II. ÚS 2932/15
II.ÚS 2932/15 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Együda, zastoupeného Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem, sídlem Maiselova 38/15, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2015 č. j. 21 Cdo 2659/2015-212, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2014 č. j. 23 Co 372/2014-175 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. března 2014 č. j. 19 C 110/2012 -140, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kaufland Česká republika, v. o. s., sídlem Bělohorská 2428/203, Praha 6 - Břevnov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel jako žalobce se domáhal určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 9. 8. 2012 k datu 31. 8. 2012 s odůvodněním, že dohodu uzavřel zcela nesvobodně, bez možnosti seznámit se s dřívějším úmyslem zaměstnavatele ukončit s ním pracovní poměr, byl pod psychickým nátlakem čtyř nadřízených osob, a dohodu tak podepsal pod tlakem bezprávné výhrůžky zaměstnavatele. U jednání o rozvázání pracovního poměru dohodou mu bylo sděleno, že jsou zde (jiné) důvody pro rozvázání pracovního poměru výpovědí, ale i okamžitým zrušením pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že v předchozí době probíhalo jednání o vyslání stěžovatele pracovat ve vysoké pozici ve Spolkové republice Německo, takový přístup zaměstnavatele vůbec nepředpokládal.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 3. 2014 č. j. 19 C 110/2012-140 ve spojení s opravným usnesením tohoto soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 19 C 110/2012-145 byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru dohodou uzavřenou mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí jako žalovanou dne 9. 8. 2012 (výrok I.), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. až IV.). Obvodní soud dospěl k závěru, že pracovní poměr účastníků byl platně rozvázán dohodou podle § 48 odst. 1 písm. a) a § 49 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), tuto dohodu neshledal obvodní soud neplatnou podle § 19 písm. a) zákoníku práce, když tvrzená existence výpovědního důvodu ze strany zaměstnavatele nemůže způsobit sama o sobě neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru pro nedostatek svobody vůle stěžovatele k uzavření této dohody. Obvodní soud dovodil, že u jednání i podle výpovědi stěžovatele nešlo o případ fyzického donucení.

4. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 10. 2014 č. j. 23 Co 372/2014-175 byl rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Městský soud se plně ztotožnil se závěry obvodního soudu.

5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015 č. j. 21 Cdo 2659/2015-212 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V části, v níž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňoval-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasil-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, předestíral-li opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, nebo vytýkal-li odvolacímu soudu, že "neprovedl jím navržený důkaz nahrávky schůzky ze dne 9. 8. 2012"), dovolání podle Nejvyššího soudu trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.

II. Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci, když neprovedly stěžovatelem navržené důkazy. Stěžovatel uvádí, že jako účastník řízení přesně označil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, a to tvrzení ohledně průběhu jednání, při kterém byl "donucen" podepsat dohodu o skončení pracovního poměru, navrhl i důkazy k prokázání skutečnosti, že byl velmi dobře hodnocen a že mu bylo v rozhodné době nabídnuto místo v ústředí vedlejší účastnice ve Spolkové republice Německo, tj. důkazy, že nemůže být někomu nabídnuto současně "povýšení" a zároveň mu "vyhrožováno", že neplní pracovní povinnosti, avšak ani obvodní soud, ani odvolací soud tyto důkazy neprovedly. Při řešení otázky bezprávné výhrůžky, pak soudy neprovedly návrh na doplnění dokazování výslechem svědka Marca Strelowa, ze kterého by vyplynula jako důkaz nabídka práce v ústředí zaměstnavatele, tj. mimořádně kvalitně odváděné pracovní výkony stěžovatele jako zaměstnance (vedoucí oddělení Non Food a prokurista společnosti) v rozhodné době. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/1993 (N 49/2 SbNU 87), vztahující se k právu navrhnout důkazy a také k právu vyjádřit se k provedeným důkazům.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 tohoto zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, a tím nedostatečně zjistily skutkový stav věci.

11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

12. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu obecnými soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.

13. Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutno připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný. Jestliže však soudy těmto návrhům nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51). Uvedenému požadavku obecné soudy v souzené věci dostály.

14. Městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vyjádřil jak k rozsahu provedeného dokazování, tak i k námitkám stěžovatele ohledně neprovedení navržených důkazů. Ústavní soud neshledal ústavně nekonformním závěr městského soudu, že obvodní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu a zajistil si tak úplné skutkové podklady, které umožnily správné právní posouzení věci, a provedené důkazy hodnotil podle § 132 a § 157 o. s. ř., a že další doplnění dokazování výpověďmi svědků navržených účastníky a obsahem zvukového záznamu ze dne 9. 8. 2012 již bylo nadbytečné s ohledem na obsah podrobné výpovědi stěžovatele u jednání dne 5. 3. 2014. K námitce stěžovatele, že byl "donucen" podepsat dohodu o rozvázání pracovního poměru, odkazuje Ústavní soud na závěr městského soudu, že nevyplývala-li z výpovědi stěžovatele jakákoliv pochybnost o fyzickém či psychickém donucení ze strany zaměstnavatele u jednání o rozvázání pracovního poměru, po výpovědi stěžovatele nevyšla najevo potřeba doplňovat dokazování obsahem výpovědí svědků či zvukovým záznamem. V postupu obecných soudů při provádění dokazování neshledal Ústavní soud vybočení z mezí ústavnosti.

15. Nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/1993, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, není s výše uvedenými závěry v rozporu, když v uvedeném nálezu Ústavní soud vyslovil, že zásada vyjádřená v ustanovení § 18 o. s. ř. (povinnost soudu dbát na rovné postavení účastníků a z toho současně vyplývající povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv) neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru.

16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.