II. ÚS 2932/09
II.ÚS 2932/09 ze dne 11. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Mezibranská 19, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009 č. j. 22 Co 153, 154/2009-388, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009 č. j. 22 Co 153, 154/2009-388, kterým bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 7. 2004 č. j. 17 C 86/96-300, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 11. 2004 č. j. 17 C 86/96-320, a to mimo jiné ve výroku pod bodem I. týkajícího se povinnosti žalovaných vybudovat byt, uvést nemovitost do kolaudovaného stavu, povinnosti vydat žalobci, tedy stěžovateli klíče od vstupních dveří tohoto bytu a o strpění užívání bytu stěžovatelem. Domníval se, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z provedeného šetření bylo dále zjištěno, že stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu souběžně s ústavní stížností dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Dovolací soud o něm dosud nerozhodl.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v souzeném případě.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

V dané věci stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, nadto obsahově téměř totožné s ústavní stížností, lze usoudit, že se sám domníval, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je proto předčasné.

Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jím podané dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2010

Stanislav Balík soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.