II. ÚS 291/05
II.ÚS 291/05 ze dne 2. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Augustinem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích., Senovážné nám. 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 2005, č. j. 25 Cdo 713/2004-270, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. října 2003, č. j. 8 Co 2143/2003-239, a proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 25. dubna 2003, č. j. 7 C 861/98-216, za účasti Nejvyššího soud ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 25. dubna 2003, č. j. 7 C 861/98-216, uložil všem 4 žalovaným (stěžovatel je druhým žalovaným) povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni (České republice-Ministerstvu obrany ČR) částku 186.504,70 Kč s 21% úrokem z prodlení od 8. září 1998 do zaplacení; co do částky 93.252,30 Kč s příslušenstvím žalobu proti nim zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, a o povinnosti žalovaných zaplatit soudní poplatek. Rozhodl tak o uplatněném nároku na náhradu škody způsobené vojáky základní služby ve skladu Vojenského útvaru 2941 v Českém Krumlově v roce 1996. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že čtvrtý žalovaný si nechal nelegálně zhotovit kopii klíče od místnosti sousedící se skladem a odtud se v několika případech spolu s ostatními žalovanými dostali přelezením otvoru ve výši okolo 5 metrů do předmětného skladu, kde odcizovali oděvní svršky. Ve skladu byl následně zjištěn schodek výstrojního materiálu v celkové hodnotě 296.808 Kč. Vojenský útvar se s nárokem na náhradu škody připojil k trestnímu řízení vedenému proti všem žalovaným pro trestný čin krádeže. Žalovaní 1) - 3) byli účastni amnestie prezidenta republiky (rozhodnutí nabyla právní moci 28. února 1998, 13. března 1998 a 3. března 1998), a čtvrtý žalovaný byl trestním příkazem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 6. února 1998, č. j. 2 T 530/97-231, pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Poškozený byl v tomto řízení odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na základě zjištění, že sklad nebyl stavebně oddělen a dostatečně zabezpečen od ostatních prostor, o čemž věděly jak pracovnice hmotně odpovědné za předmětný sklad, tak jejich zaměstnavatel, soud dovodil, že obě strany pracovněprávního vztahu porušily své povinnosti, přičemž není podstatné, která z nich na tom nese vinu. Jejich odpovědnost soud shledal v rozsahu 1/3 s tím, že ve zbývající části odpovídají za škodu žalovaní, kteří nelegálně zhotoveným duplikátem klíče od vedlejší místnosti vytvořili svým protiprávním jednáním situaci, která hmotně odpovědným zaměstnankyním bránila v nakládání se svěřenými hodnotami, a útvar tak nemohl dosáhnout uspokojení nároku na těchto zaměstnankyních, které se částečně zprostily své odpovědnosti za svěřené hodnoty právě z důvodu, že žalovaní provedli zásah do jejich dispozice se svěřenými hodnotami. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za škodu, která spočívá v majetkové újmě takto vzniklé, odpovídají žalovaní podle § 420 a násl. občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). Jejich zavinění je dáno ze 2/3 a z toho důvodu je soud zavázal k náhradě škody ve výši 186.504,70 Kč, za niž odpovídají solidárně, neboť všichni měli k dispozici kopii klíče vytvořenou čtvrtým žalovaným. Námitku promlčení soud prvního stupně neshledal důvodnou, neboť s nárokem na náhradu škody se poškozený připojil k trestnímu řízení a po jeho ukončení byl nárok uplatněn včas.

