II. ÚS 2946/09
II.ÚS 2946/09 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky H. D., zastoupené JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem v Otrokovicích, nám. 3. května 1606, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 15. 9. 2009 č. j. 54 Co 453/2008-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2009, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, s odkazem na údajné porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Ze spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 5 C 243/2008, jakož i spisu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/09, zjistil v projednávané věci Ústavní soud následující:

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě vedl řízení o odvolání stěžovatelky proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Jihlavě, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky jako žalované zaplatit žalobkyni A. J. na náhradě nákladů řízení částku 7.854,- Kč. Usnesením soudu prvého stupně bylo řízení o vyklizení bytu zastaveno, když žalobkyně vzala žalobu zpět ještě před prvním jednáním ve věci. O nákladech řízení rozhodl soud prvého stupně dle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., protože důvod zpětvzetí shledal na straně žalované, která v mezidobí předmětný byt vyklidila. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě o podaném odvolání rozhodl svým v pořadí prvým usnesením ze dne 3. 12. 2008 č. j. 54 Co 453/2008-32 tak, že výrok soudu prvého stupně o nákladech řízení změnil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náklady řízení před soudem prvého stupně. Odvolací soud při posuzování nákladů řízení shledal okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. a nepřiznal žalobkyni náklady řízení, na které by jinak měla s odkazem na ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. právo. Odvolací soud dovodil, že je pravdou, že žalovaná užívala byt bez právního důvodu, avšak bylo nutné zohlednit, že jakmile se žalovaná dozvěděla o žádosti stěžovatelky na vyklizení bytu, začala ihned s přípravami na vyklizení. Ve lhůtě pouze 5 dnů nebyla schopna vyklizení zajistit. Pokud stěžovatelka trvala na tak krátké lhůtě, nebyla ji žalovaná schopna splnit. Právě časová chronologie od výzvy k vyklizení až po jeho dobrovolnou realizaci bez toho, že by žalovaná věděla o podané žalobě na vyklizení, vedla odvolací soud k využití ustanovení § 150 o. s. ř.

Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu však podala žalobkyně ústavní stížnost, které bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 215/09 vyhověno pro porušení základního práva žalobkyně na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 3. 12. 2008 č. j. 54 Co 453/2008-32 bylo zrušeno. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě odvolací soud o použití § 150 o. s. ř. rozhodl, aniž by se zabýval veškerými okolnostmi případu. Neposuzoval zejména výši nákladů řízení a nijak nezjišťoval, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení a jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka. Postup odvolacího soudu týkající se této části rozhodnutí nebyl dle Ústavního soudu přesvědčivě odůvodněn, a to ani ve vztahu k délce lhůty, kterou měla žalovaná k dispozici k tomu, aby zabránila zbytečnému vynaložení nákladů soudního řízení. Ústavní soud ve svém nálezu uvedl, že odvolací soud se zabýval pouze délkou lhůty uplynulé od doručení výzvy k vyklizení bytu ze dne 28. července 2008 žalované do konce touto výzvou stanovené lhůty, tedy do dne 4. srpna 2008, nezabýval se však nijak lhůtou, která ode dne doručení této výzvy uplynula do podání žaloby o vyklizení bytu. Současně konstatoval, že odvolací soud nedal nijak najevo před svým rozhodnutím, že uvažuje o použití možnosti dané ustanovením § 150 o. s. ř. a nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se účastníci mohli vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle uvedeného ustanovení.

