II. ÚS 2927/09
II.ÚS 2927/09 ze dne 13. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. M., zastoupeného Mgr. Karlem Horákem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 986/2009 ze dne 23. září 2009, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 110/2008 ze dne 12. ledna 2009, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9T 12/2007 ze dne 14. listopadu 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 3) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podané k poštovní přepravě dne 11. listopadu 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a 3 písm. a) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a k trestu propadnutí určitých věcí. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání jednak v celém rozsahu zrušen rozsudek soudu prvního stupně a nově byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a 3 písm. a) trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že obstaral zařízení, suroviny a místo k tomu, aby spoluobžalovaná M. P. mohla vyrábět metamfetamin z léku Nurofen stop grip, kterého bylo celkem vyrobeno 1680 g, a jehož část prodal či jinak poskytl dvaadvaceti osobám. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí určitých věcí. Usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že mimo jiné k odvolání stěžovatele byl původně rozsudkem ze dne 3. března 2008 rozsudek soudu prvého stupně zrušen a nově byl odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí určitých věcí. Tento rozsudek byl k dovolání státní zástupkyně v neprospěch obžalovaného zrušen usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 911/2008 ze dne 24. září 2008 a odvolacímu soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž současně podané dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné. Následně byla vydána rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, jež jsou napadena ústavní stížností.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že v odvolacím řízení vyšlo najevo, že nebyla řádně znalecky zjištěna jeho příčetnost v době činu, neboť znalci neprovedli vyšetření fyziologických funkcí a navíc posudek namísto dvou znalců podala jen jediná znalkyně, která nemá specializaci na nealkoholovou toxikomanii. S ohledem na to považuje důkaz uvedeným znaleckým posudkem za nicotný, takže nemohl sloužit jako podklad pro závěry soudu. Námitkou stěžovatele, že jeho příčetnost nebyla řádně zjištěna, se však odvolací soud nezabýval. Dále stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že po zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu věc mechanicky kvalifikoval přísněji a uložil mu i přísnější trest, ačkoliv se důkazní situace vůbec nezměnila. Zrušujícímu rozhodnutí dovolacího soudu, jež předcházelo poslednímu rozhodnutí odvolacího soudu přitom vytýká, že ve věci právní kvalifikace nevyslovil vůbec žádný právní názor.
4. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle tohoto principu se lze u Ústavního soudu domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesní prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.

5. V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvého stupně. Ten byl v důsledku podaného odvolání zcela zrušen. Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvého stupně nepřípustná, a jako taková byla v této části odmítnuta.

6. Ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti je třeba zdůraznit, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Ústavní soud přitom již vymezil podmínky, kdy má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení spravedlivého procesu, a to pro případy opomenutých důkazů, případy důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů. Ústavní soud je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextremnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

7. Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že vzal v potaz námitku stěžovatele, že nebyla dostatečně prošetřena jeho příčetnost i to, že byla tato námitka opřena o vyjádření MUDr. S., znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zvláštní specializací alkohologie (tedy znalkyně, která nemá specializaci na nealkoholovou toxikomanii, na niž stěžovatel v ústavní stížnosti trvá). Odvolací soud tedy i na základě této námitky dospěl k závěru, že nemá pochybnosti o plné odpovědnosti stěžovatele s ohledem na závěry soudem ustanovené znalkyně, která po seznámení se spisovou dokumentací a vlastním vyšetření, nezjistila u stěžovatele žádnou duševní poruchu, která by v době páchání trestné činnosti vedla ke snížení jeho ovládacích nebo rozpoznávacích schopností. Na tento závěr pak ohledně zcela shodné námitky obsažené v dovolání odkázal i dovolací soud. Sama skutečnost, že obecné soudy dospěly k jinému závěru než stěžovatel není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).

8. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že odvolací soud provedl právní kvalifikaci pouze mechanicky, a to již jen proto, že jí věnoval cca čtyři strany odůvodnění (str. 17-20). Na nich podrobně rozvedl úvahy nad všemi otázkami vztahujícími se k právní kvalifikaci.

9. Pokud stěžovatel tvrdí, že odvolací soud mu po původně zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu uložil přísnější trest, evidentně nepochopil procesní souvislosti. Soud prvého stupně mu totiž uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let a odvolací soud mu v napadeném rozhodnutí uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let, což je nepochybně trest mírnější. Se stěžovatelem lze přitom souhlasit, že důkazní situace se mezi jednotlivými rozhodnutími odvolacího soudu prakticky nezměnila, v čemž s ním k totožné námitce souhlasil ostatně i dovolací soud (str. 6).

10. Konečně, pokud jde o námitku absence závazného právního názoru dovolacího soudu ve věci právní kvalifikace, je Ústavní soud vázán návrhem ústavní stížnosti. Tato námitka se však nevztahuje k rozhodnutí dovolacího soudu, jehož zrušení se stěžovatel domáhá ústavní stížností, nýbrž k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 911/2008 ze dne 24. září 2008, jímž byl zrušen původní rozsudek odvolacího soudu. Ústavní soud proto nemá pravomoc zabývat se tímto rozhodnutím ani námitkou, která se k němu vztahuje.

11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základní práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to v části týkající se rozsudku soudu prvního stupně jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a ve zbývající části jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.