K odvolání druhého a třetího žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. října 2003, č. j. 8 Co 2143/2003-239, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 12.096 Kč s 21% úrokem z prodlení od 8. září 1998 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; dále jej v tomto výroku změnil tak, že čtvrtý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 52.391 Kč s 21% úrokem z prodlení od 8. září 1998 do zaplacení, a že první, druhý a třetí žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 59.849,70 Kč s 21% úrokem z prodlení od 8. září 1998 do zaplacení, a rozhodl že co do zbývající částky 62.168 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá. Zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku; zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 93.252,30 Kč s příslušenstvím zůstal nedotčen. Odvolací soud poukázal na to, že v případě střetu odpovědnosti podle § 176 zákoníku práce a podle § 420 obč. zák. jedna odpovědnost vylučuje druhou, a vzhledem k tomu, že schodek na svěřených hodnotách vznikl zcela bez zavinění hmotně odpovědných pracovnic, dospěl k závěru, že se zcela zprostily své odpovědnosti ve smyslu § 176 odst. 3 zákoníku práce. Protože zaměstnavateli byla známa závada v pracovních podmínkách, znemožňující hmotně odpovědným pracovnicím řádný výkon jejich povinností, soud dovodil, že nebylo třeba, aby mu tuto závadu (nedostatečné stavební oddělení sousedících prostor od skladu) zvlášť hlásily. Vzhledem k tomu, že i zaměstnavatel se podílel na vzniku škody, odvolací soud s poukazem na § 441 obč. zák. stanovil jeho podíl v rozsahu 1/3 z částky 186.504,70 Kč (tj. 62.168,- Kč), neboť nedbalým nakládáním s klíči od prostor sousedících se skladem porušil prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. Protože čtvrtý žalovaný se na vzniku škody podílel rozhodujícím způsobem, když z legálně drženého klíče nechal zhotovit duplikát a umožnil tím protiprávní činnost dalších žalovaných, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že jeho povinnost nahradit škodu je třeba stanovit odděleně od ostatních žalovaných (§ 438 odst. 2 obč. zák.), a to ve výši 1/3 uplatněného nároku, sníženého o částku, která již byla žalobkyni přiznána pravomocným trestním příkazem (9.777 Kč) a byla již zaplacena. První, druhý a třetí žalovaný, u nichž soud neshledal důvod pro odchýlení se od zásady solidární odpovědnosti, byli společně a nerozdílně zavázáni k náhradě škody ve výši poslední třetiny, od níž soud odečetl částku 2.319 Kč, již zaplacenou druhým a třetím žalovaným. Pokud jde o námitku promlčení vznesenou žalovanými, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok byl uplatněn včas, neboť v době trestního řízení byl běh promlčecí lhůty přerušen.

Stěžovatel v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti namítal porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod "dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod (dále jen "Úmluva"). Nejprve podrobně zrekapituloval průběh předcházejícího řízení a vydaná rozhodnutí. Porušení ústavně zaručených práv rozdělil stěžovatel do následujících bodů:

a) Porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zakotvující právo na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že věc nebyla projednána v přiměřené době a nestranným soudem.

b) Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na nestranný soud) a čl. 37 odst. 3 Listiny (rovnost účastníků řízení) spatřuje v tom, že obecné soudy a z nich především soud prvního stupně nepostupoval nestranně, neboť svou celkovou činností zjevně neměřily oběma stranám sporu stejně a žalobci poskytovaly více práv, času, prostoru. Rozhodující důkazy použité soudem nebyly poskytnuty nestrannými osobami, nýbrž vycházely ze svědectví osob, jež byly na výsledku řízení osobně zainteresovány.

c) Porušení čl. 38 odst. 2 Listiny (právo na řešení věci bez zbytečných průtahů) spatřuje v tom, že soudy zcela zjevně nepostupovaly v souladu se svými povinnostmi (mj. i v souladu s § 100 odst. 1 o. s. ř., § 101 odst. 2 o. s. ř., § 103 o. s. ř., § 104 odst. 1 o. s. ř.) a těmito průtahy a nesplněním své povinnosti konat umožnily žalobci odstranit alespoň formálně některé podstatné vady žaloby.

d) Čl. 39 Listiny (pouze zákon stanoví jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za spáchání trestného činu uložit) porušil soud tím, že stanovil náhradu "včetně inventurního rozdílu" podle podmínek, které nikdy nebyly naplněny.

e) Porušení čl. 40 odst. 2 Listiny (presumpce neviny) spatřuje stěžovatel v tom, že soudy všech stupňů dovodily možnost uplatnění škody včetně inventurního rozdílu na základě trestního příkazu, který nebyl vůči stěžovateli účinný, čímž v podstatě pohlížely na žalovaného jako na vinného.

f) Právo na účinné opravné prostředky (čl. 13 Úmluvy) porušily soudy vyšších instancí svým alibistickým postojem ve vztahu k soudu první instance, když věc vracely tomuto soudu, aby nakonec rozhodly rovněž věcně nesprávně.

