II. ÚS 2942/12
II.ÚS 2942/12 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Plzeňská 4, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 601/2011-327 ze dne 27. března 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku V v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 Ústavy.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se společně s dalšími dvěma žalobci, svými rodiči, domáhal žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2, po vedlejším účastníkovi, obchodní společnosti Generali Pojišťovna, a. s., náhrady škody na zdraví vzniklé stěžovateli v souvislosti s dopravní nehodou. Mezi účastníky nebyl spor o tom, že při dopravní nehodě způsobené řidičem J. Ch. došlo k těžkému poškození zdraví stěžovatele, že J. Ch. byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví a neposkytnutí pomoci a že byl u žalované pojištěn pro odpovědnost za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Mezi účastníky dále nebyl spor o odpovědnosti žalované za vzniklou škodu, spornou zůstala míra spoluzavinění stěžovatele a tomu odpovídající výše všech uplatněných nároků, dále výše bolestného, ztížení společenského uplatnění a škoda vzniklá ztrátou zlatého přívěsku. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru o 40% podílu spoluzavinění stěžovatele, který v době nehody ležel na vozovce u sněhového mantinelu, přičemž vedle vozovky se nacházel chodník lemovaný pouličním osvětlením, avšak tělo stěžovatele se nacházelo v místě, které nebylo přímo osvětleno.

Nalézací soud při úvaze o výši ztížení společenského uplatnění dospěl k závěru o zvýšení základní výše vyplývající ze znaleckých posudků, a to na čtyřnásobek, když zohlednil ve všech okolnostech následky poškození zdraví stěžovatele, který je zcela ochrnutý na dolní končetiny včetně ochrnutí vývodních močových cest a všech svěračů, trpí těžkou psychickou poruchou a ve všech životních úkonech je odkázán na stálou pomoc další osoby. Soud prvého stupně shledal případ stěžovatele jako mimořádný případ, neboť není soběstačný, bude vždy odkázán na pomoc další osoby, nebude se moci nikdy vrátit ke své původní práci (manuální), nemůže zastat ani nejjednodušší fyzickou práci, nemůže se věnovat svým koníčkům, sportovat, nemůže se svými dětmi provádět tělesné aktivity, nemůže se o ně starat. Na základě toho rozhodl o přiznání příslušných peněžitých částek, jak jsou uvedeny ve výrocích o věci samé, ve zbytku žalobu zamítl. Úspěšnému stěžovateli (a dalším žalobcům) pak přiznal plné právo na náhradu nákladů řízení, a to ve výši 148 104 Kč, vycházeje z ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.").

Proti prvoinstančnímu rozsudku podali všichni žalobci odvolání. Namítali neurčitost a nepřezkoumatelnost rozsudku, neboť z něj není zřejmé, z jakých důvodů bylo rozhodnuto o výši spoluzavinění stěžovatele. Nalézacímu soudu dále vytkli nesprávný závěr o místě nehody, dále argumentovali zdravotními následky a navrhli, aby jim byly změnou napadeného rozsudku zamítnuté nároky přiznány. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. K námitkám žalobců uvedla, že nelze přehlédnout skutečnost, že stěžovatel byl v době nehody ve značně podnapilém stavu, když měl v krvi nejméně 2,42 g/kg alkoholu.

Městský soud v Praze dospěl k závěru o částečné důvodnosti podaných odvolání. Po doplněném dokazování odvolací soud zkonstatoval, že soud prvního stupně správně a dostatečně zjistil skutkový stav a v zásadě věc také správně posoudil po stránce právní. Pouze z hlediska správnosti výpočtů bylo dle odvolacího soudu namístě změnit napadený rozsudek v některých výrocích, a to ve prospěch stěžovatele. Oproti soudu prvého stupně však přehodnotil rozsah přiznaného práva na náhradu nákladů řízení, když za řízení v obou stupních přiznal stěžovateli náklady ve výši 62 938 Kč.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to výlučně proti pátému výroku o přiznání stěžovateli práva na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve shora uvedené výši, brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že neúspěch stěžovatele lze shledat výhradně v míře spoluúčasti, kterou stěžovatel v žalobě připustil v rozsahu 20 %, žalovaná prý namítala 60 % a soud prvého stupně stanovil 40 %. Z toho stěžovatel dovozuje, že co do základu nároku tak byl stěžovatel úspěšný v 75 %, a proto prý soud prvního stupně přiznal žalobci dle ustanovení § 142 odst. 3 plnou náhradu nákladů řízení, kdy "stěžovatel měl úspěch sice jen částečný, ale neúspěch měl v poměrně nepatrné části". Tato úvaha byla dle stěžovatele zkorigována i tím, že náhrada nákladů byla přisouzena z přisouzené, a nikoliv žalované částky.

Stěžovatel má za to, že již z uvedeného rozdílu mezi výší nákladů řízení přisouzenou nalézacím soudem a výší, kterou stěžovateli za řízení v obou stupních přiřkl soud dovolací, je zřejmé, že rozhodnutí soudu odvolacího o náhradě nákladů řízení je nespravedlivé a především ve zjevném nepoměru k výsledku soudního řízení. Stěžovatel se shodně se soudem prvního stupně domnívá, že bylo namístě rozhodovat o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů dle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Nalézací soud prý vzal správně v úvahu, že rozhodování o náhradě za ztížení společenského uplatnění včetně mimořádného navýšení odškodnění dle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. v daném případě záviselo na znaleckých posudcích (bodové ohodnocení) a současně na úvaze soudu (mimořádné navýšení), kdy částečný neúspěch stěžovatele v míře spoluúčasti považoval ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. za neúspěch v poměrně nepatrné části. Žalobce je přesvědčen, že odvolací soud významným způsobem pochybil, pokud krátil náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně, a za řízení před soudem odvolacím dokonce nepřiznal stěžovateli žádnou náhradu nákladů, přestože se prý stěžovatel domohl ke svému odvolání další náhrady za ztížení společenského uplatnění, dokonce vyšší, než přiznal soud prvého stupně.