Po zrušení původního rozhodnutí rozhodl odvolací soud dne 15. 9. 2009 v pořadí druhým usnesením, nyní napadeným stěžovatelkou v její ústavní stížnosti, kterým potvrdil usnesení soud prvého stupně v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení před tímto soudem. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že byl při svém rozhodování vázán názorem Ústavního soudu, který dovodil, že nebyly dány pro aplikaci § 150 o. s. ř. podmínky za předpokladu, že byla žaloba před jejím zpětvzetí podána důvodně, neboť je nutné přihlédnout i k době, která uplynula od podání žaloby do vyklizení předmětného bytu. Musel proto dospět k závěru, že od uplynutí lhůty k vyklizení (4. 8. 2008) uplynula lhůta patnácti dnů do podání návrhu a tím i lhůta stanovená v § 160 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud si také vyžádal od účastnic majetková potvrzení. Zjistil, že žalobkyně je v současné době na mateřské dovolené s měsíčním příjmem ve výši 8.500,- Kč, s manželem mají zúžené společné jmění manželů a má tři vyživovací povinnosti. Stěžovatelka má pak jako učitelka průměrný příjem 15.955,- Kč měsíčně a splácí úvěr ve výši 100.000,- Kč (měsíčně okolo 1.700,- Kč). Z uvedeného seznal, že ani majetkové poměry účastnic neodůvodňují použití § 150 o. s. ř., když je to naopak žalobkyně, jejíž majetkové poměry jsou v současné době podstatně horší než poměry stěžovatelky.

Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti namítala, že právě při aplikaci nálezu Ústavního soudu došlo k zásadním nedostatkům, na jejichž základě bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces. Dle jejího názoru měl odvolací soud minimálně potvrdit své původní rozhodnutí ze dne 3. 12. 2008 s tím, že žádná ze stran nemá nárok na úhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně. Jako jeden z důvodů pro tento závěr uvedla skutečnost, že odvolací soud zcela opominul do příjmů žalobkyně zahrnout příjem z podnájmu družstevního bytu (dle doložených potvrzení činil 5.500,- Kč), ačkoli dle dostupných informací stěžovatelky byla v měsíci srpnu 2008 uzavřena nová podnájemní smlouva. Odvolací soud dále při posuzování nákladů řízení nevzal v úvahu, že stěžovatelka je samoživitelka, zatímco žalobkyně žije v úplné rodině, jejíž majetkové poměry jsou nesrovnatelně vyšší oproti stěžovatelce.

Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Krajský soud v Brně - pobočku v Jihlavě a vedlejšího účastníka řízení A. J., zastoupenou JUDr. J. Š., advokátem, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny pouze odkázal odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Vedlejší účastnice ve svém vyjádření co do podstaty ústavní stížnosti uvedla, že odvolací soud zcela v souladu s nálezem Ústavního soudu zjistil majetkové poměry účastníků a vydal ve věci právně správné rozhodnutí. Dle jejího názoru není ústavní stížnost podána na základě žádného reálného ať právního nebo morálního podkladu, a proto nebyla podána důvodně.

Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti a pouze opakovala stanoviska v řízení již vyjádřená, nebyla již rozeslána k podání případné repliky.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva.

Z ústavní stížnosti je zjevné, že argumentace stěžovatelky již nepřinesla do posuzované věci nic nového a zcela postrádá ústavně právní rozměr. Stěžovatelka se v podstatě dožaduje po Ústavním soudu, aby přehodnotil zjištění, ke kterým odvolací soud v rámci hodnocení skutečností a důkazů dospěl, avšak zcela opomenula, že Ústavní soud není soudem přezkumným.

Ústavní soud po seznámení se s napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval v intencích, jež mu byly vytknuty Ústavním soudem v kasačním nálezu a nezjistil již žádná další pochybení, která by mohla představovat "kvalifikovanou vadu" takové intenzity, jež by z ústavněprávního hlediska ospravedlňovala zrušení napadeného rozhodnutí. Otázku aplikace ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. posoudil odvolací soud dle názoru Ústavního soudu správně, v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů (dle níž je třeba otázku zavinění zastavení řízení posuzovat z hlediska procesního) a s ohledem na stav konkrétního řízení a chování jeho účastníků, když nikoli pro chování žalobkyně, nýbrž pro chování stěžovatelky došlo posléze k tomu, že řízení nebylo ukončeno vydáním meritorního rozhodnutí.

Ústavní soud dodává, že se nemohl zabývat námitkami stěžovatelky ohledně platnosti samotné podnájemní smlouvy, jakož i dalšími námitkami, které se týkaly podmínek a trvání nájemního vztahu mezi žalobkyní a stěžovatelkou, neboť byly z pohledu řešené otázky náhrady nákladů řízení pro daný stav již bezpředmětné.

Vzhledem k tomu, že tedy rozhodnutí soudu nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.