II. ÚS 2948/11
II.ÚS 2948/11 ze dne 10. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného advokátem JUDr. Kamilem Podroužkem, Advokátní kancelář se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139, proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 12 T 73/2008, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2010 sp. zn. 10 To 438/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011 sp. zn. 4 Tdo 460/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby je Ústavní soud rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu zjistil následující:

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 12 T 73/2008 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb., v účinném znění, (dále jen tr. zák.) a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody na 24 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tří roků s dohledem. Dále mu bylo uloženo, aby ve stanovené zkušební době podle svých sil uhradil škodu poškozenému. Obviněnému byl rovněž uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Proti uvedenému rozsudku nalézacího soudu podali obviněný a poškozený odvolání.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 11. 2010 sp. zn. 10 To 438/2010 podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zpronevěry s totožnou právní kvalifikací i trestem, jak je stanovil soud prvého stupně. Stíhaného jednání se stěžovatel dle skutkové věty rozsudku dopustil tím, že v době od konce roku 2004 do května 2006 v Dobrušce a okolí, okres Rychnov nad Kněžnou, v rámci ústně sjednané spolupráce, během které vypomáhal svému známému P. K., při jeho podnikatelské činnosti v oblasti dovozu ojetých vozidel ze zahraničí a jejich prodeji v České republice, po předchozí vzájemné dohodě dílem v jednotlivých zahraničních autobazarech či prodejnách ojetých vozů, kde předtím P. K. vybral a zaplatil jednotlivá motorová vozidla, popř. je zde doplatil on sám z peněz, které za tím účelem od K. obdržel, a dílem až po dovozu jednotlivých vozidel do České republiky třetí osobou, popř. po jejich opravě, fyzicky převzal do držení za účelem provedení technické kontroly, měření emisí a schválení technické způsobilosti na jméno P. K., celkem 9 různých osobních motorových vozidel majitele P. K., u kterých však následně bez jeho vědomí při provádění technické prohlídky, měření emisí a schválení technické způsobilosti pro provoz na pozemních komunikacích v České republice na Městském úřadu v Dobrušce za účelem neoprávněného zisku záměrně uvedl svoji vlastní osobu či své známé a příbuzné, jako provozovatele uvedených vozidel, načež je svým vlastním jménem, anebo jejich jménem opět bez vědomí P. K., prodal třetím osobám a peníze si ponechal pro svoje potřeby, a dále pak ve třech případech za účelem převozu a předání peněz převzal od kupujících či pracovníků autobazaru kupní ceny za prodej dalších vozidel P. K., která byla po dovozu do České republiky řádně evidována na jeho jméno, avšak takto získané finanční prostředky mu následně nepředal, neboť si je ponechal pro svoje vlastní potřeby, čímž v konečném důsledku způsobil poškozenému celkovou škodu ve výši nejméně 1 165 156,80 Kč. Uvedeného jednání se dopustil v případech v rozsudku soudu druhého stupně blíže popsaných.

Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud jej usnesením ze dne 7. 7. 2011 sp. zn. 4 Tdo 460/2011 odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Proti rozhodnutí obecných soudů všech stupňů podal stěžovatel ústavní stížnost.

Uvedl, že v dosavadním soudním řízení nebylo jeho jednání nijak prokázáno. V řízení došlo k mnoha chybám a provedeným dokazováním byla porušena zásada spravedlivého procesu. Stěžovatel namítá, že v přípravném řízení mu byla policejním orgánem odepřena možnost nahlédnout do vyšetřovacího spisu, aniž by k tomu existovaly závažné důvody. Termín výslechu svědka M. byl obhájci sdělen faxovým podáním dne 12. 8. 2008 po 13. hodině s tím, že výslech se bude konat dne 14. 8. 2008 v 13.30 hodin. Pro obhajobu bylo v tomto časovém horizontu technicky nemožné zajistit účast. O výslechu poškozeného nebyla obhajoba informována vůbec, dozvěděla se o něm až v rámci seznámení se spisem a ihned žádala doložení předvolání. Bylo zjištěno, že ve spise je založeno zcela jiné faxové potvrzení, než je uvedeno u předvolání k výslechu svědka M., přičemž jde o ústřižek z faxu bez textu podání evidentně odesílaný z jiného faxu. Není zde doloženo, jak byl k úkonu předvoláván zástupce poškozeného, který byl u výslechu přítomen spolu se státním zástupcem.

