2016, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 73/2014-13805 ze dne 5. března 2015 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 1 T 12/2012-12827 ze dne 28. února 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným v bodě 1) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zákon"), v bodě 6) pokusem trestného činu vydírání dle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zákona, a v bodě 8) trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle § 235 odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 600 000 Kč spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 roku. Naproti tomu byl zproštěn obžaloby Vrchního státního zástupce v Olomouci - pobočka v Ostravě ze dne 1. 8. 2012 sp. zn. 4 VZV 8/2011 pro další skutky uvedené v obžalobě a popsané v rozsudku.

3. O odvoláních státního zástupce a stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci dalším napadeným rozsudkem tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o vině pro jednání pod bodem 1) a 8) a ve výroku o trestu a podle § 223 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastavil v tomto rozsahu trestní stíhání stěžovatele z důvodu promlčení. Za nezměněný pokus trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zákona pak stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil peněžitý trest ve výměře 600 000 Kč spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 4 měsíců.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že byl odsouzen na základě křivé výpovědi svědka M. K. Poukazuje na trestní minulost tohoto klíčového svědka i na svoji dosavadní bezúhonnost a na tendenční vyšetřování jeho trestní věci i celé kauzy, kdy zejména všem nevěrohodným svědkům, včetně svědka M. K., bylo nekriticky věřeno, přičemž obhajoba stěžovatele byla přehlížena se zjevnou snahou postavit ho před soud. Za účelové považuje i to, že věc řešilo Vrchní státní zastupitelství Olomouc - pobočka v Ostravě, nikoliv Krajské státní zastupitelství v Brně, že o vazbě rozhodoval Okresní soud v Ostravě, ač byl ve vazbě v Brně, a že o stížnostech proti zahájení trestního stíhání rozhodovalo Nejvyšší státní zastupitelství, které však nevykonávalo dozor. To se odrazilo i na řízení před soudem, neboť obsah důkazů byl již nevratně překroucen. Uvedené skutečnosti stěžovatel popisuje z důvodu, aby Ústavní soud uvědomil o tom, za jak otřesných podmínek bylo od počátku vedeno pět let trvající trestní řízení, a že jeho právo na spravedlivý proces bylo pošlapáváno již od samého počátku trestního stíhání.

6. Stěžovatel tvrdí, že předložil dovolacímu soudu celou řadu argumentů, kterými napadl trestní řízení, dovolací soud se však jeho argumentací nezabýval. Zdůrazňuje, že údajné trestné jednání se odehrálo mezi čtyřma očima, žádní svědci, krom M. K. mu nebyli přítomni a není žádný jiný důkaz, který by je zachytil. Uvedený svědek je oznámil až po 7 letech, v době, kdy se skrýval před nástupem trestu odnětí svobody. Pokud dovolací soud v napadeném usnesení uvádí, že vina stěžovatele byla prokázána i výpověďmi dalších svědků, tento závěr dle stěžovatele odporuje realitě, když tito svědkové uvedli pouze to, co věděli od M. K. Považuje to za umělé vytváření údajných podpůrných důkazů. Nadto výčet důkazů svědčících o vině stěžovatele dovolací soud i odvolací soud zaměnily již s promlčeným skutkem. V jeho věci tak proti sobě stojí výpověď stěžovatele a výpověď svědka M. K. V této souvislosti odkazuje na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/04 a sp. zn. III. ÚS 1076/08, vyjadřující se k situaci "tvrzení proti tvrzení" a povinnosti soudu vypořádat se s tím, proč jedné skupině důkazů uvěřil a druhé nikoliv, což v jeho věci soudy neučinily. Nehodnotily ani rozpory ve výpovědích jmenovaného svědka, odmítly se zabývat jeho věrohodností, přičemž v tomto směru bez patřičného odůvodnění zamítly důkazní návrhy obhajoby. I bez znaleckého zkoumání z hlediska obecné věrohodnosti však situace vyznívá ve prospěch stěžovatele. Své odsouzení tak stěžovatel označuje za "obludný justiční omyl".
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Stěžovatel zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění ohledně skutku uvedeného pod bodem 6) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, přičemž namítá, že je usvědčován pouze výpovědí svědka M. K., kterou označuje za lživou.

9. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). V projednávaném případě však žádný takový extrémní rozpor zjištěn nebyl.

10. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení takové intenzity, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stran skutku uvedeného pod bodem 6) výroku o vině splňuje kritéria uvedená v § 125 odst. 1 tr. řádu. Rovněž potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu vyhovuje požadavkům kladeným na ně příslušnými ustanoveními tr. řádu.

11. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že jediným usvědčujícím důkazem ve věci je výpověď svědka M. K., kterou označuje vzhledem k jeho trestní minulosti za lživou a nevěrohodnou, přičemž má za to, že ji soudy vyhodnotily nedostatečně a nesprávně, čímž ho nepřípustně odsoudily, přestože měly aplikovat zásadu in dubio pro reo.

