II. ÚS 294/05
II.ÚS 294/05 ze dne 26. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jaromíra Peške, soudního exekutora, Exekutorský úřad Plzeň - sever, se sídlem v Plzni, Dominikánská 5, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kovářem, advokátem se sídlem v Plzni, Resslova 5, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2005 sp. zn. 11 Co 139/2005 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 6. prosince 2004 č. j. 17 Nc 2304/2001-17, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ústavní stížností, podanou včas a ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] domáhá, s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy ČR, práva nebýt podroben nuceným pracem nebo službám ve smyslu čl. 9 odst. 1 a 4 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací dle čl. 26 odst. 3 věty první Listiny, mj. zrušení obou v záhlaví citovaných rozhodnutí. V ústavní stížnosti uvádí, že usnesením Okresního soudu v Sokolově byla zastavena exekuce na majetek povinného (RECYS, s. r. o.), a to na návrh oprávněného za situace, kdy již po zahájení exekuce byl na majetek povinného prohlášen konkurs a tento byl následně zrušen pro nedostatek majetku. Napadeným usnesením Okresní soud v Sokolově uložil povinnost nahradit náklady neúspěšné exekuce povinnému, ač věděl, že povinný nemá žádný majetek, což byl nakonec důvod zastavení konkursu i exekuce, z něhož by mohla být pohledávka stěžovatele za náklady exekuce povinným uspokojena. Okresní soud však dospěl k závěru, i přes návrh stěžovatele ve smyslu § 87 odst. 3 a § 89 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), že se nejedná o případ podle ustanovení § 89 exekučního řádu, a proto uložil povinnost uhradit náklady exekuce povinnému. Tomuto názoru přisvědčil i Krajský soud v Plzni, v řízení o stěžovatelem podaném odvolání proti tomuto rozhodnutí, kdy usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel namítá, že takový postup je nesprávný, neboť jeho výsledkem je nevymahatelná pohledávka na straně exekutora a faktický stav, kdy exekutor, dle jeho názoru v rozporu s ust. § 3 a § 90 odst. 1 exekučního řádu, vykonává exekuční činnost bez odměny a na vlastní náklady.

Stěžovatel přitom poukazuje na zvláštní postavení exekutora v řízení o výkon rozhodnutí jako veřejného činitele, omezeného při své činnosti § 3 odst. 2 exekučního řádu. Dle jeho názoru není funkce soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti zaměstnaneckým vztahem, nelze tedy v daném ohledu aplikovat ust. čl. 26 odst. 1 Listiny, ani tento výkon nemůže být podřazen pod rámec práce nebo služby uložené zákonem pro ochranu práv druhých [čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny], ba ani nelze takovou činnost považovat za podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti. V tomto ohledu polemizuje stěžovatel se závěry Ústavního soudu učiněné v usnesení ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. II. ÚS 150/04 - dle jeho názoru Ústavní soud nezohlednil zvláštní charakter té části činnosti exekutora, při které provádí nucený výkon exekučních titulů, na rozdíl od jeho činnosti další (§ 74 až § 86 exekučního řádu), která nepochybně podnikáním je. Zejména nepřihlédl k ust. § 30 a § 92 exekučního řádu, podle nichž nemůže exekutor v podstatě exekuci odmítnout, byl-li soudem pověřen jejím provedením a exekuční činnost vykonává za odměnu, která je pevně určena.

Stěžovatel připomíná, že jednou ze slabin exekučního řádu, která činí v praxi potíže, je právě skutečnost, že obsahuje velmi kusou úpravu otázek souvisejících s úhradou nákladů exekutora v případě, kdy exekuce neskončí úspěšným vynucením splnění povinnosti na povinném. Má za to, že je nezbytné, aby v takových případech při volbě procesního postupu soud vždy rozhodoval s vědomím principu vyjádřeném v kogentním ustanovení § 3 exekučního řádu, tedy tak, aby úhrada odměny exekutora po skončení exekuce byla vždy zajištěna, neboť exekutor není oprávněn poskytovat exekuční činnost bezúplatně - v rozporu s exekučním tarifem.

Jestliže však dochází k zastavení exekuce pro bezvýslednost, tedy pro nedostatek majetku povinného, pak rozhodnutí, kterým je současně povinnému ukládáno, aby uhradil exekutorovi náklady exekuce, představuje ve svém důsledku faktické odepření tohoto práva exekutorovi, neboť se jedná o nedobytnou pohledávku. Z logiky věci přitom vyplývá, že by se při rozhodování o tom, kdo bude hradit exekutorovi náklady exekuce, neměl uplatňovat princip zavinění (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Není totiž důvodu, pro který by měl exekutor nést riziko vymáhání pohledávek proti osobám, o nichž je od začátku řízení zřejmé, že splnění povinnosti uložené exekučním titulem je velmi nepravděpodobné, tedy např. u osob, jejichž pobyt není znám, osoby zjevně nemajetné, nefunkční právnické osoby, apod. Stěžovatel tedy navrhuje, aby Ústavní soud jednak svým nálezem obě napadená usnesení zrušil a jednak zavázal zákonodárce výslovně upravit otázku náhrady nákladů exekuce v případě její bezvýslednosti v exekučním řádu.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Krajský soud v Plzni v plném rozsahu odkázal na závěry odvolacího senátu uvedené v napadeném rozhodnutí. Nedomnívá se, že by napadeným usnesením byla porušena základní práva stěžovatele, neboť mu nárok na náhradu nákladů exekuce nebyl odepřen. Pouze povinnost k jejich úhradě byla uložena povinnému a nikoliv oprávněnému, který nezavinil zastavení exekučního řízení.