Všechny soudní instance posuzující tuto kauzu podle názoru stěžovatele mylně interpretovaly skutková zjištění, což vedlo k nesprávnému dosazení případu do hmotně právních norem trestního zákona. Předně vyšly z nepravdivé výpovědi poškozeného, která představuje jediný přímý usvědčující důkaz proti stěžovateli. Ten svou vinu od počátku řízení popírá. Soudy nezohlednily pochybnosti svědčící v jeho prospěch a nedržely se pravidla in dubio pro reo.

Odvolací soud sám považoval rozsudek soudu prvého stupně za nesrozumitelný. Přestože jej následně zrušil, neprovedl v odvolacím řízení nové důkazy ani jejich nové zhodnocení a ve věci vydal nový rozsudek, v němž o vině a trestu stěžovatele rozhodl stejně.

Své argumenty týkající se údajně vadných skutkových zjištění vztahujících se k jednotlivým dílčím jednáním stěžovatel rozvedl v dovolání, na nějž v odůvodnění ústavní stížnosti odkazuje, a pro úplnost některé z nich znovu v ústavní stížnosti rozvádí. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se těmito námitkami odmítl zabývat, neboť je prohlásil za skutkové. Takový postup stěžovatel považuje za formalistický.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Stěžovatel se v nejobsáhlejší části ústavní stížnosti věnuje zpochybňování hodnocení důkazů. Zdůrazňuje, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).

Stěžovatel také tvrdí, že obecné soudy vyvodily z jednostranně provedených důkazů nesprávná skutková zjištění. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.

V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z normativních postulátů porušily. Soud prvého stupně provedl důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Tyto důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. Odvolací soud dokazování doplnil o dodatek znaleckého posudku z oboru ekonomiky, a aniž by důkazy dále opakoval, vyšel z hodnocení provedených soudem prvého stupně, jeho argumentaci doplnil a po upřesnění dospěl ke shodným skutkovým zjištěním a totožným závěrům stran viny a trestu. Změna výroku se týkala předně výše škody, kterou odvolací soud mírně snížil. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud svůj postup i závěry, kterými byl veden při upřesnění a zpřehlednění argumentace soudu prvého stupně, srozumitelně objasnil. Z odůvodnění je tedy zřejmé, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§ 125 trestního řádu). Takový postup je z hlediska procesní ekonomie preferován ustanovením § 259 tr. řádu a z ústavně právního hlediska mu v posuzované věci nelze nic vytknout.

Lze jistě přisvědčit stěžovateli, že důkazem usvědčujícím jej ze spáchání stíhaného trestného činu byla výpověď poškozeného K. Tato výpověď je nicméně podporována i dalším provedeným dokazováním. Jeho verzi potvrzuje výpověď svědků M., J. a M. Řada svědků potvrdila, že stěžovatel na ně převedl ze zahraničí dovezené vozidlo, které tito v podstatě nikdy neužívali, a vozidlo bylo okamžitě nebo s krátkým časovým odstupem prodáno třetí osobě. Posloužili tak stěžovateli k tomu, aby se jejich jména jen přechodně objevila na příslušných dokladech k vozidlu. Tento postup vyplývá i z výpovědi svědkyně Č., matky stěžovatele, která byla krátce na dokladech k jednomu z vozidel uvedena, aniž měla řidičské oprávnění. Obecné soudy tak uvěřily tvrzení poškozeného, že stěžovatel pro něj na základě neformální dohody jezdil do SRN a Belgie, aby tam zajistil převoz většinou již zaplacených automobilů do ČR, kde měl stěžovatel pro poškozeného zajistit nutné záležitosti s těmito dovezenými automobily podle práva ČR související, včetně jejich následného prodeje a předání utržených peněz poškozenému. Stěžovatel však se svěřenými automobily naložil zcela v rozporu s touto dohodou. Verze stěžovatele spočívající v tvrzení, že s poškozeným pouze společně podnikali a že každý dovážel svá vozidla, je vyvrácena mimo jiné i faktem, že stěžovatel neměl v inkriminované době oprávnění takovou živnost provozovat, nedisponoval technickým zařízením pro tuto činnost ani potřebnými finančními prostředky.