V následující části stěžovatel podrobně rozvádí výše uvedená pochybení obecných soudů. Porušení výše zmiňovaných ústavně zaručených práva shledává zejména v nesplnění hmotně právních předpokladů odpovědnosti za škodu. Polemika stěžovatele se týká především skutkových a právních závěrů obecných soudů. Vytýká odvolacímu soudu, že zcela pomíjí zákonná ustanovení o důvodech, kdy se hmotně odpovědný pracovník nemůže své odpovědnosti zprostit zcela ani částečně. Dále namítá, že soudy zcela pominuly jednu z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti podle § 420 obč. zák., a to existenci příčinné souvislosti. V této souvislosti dovozuje, že právní literatura ve vztahu k možnosti zproštění se hmotné odpovědnosti hovoří pouze o vloupání, nikoliv ovšem o prosté krádeži. Stěžovatel konstatuje, že odvolací soud sice správně dovodil nedostatečnost překážky, ale z tohoto faktu nevyvodil správný závěr. V této části stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které uplatňoval v řízení před obecnými soudy.

V závěru a v doplnění petitu ústavní stížnost stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ČR, který tím, že zopakoval právně neudržitelný postoj odvolacího soudu, prokázal, že nectí základní podmínky k zahrnutí "inventurního rozdílu" do škody. Ani dovolací soud dle názoru stěžovatele nerozlišuje, že žalovanou škodu netvoří žalovanými odcizené zboží, ale právě a jedině inventurní rozdíl, na který nelze vztáhnout automaticky § 420 obč. zák., neboť zejména otázka příčinné souvislosti není v případě inventurního rozdílu naplněna automaticky spácháním jakéhokoli protiprávního skutku, ale právě jen v kvalifikovaném případě vloupání.

Ústavní soud považuje za důležité, ač tak činí ve svých rozhodnutích téměř vždy, zdůraznit, že není součástí soustavy obecných soudů, tvoří samostatnou soudní soustavu a je povolán k přezkumu ústavnosti. Míra hodnocení aktů veřejné moci je podmíněna šíří norem ústavního pořádku a nikoliv celou šíří jednoduchého práva. Ústavou České republiky není Ústavnímu soudu propůjčena role další instance obecného soudnictví. Ústavní soud nepřehodnocuje závěry obecných soudů; k tomu je - v rámci svého kasačního oprávnění - povolán jedině v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež byly na základě těchto skutečností učiněny. K zásahu je Ústavní soud povolán rovněž tehdy, když by postup orgánů veřejné moci přímo zasahoval do práv bezprostředně garantovaných normami ústavního pořádku.
Ústavní soud se zabýval jednotlivými ústavněprávními námitkami stěžovatele. Pokud stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že věc nebyla rozhodnuta bez zbytečných průtahů, Ústavní soud konstatuje, že v této části je ústavní stížnost nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. S účinností od 1. července 2004 je v právním řádu ČR zakotvena zcela nová úprava stížnosti na průtahy řízení s možností podat návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§ 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je od této novely zákona o soudech a soudcích, aby stěžovatel, chce-li namítat průtahy v řízení, postupoval právě podle § 174a zákona o soudech a soudcích. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tuto možnost nevyužil, odmítl Ústavní soud v této části ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Navíc řízení již bylo pravomocně ukončeno, takže tyto námitky ztrácejí jakékoliv opodstatnění.

