II. ÚS 2955/09
II.ÚS 2955/09 ze dne 11. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Nikolou Rovenskou, advokátkou, se sídlem Brožíkova 3, 360 01 Karlovy Vary, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. srpna 2009, č. j. 15 Co 355/2009-26, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. března 2009, č. j. 27 Nc 2671/2009-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 20. března 2009, č. j. 27 Nc 2671/2009-12, nařídil na základě návrhu oprávněného (Intrum Justicia, s. r. o.) k vymožení částky 11.467,30 Kč s příslušenstvím exekuci na majetek povinného (stěžovatele) podle vykonatelného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu.

3. K odvolání povinného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. srpna 2009, č. j. 15 Co 355/2009-26, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že v dané věci se neuplatní překážka věci rozsouzené, kterou namítal povinný. Předchozí rozhodnutí (pozn. usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. května 2004, č. j. 24 E 6/2003-14, jímž byl zastaven výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí pro prekluzi) totiž nepředstavuje totožnou věc s věcí stávající. Usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí má účinky pouze ve vztahu ke konkrétnímu rozhodnutí a nijak nezavazuje soud rozhodující o novém návrhu na výkon rozhodnutí. Navíc se ve stávající věci jedná o exekuci a nikoliv výkon rozhodnutí. Pokud povinný poukazoval na skutečnost, že nárok oprávněné zanikl (prekludoval) podle § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), odvolací soud k tomu uvedl, že je třeba vzít v úvahu, že právo na zaplacení ceny telekomunikačních služeb je soukromým subjektivním právem bez ohledu na to, že o něm rozhoduje správní úřad. Jako takový podléhá promlčení podle občanského zákoníku a § 71 odst. 3 správního řádu na něj nedopadá. Odkázal přitom na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1966/2004.

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví. Stěžovatel vycházel z toho, že přecházejícím rozhodnutím o zastavení řízení ve věci výkonu rozhodnutí byla celá věc skončena. Pokud po téměř 5 letech byl podán opětovně návrh na nařízení exekuce a bylo mu (s ohledem na změnu judikatury) vyhověno, považuje takový postup za porušení ústavně zaručeného práva na právní jistotu a v jeho rámci porušení práva na legitimní očekávání a předvídatelnost práva, která vyplývají z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Změnou interpretace právní normy, k níž došlo poté, co bylo o právech stěžovatele pravomocně rozhodnuto, došlo k zásadní změně v jeho právním postavení. Ještě viditelnější zásah představuje dle názoru stěžovatele požadavek na zaplacení úroků z prodlení i za dobu téměř 5 let od vydání pravomocného zastavení výkonu rozhodnutí.
III.

5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, jak správně připomíná stěžovatel, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených zejména v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

6. Podstatou obsahu ústavní stížnosti je polemika se závěrem obecných soudů o tom, zda usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí představuje pro danou věc rem iudicatam (tedy věc rozsouzenou), či nikoliv. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že otázku, co je věc rozsouzená, řeší podústavní právo, které obecné soudy interpretovaly přiléhavě. Obecné soudy vycházejí v prvé řadě z toho, že předmět nového řízení (resp. rozhodnutí) není shodný s předmětem předchozího řízení (zastaveného pro nepřípustnost), protože dřívějším rozhodnutím byl zastaven výkon rozhodnutí, zatímco ve stávající věci se jedná o nařízení exekuce. Kromě toho obecné soudy vycházejí i z toho, že rozhodnutí o zastavení řízení pro jeho nepřípustnost, a to ani s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé a není pro nařízení nové exekuce závazné. Tato interpretace je ústavně přijatelná a Ústavní soud nevidí možnost, jak by mohla vést k porušení procesního základního práva stěžovatele garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. K zastavení řízení může dojít i z jiného důvodu [např. nedostatek majetku podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.)] a nebylo by přijatelné, aby takové rozhodnutí bylo konečné a oprávněný by nemohl znovu při změně majetkových poměrů povinného podat návrh na exekuci z důvodu existence předchozího rozhodnutí. Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítá.

7. Ve vztahu k další námitce stěžovatele, že změna interpretace určité otázky na základě změny judikatury znamená porušení právní jistoty stěžovatele, Ústavní soud uvádí, že ji nepovažuje za relevantní. Judikatura i výklad určitých právních pojmů se totiž neustále vyvíjí a v průběhu doby dochází samozřejmě ke změnám. Je sice pravdou, že v případě stěžovatele je tato změna markantnější a představuje z jeho pohledu výraznější zásah do usnesení o zastavení řízení, avšak pokud vyjdeme z výše uvedeného závěru o tom, že usnesení o zastavení řízení nepředstavuje věc rozsouzenou, není samotnou změnu výkladu určitého právního institutu (v daném případě doby prekluze nároku na výkon, resp. exekuci rozhodnutí) možno považovat za porušení práva právní jistoty. Ústavní soud přitom výklad otázky promlčení, z něhož se při posuzování dané věci vycházelo (viz shora citované rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu), považuje za ústavně konformní.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.