Dle stěžovatele měla být náhrada nákladů za použití § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznána v plném rozsahu, a to z částek žalovaných (takto prý soud odvolací před krácením o neúspěch stěžovatele i postupoval), neboť stěžovatelem požadovaná částka na náhradě za ztížení společenského uplatnění nebyla zjevně nepřiměřená či účelová, dokonce se "výrazně blížila částce soudem přiznané", ovšem krácené o spoluúčast o 20 % vyšší než prý stěžovatel připouštěl v žalobě i v odvolání.

Pokud se v daném případě odvolací soud rozhodl při rozhodování o náhradě nákladů řízení stěžovatele použít ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy rozhodování podle úspěchu ve věci, pak prý rozhodl v rozporu se smyslem principu zásady úspěchu a neúspěchu při rozhodování o náhradě nákladů, pouze mechanicky a zcela nesprávně stěžovateli přiznal za řízení před soudem prvého stupně 20 % náhrady nákladů řízení a za odvolací řízení dokonce ničeho stěžovateli nepřiznal. V této souvislosti stěžovatel vyzdvihl, že odvolacím soudem stanovený úspěch žalobce ve věci v rozsahu 60 % náhrady nákladů by prý byl odpovídajícím výsledku řízení za situace, kdy by se domáhal plnění bez krácení pro připuštěnou míru své spoluúčasti.

Nesprávnost stanovení úspěchu stěžovatele ve sporu ve výši 60 % soudem odvolacím čistě z porovnání částky žalované a přisouzené se dle stěžovatele negativně projevilo v neopodstatněné výši přiznané, resp. nepřiznané náhrady nákladů řízení, což je prý zřejmé i z toho, že uvedeným způsobem odvolací soud krátí náhradu nákladů řízení za oba stupně k tíži stěžovatele ve svém výsledku z důvodu, že nebylo soudem zcela, tedy stoprocentně, vyhověno požadavku stěžovatele na mimořádné navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění a současně "nebylo vycházeno z přesné výše bodového ohodnocení ZSU dle stěžovatelem předložených znaleckých posudků prof. S. a MUDr. M., tak jak bylo požadováno žalobou".

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel uzavřel, že jeho neúspěch tedy nebylo lze správně dovozovat z porovnání částek žalované a přisouzené, ale jednoduše z posouzení míry spoluúčasti, kterou připouštěl stěžovatel v žalobě, a kterou soud pravomocně stanovil. S ohledem na svou argumentaci navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčený výrok rozsudku odvolacího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor, to jest i kdyby sám dospěl k závěru, že odvolací soud přiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení v nesprávné výši. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud rovněž pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Zde je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 92/08 ze dne 25. února 2009 (N 36/52 SbNU 367) zdůraznil, že aplikaci ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je třeba vždy pečlivě zvažovat. Tento závěr však neznamená, že k jeho aplikaci je nutno přistoupit bez dalšího vždy tam, kde alespoň jedna z uvedených podmínek uvedených v tomto ustanovení je splněna. Obecný soud totiž může kupříkladu aplikovat moderační právo ve smyslu § 150 o. s. ř. nebo konstatovat, že ani jedna z podmínek není splněna, a proto je třebas vycházet ze zásady úspěchu ve věci. V posuzované věci odvolací soud možnost aplikace dotčeného ustanovení zvažoval, když v odůvodnění svého rozsudku stojí, že "není pochyb o tom, že částečně výsledek řízení závisel na znaleckých posudcích, částečně závisel na úvaze soudu o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění a částečně závisel na míře odpovědnosti žalované s ohledem na spoluzavinění poškozeného, což je právní závěr vyplývající ze skutkových okolností, nikoliv úvaha soudu, kterou má na mysli ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř." Soud druhé stolice dále objasnil, že v posuzované věci je přiměřené a spravedlivé, aby o nákladech řízení bylo rozhodováno podle zásady úspěchu ve věci, jelikož úspěch či neúspěch stěžovatele v převážné části závisel na závěru (nikoli úvaze) soudu o míře spoluúčasti poškozeného, tedy na míře odpovědnosti žalované. Městský soud k tomu dále doplnil, že zamítavá část rozsudku nezávisela ani na znaleckém ohodnocení následků úrazu, ani na úvaze soudu o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, nýbrž právě na závěru soudu o míře odpovědnosti žalované, který vyplývá z provedeného dokazování.

Ústavní soud nepokládá vývody soudu druhé stolice za ústavně nekonformní. Odvolací soud v souladu s citovanou judikaturou, které jej zavazovala zvážit možnost aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř., postupoval, připustil obecnou možnost postupu podle tohoto ustanovení, avšak s ohledem na míru odpovědnosti žalované došel k závěru, že je namístě postupovat podle zásady úspěchu ve věci. Tyto úvahy odvolacího soudu nevykazují prvky svévole a jsou prosty i vnitřní logické rozpornosti.

Pokud jde o námitky stěžovatele stran správnosti výpočtu výše nákladů řízení, resp. procentuálního stanovení úspěchu stěžovatele, nelze tyto námitky s ohledem na výše řečené podrobit meritornímu přezkumu v rámci ústavního soudnictví, neboť by tím Ústavní soud neoprávněně zasahoval do činnosti obecných soudů.

Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. srpna 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.