Ústavní soud konstatuje, že závěry, k nimž odvolací soud dospěl po řádném zhodnocení důkazů, nejsou projevem libovůle v rozhodování, ale mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Na rozdíl od názoru stěžovatele má za to, že použitý přímý usvědčující důkaz v kombinaci s dalšími důkazy nepřímými vyvrací obhajobu stěžovatele, popsané důkazy tvoří ucelený kruh, z něhož lze učinit závěr o jeho vině. Soudům nelze proto vytýkat, že nepoužily zmíněnou zásadu "in dubio pro reo".

Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Odvolací soud svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektoval elementární požadavky spravedlnosti, takže nedošlo k porušení ústavních principů, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup obecných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

K námitce týkající se nevyhovění žádosti o nahlédnutí do spisu vznesenou v průběhu přípravného řízení Ústavní soud uvádí, že právo obviněného a obhájce na nahlížení do spisů je možno v přípravném řízení odepřít postupem podle § 65 odst. 2 tr. řádu. Tato zákonem předpokládaná možnost omezení práva nahlížet do spisů vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika, obsažená v realizaci práva obviněného (obhájce) nahlížet již v přípravném řízení do spisu, je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality, jako je např. organizovaná kriminalita s mezinárodními prvky. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestněprocesní teorie i praxe dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 239/04 ze dne 17. 6. 2004 (N 80/33 SbNU 273)].

Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývající z principu spravedlivého procesu, obsaženého v čl. 6 Úmluvy, jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací, zásadou hospodárnosti a zásadou rychlosti řízení, a proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny. Ústavní soud neshledal v procesním postupu policie v přípravném řízení dotčení stěžovatelových práv v ústavní rovině.

Totéž platí ohledně námitky stran údajně nedostatečně včasného vyrozumění o výslechu svědka M. a výslechu poškozeného.

Především je třeba konstatovat, že tyto námitky uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení a obecné soudy (rozsudek soudu prvého stupně na č. l. 10 a rozsudek soudu odvolacího na č. l. 9) se jimi zabývaly a tyto námitky v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vyvrátily. Tyto soudy poukázaly na to, že o termínu výslechu svědka byl stěžovatelův obhájce vyrozuměn standardním způsobem, což ostatně sám nepopírá. K zajištění své účasti, případně účasti substituta, měl dostatečný časový prostor. Úkon navíc probíhal v bezprostřední blízkosti sídla advokátní kanceláře. Co se týče výslechu poškozeného, soudy vycházely z jeho obsáhlého výslechu učiněného v hlavním líčení, jemuž byly přítomny obě strany, a obhajoba svého práva klást mu otázky široce využila. Ústavní soud pokládá tuto argumentaci obecných soudů za správnou.

Stěžovatel se dále cítí být dotčen postupem Nejvyššího soudu, neboť se odmítl zabývat řadou jeho námitek s odůvodněním, že se jedná o námitky skutkové. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že ve smyslu § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad. Základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci se ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě v zásadě realizuje v řízení dvoustupňovém. S ohledem na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který směřuje k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, nelze restriktivní výklad zákonných pravidel pro přezkum, resp. dovolacích důvodů, a priori považovat za rozporný s principy spravedlivého trestního procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavněprávní přezkum napadeného rozhodnutí dovolacího soudu musí z takto charakterizované povahy dovolání vycházet.

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu i ze samotné ústavní stížnosti (v níž stěžovatel tytéž námitky opakuje) vyplývá, že námitky stěžovatele, jimiž se soud odmítl zabývat, byly po obsahové stránce ryzí důkazní polemikou. Stěžovatel jimi tedy nebrojil proti právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotněprávní kvalifikaci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale předkládal dovolacímu soudu svou vlastní verzi skutkového děje, odlišnou od závěrů soudu nalézacího. Taková argumentace byla a priori nezpůsobilá některý z dovolacích důvodů naplnit. Námitkami týkajícími se právních vad, které stěžovatel v dovolání rovněž uplatnil, se ostatně Nejvyšší soud podrobně zabýval a po zdůvodnění svých závěrů dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Ve světle výše předestřeného lze uzavřít, že stěžovatel svými výtkami nestaví předmět stížnosti do ústavněprávní roviny. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 10. října 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.