Ve zbývající části se Ústavní soud zabýval dalšími námitkami stěžovatele. Porušení práva na nestranný soud a porušení rovnosti účastníků řízení Ustavní soud rovněž neshledává. Z obsahu spisu, který si Ústavní soud pro posouzení věci vyžádal, nevyplývá, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s procesními pravidly nebo v rozporu s principy spravedlivého procesu. Námitky stěžovatele vůči postupu obecných soudů vycházejí spíše z jeho nesouhlasného postoje ve vztahu ke skutkovým zjištěním a z nich vyplývajícím právním závěrům. Obecné soudy samy nezávisle posuzují hodnověrnost a relevanci jednotlivých důkazních prostředků. Vnitřní přesvědčení stěžovatele nehraje v tomto případě roli.

Další část ústavní stížnosti se podrobně věnuje právnímu rozboru otázky stanovení náhrady škody. Podle stěžovatele byl porušen čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za spáchání trestného činu uložit. Předně je třeba zdůraznit, že v dané věci se nejednalo o trestní řízení, nýbrž o řízení civilní, takže aplikace čl. 39 Listiny nepřichází do úvahy. I když civilnímu řízení o náhradu škody předcházelo trestní řízení ve vztahu stěžovateli a dalším osobám, kterým byla společně stanovena povinnost k náhradě škody, nejednalo se v občanskoprávním řízení, na něž byla žalobkyně se svým nárokem na náhradu škody odkázána v trestním řízení, o újmu za spáchání trestného činu, jak má na mysli čl. 39 Listiny. Občanskoprávní odpovědnost je vybudována na odlišných principech než odpovědnost trestněprávní. V této souvislosti stěžovatel obsáhle polemizoval s právními závěry obecných soudů týkajících se problematiky hmotně právních předpokladů vzniku odpovědnosti za způsobenou škodu, zejména pak s otázkou, zda se mohli zaměstnanci hmotně odpovědní podle pracovního práva za předmětný sklad, zprostit své odpovědnosti, ať zcela nebo jenom zčásti a zda byla splněna podmínka existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných a vzniklou škodou. Jeho polemika se však v podstatě omezuje na polemiku s právními závěry obsaženými v odůvodnění napadených rozhodnutí. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud není součástí obecných soudů a nepřísluší mu proto přehodnocovat jejich závěry, ať již skutkové nebo právní. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémní rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ se však v dané věci nejedná.

Ústavní soud se konečně neztotožňuje s argumentací stěžovatele ohledně porušení čl. 40 odst. 2 Listiny, který zakotvuje presumpci neviny. I když obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí poukazovaly na rozhodnutí vydané v trestním řízení, při posuzování předpokladů vzniku odpovědnosti podle občanského zákoníku vyšly i z jiných prokázaných skutečností. V civilním řízení bylo dostatečně prokázáno a to i vlastními výpověďmi žalovaných, že žalovaní svým jednáním (zhotovením duplikátu klíče a několikerým vniknutím do objektu skladu) umožnili vznik škody. Toto zjištění při konstatování splnění dalších podmínek vzniku odpovědnosti umožňuje, aby soud dospěl k závěru o povinnosti nahradit škodu. Soud pak v rámci posouzení míry zavinění mezi žalobkyní a žalovaným zohlednil porušení povinnosti ze strany žalobkyně a stanovil výši škody, kterou má stěžovatel uhradit ve výši cca 1/5 původně požadované částky.

Ústavní soud neshledal ani porušení práva na účinné opravné prostředky. Stěžovatel měl možnost podat řádné i mimořádné opravné prostředky, této možnosti využil a jak odvolacím soudem, tak i soudem dovolacím bylo o nich rozhodnuto v rámci možností a pravomocí, které poskytuje občanský soudní řád. Skutečnost, že stěžovateli nakonec nebylo vyhověno, nelze považovat za porušení práva na účinné opravné prostředky.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost ve zbývající části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 2. března 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.