Okresní soud v Sokolově především ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty, jimiž se již zabývaly obecné soudy a s nimiž se řádně vypořádaly. Nadále považuje zásady, na nichž je založeno jeho stížností napadené rozhodnutí za oprávněné: náklady exekuce hradí zásadně povinný (§ 87 odst. 3 exekučního řádu). Ustanovení, podle kterého může soud v případě zastavení exekuce uložit oprávněnému, aby hradil náklady exekuce, je třeba chápat jako výjimku z této zásady, že náklady exekuce platí ten, kdo nesplnil dobrovolně povinnost vymáhanou exekucí. Soud chápe ustanovení § 89 exekučního řádu jako obdobu § 271 o. s. ř., umožňující soudu při zastavení výkonu rozhodnutí uložit i oprávněnému náhradu nákladů podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo, tedy posouzením procesního zavinění oprávněného. O takovou situaci však v posuzovaném případě dle názoru soudu nejde. Důvodem, pro který oprávněný navrhl zastavení exekuce, byl nedostatek majetku povinného, tuto skutečnost nelze klást k tíži oprávněného. Prostor pro výjimečnou aplikaci § 89 exekučního řádu tak dán nebyl.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.

Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení obou napadených rozhodnutí, Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Z obsahu stížnosti je navíc zřejmé, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené jen opakují argumenty, kterými se zabýval již soud odvolací a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.

V dané věci neshledal Ústavní soud porušení stěžovatelem tvrzených ústavně zaručených práv (svobod). Vycházel přitom zejména z respektování své vlastní judikatury.

V usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04 v obdobné věci Ústavní soud konstatoval: "Exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku. Podnikáním se rozumí činnost, prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku. Z této definice vyplývá základní charakteristika postavení podnikatele - soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Je třeba zdůraznit, že exekutor jako podnikatel má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce. Toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou."

Tento názor o postavení soudního exekutora jako podnikatele se sluší podle názoru Ústavního soudu doplnit. Vzhledem k tomu, že funkce exekutora má rysy výkonu veřejnoprávní funkce - úkony exekutora v exekučním řízení se považují za úkony soudu, exekutora provedením exekuce pověřuje soud (§ 28 exekučního řádu) a exekutor nemůže toto pověření k provedení exekuce odmítnout (exekutor je vyloučen z provedení exekuce pouze za podmínek uvedených v § 29 exekučního řádu) - nelze než konstatovat, že exekutor má právo na uhrazení odměny v plné či alespoň v poměrné výši za jím vykonanou práci. Ústavní soud však v daných souvislostech nemohl rovněž nepřihlédnout k tomu, že podle § 90 odst. 3 exekučního řádu má exekutor právo požadovat od oprávněného přiměřenou zálohu na náklady exekuce, jejíž výše je podrobněji upravena v § 12 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. V dané věci ani z napadených rozhodnutí, ani z dalších skutečností nevyplývá, že by stěžovatel toto oprávnění požadovat zálohu od oprávněného využil. Právě z obdržené zálohy by přitom mohl stěžovatel náklady exekuce pokrýt. Pokud by oprávněný zálohu neuhradil, může exekutor podle § 30 písm. b) exekučního řádu odmítnout provést požadovaný úkon. Nadto podle § 55 odst. 2 exekučního řádu platí, že nesloží-li oprávněný ve lhůtě určené exekutorem přiměřenou zálohu na náklady exekuce, soud na návrh exekutora exekuci zastaví. Právě z těchto důvodů neshledal Ústavní soud porušení tvrzených základních práv a svobod.

Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že stejný názor jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04 byl uveden v usnesení sp. zn. III. ÚS 158/05 a sp. zn. III. ÚS 118/05. V tomto usnesení se Ústavní soud dále vyjádřil za obdobných skutkových okolností k tvrzenému porušení čl. 4 odst. 1 Listiny.

Dle názoru Ústavního soudu postupovaly obecné soudy ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhly do základních práv stěžovatele. Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Pokud jde o návrh, jímž se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zavázal zákonodárce výslovně upravit otázku náhrady nákladů exekuce v případě její bezvýslednosti v exekučním řízení, konstatuje Ústavní soud, že k vydání takového rozhodnutí není dle čl. 87 Ústavy ani zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, příslušný, proto v této části stížnost dle ust. § 43 odst. 1 písm d) odmítl.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 26. října 2005 Dagmar Lastovecká v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.