12. Již z obsahu napadeného rozsudku soudu prvního stupně je však zřejmé, že při hodnocení výpovědi svědka M. K., který stěžovatele usvědčoval z trestného jednání kvalifikovaného jako pokus trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 235 odst. 1 a odst. 3 tr. zákona, si soud prvního stupně byl vědom toho, že jde o důkaz klíčový. Přezkoumatelným způsobem a logicky však vysvětlil, proč považoval výpověď tohoto svědka za pravdivou a použitelnou jako usvědčující důkaz proti stěžovateli. Nadto není výpověď svědka M. K. osamoceným usvědčujícím důkazem, jak tvrdí stěžovatel, neboť je podporována dalšími provedenými důkazy vyjmenovanými a zhodnocenými samostatně i ve vzájemných souvislostech v rozsudku soudu prvního stupně. Soud v něm podrobně řešil i další námitku stěžovatele, o kterou opíral nevěrohodnost uvedeného svědka, že tento svědek údajné trestné jednání ohlásil až po 7 letech, a ústavně konformně se s ní vypořádal. Pokud z dokazování vyvodil, že svědek K. stěžovatele usvědčoval dlouhodobě a opakovaně, když o svém vydírání se zmiňoval již před policisty Novickým a Válkou, jakož i v inspekčním oznámení už v roce 2003, z ústavního hlediska nelze tomuto závěru nic vytknout, stejně jako vysvětlení, proč se jméno stěžovatele nevyskytuje v inspekčním spise, jenž se zabýval oznámením M. K. (viz str. 69 - 70 rozsudku soudu prvního stupně).

13. Odvolací soud se skutkovými závěry soudu prvního stupně souhlasil, znovu se zabýval jednotlivými usvědčujícími důkazy, přičemž dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že v případě bodu 6) rozsudku je vina stěžovatele opřena nejen o výpověď svědka M. K., ale i o další, byť nepřímé důkazy. Potvrdil tím závěr soudu prvního stupně, že skutkové závěry o vině stěžovatele nebyly budovány toliko na jediném důkazu, jak tvrdil stěžovatel, ale na řetězci vzájemně se podporujících důkazů, které stěžovatele z trestného jednání usvědčují.

14. Řádně a podrobně odůvodněným skutkovým závěrům soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, tak nelze z ústavního hlediska cokoliv vytknout. Podstatné je, že soud prvního stupně důkazy vyhodnotil ve shodě s jejich obsahem, že je nijak nedeformoval, a že při jejich hodnocení ani jinak nevybočil z rámce daného ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu. Sama skutečnost, že se stěžovatel s takovým hodnocením neztotožňuje, nemůže být důvodem k vydání zrušujícího nálezu. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě odůvodnit. Jestliže však soud po vyhodnocení takové důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Tak se stalo i v projednávané věci. Odkaz stěžovatele na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, vyjadřující se k situaci "tvrzení proti tvrzení" a povinnosti soudu vypořádat se s tím, proč jedné skupině důkazů uvěřil a druhé nikoliv, je proto nepřípadná.

15. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku o opomenutých důkazech. V této souvislosti odkazuje na své stanovisko, které vyslovil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku uvedl, z jakých důvodů návrhům obhajoby nevyhověl, přičemž odvolací soud po vyhodnocení důkazní situace jeho postup akceptoval. Nelze proto dospět k závěru, že důkazní návrhy stěžovatele byly - bez řádného odůvodnění - opomenuty.

16. Námitky, směřující proti provádění a hodnocení důkazů řešil také Nejvyšší soud, byť stěžovatel tvrdí opak. Důkazní situací se znovu zabýval, avšak námitkám stěžovatele nepřisvědčil, a ve věci neshledal žádný, natož pak namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině pod bodem 6) rozsudku soudu prvního stupně. Odmítl i námitku stěžovatele, že se soud dopustil závažných pochybení, když neprovedl dokazování vyčerpávajícím způsobem, že opomněl hodnotit provedené důkazy důležité pro rozhodnutí o vině nebo že je hodnotil v extrémním rozporu s jejich obsahem. I Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel není usvědčován pouze výpovědí svědka M. K. jako jediného přímého účastníka jejich vzájemného jednání, ale i dalšími důkazy, které plně potvrzují pravdivost výpovědi uvedeného svědka. Za neopodstatněnou označil i námitku, že soudy vůbec nehodnotily skutečnost, že svědek K. oznámil věc až po 7 letech, když z provedených důkazů vzal za prokázané, že již v roce 2003 tento svědek spolu se svědkem Krčmářem se rozhodli věc nahlásit na pracoviště Inspekce ministra vnitra v Brně (viz str. 49 usnesení). Nepřisvědčil přitom závažné argumentaci stěžovatele o lžích, vymýšlení důkazů a změně jejich obsahu, naopak po prostudování spisu konstatoval, že argumentace obou soudů má spolehlivou oporu v provedených důkazech.

17. Lze tak uzavřít, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro úsudek o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy vyvodily. Stěžovatelova argumentace proto Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.

18. Pokud stěžovatel na dokreslení situace uvádí, že jeho právo na spravedlivý proces bylo pošlapáváno již od samého počátku trestního stíhání, včetně vazebního řízení, Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o zahájení trestního stíhání i vazební rozhodnutí představují relativně samostatnou část trestního procesu, a lze proti nim podat po jejich vydání, poté, co stěžovatel vyčerpá všechny zákonné procesní prostředky, sloužící k nápravě tvrzených pochybení, ústavní stížnost. Stěžovatel však této možnosti nevyužil, nadto proti uvedeným pochybením přípravného řízení nebrojil ani v dovolání, takže Nejvyšší soud nedostal příležitost, aby se k nim vyjádřil. Ústavní soud se proto, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, těmito připomínkami stěžovatele blíže nezabýval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01 [N 66/26 SbNU 193]).

19. Toliko nad uvedený rámec Ústavní soud uvádí, že napadená rozhodnutí již byla předmětem ústavně právního přezkumu na základě ústavních stížností dalších odsouzených R. P. a J. Š. (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3323/16 ze dne 4. 4. 2017 a sp. zn. II. ÚS 3309/16 ze dne 4. 4. 2017, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

20. Ani v projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími byla porušena základní práva, jichž se stěžovatel dovolává. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.