II. ÚS 2904/12
II.ÚS 2904/12 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. H. V., zastoupené JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem Petrská 12, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 79/2012-167 ze dne 2. května 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 Ústavy.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 8. 9. 2008 podala stěžovatelka k Okresnímu soudu v Hodoníně žalobu na výživné pro nerozvedenou manželku, kterou se domáhala po vedlejším účastníkovi, žalovaném, výživného ve výši 13 000 Kč měsíčně. Okresní soud v Hodoníně svým usnesením ze dne 30. 10. 2009 vyslovil místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Ten následně rozhodl o žalobě shora označeným rozsudkem, jímž stanovil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce na výživném za období od 8. 9. 2008 do 31. 12. 2008 částku ve výši 22 600 Kč, za období od 1. 1. 2010 do 28. 2. 2010 částku 26 000 Kč, celkem tedy za obě citovaná období částku 48 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, dále žalobu co do požadovaného výživného za období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 a za období od 1. 3. 2010 do 13. 7. 2011 a co do částky převyšující soudem přiznané výživné, v celkové výši 395 819 Kč, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V posledním výroku stanovil žalovanému povinnost zaplatit České republice na soudním poplatku částku ve výši 490 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Po zhodnocení provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že účastníci řízení byli v období od 26. 11. 2005 do 13. 7. 2011 manželé, a proto mají vzájemnou vyživovací povinnost. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že žalovaný vzhledem k dosaženému vzdělání a dosavadní praxi je způsobilý dosahovat nadprůměrného příjmu, přičemž přihlédl též k jeho dluhům. Na základě porovnání životní úrovně každého z bývalých manželů dospěl k závěru o částečném přiznání výživného ve shora uvedené výši za přesně vymezené časové období.

Proti rozhodnutí obvodního soudu se odvolali oba účastníci. K jejich odvolání Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že obvodní soud správně přihlédl i k majetkovým poměrům stěžovatelky, přičemž v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Současně poukázal na to, že žalovaný se vzdal výhodnějšího zaměstnání bez vážnějšího důvodu, přičemž jeho tvrzení ohledně jiných okolností, za kterých se tak stalo, se mu nepodařilo prokázat. Na závěr své přezkumné činnosti odvolací soud poznamenal, že prvoinstanční rozsudek plně odpovídá zásadě stanovené v § 91 odst. 2 zákona o rodině, totiž že rozsah vzájemné vyživovací povinnosti má být stanoven tak, aby hmotná i kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Porušení nadepsaných ústavních předpisů spatřuje zejména ve skutečnosti, že obecné soudy aplikovaly příslušná ustanovení zákona o rodině zcela v rozporu s ním, resp. je opomněly vzít v úvahu, neboť "nezohlednily řádně majetkové poměry stěžovatelky a žalovaného, především tím, že při svých úvahách o věci samé neposoudily výdaje, které stěžovatelce vznikaly péči o domácnost, o dceru a jí samotnou". Stěžovatelka na tomto místě uvádí, že považuje od obecných soudů za dosti hrubé, pokud ji nabádají, aby přehodnotila svůj životní standard, a shledává toto jednání obecných soudů rovněž "nepřiměřeně zasahující do jejích osobních poměrů a snižující její důstojnost a vážnost její osobnosti", když prý její životní standard jednak nebyl v době rozhodování soudu nijak vysoký, jednak prý byl prokazatelně výrazně nižší, než byl v době, kdy žila ve společné domácnosti se žalovaným. Dále byl dle mínění stěžovatelky ovlivněn skutečností, že na něj žádným způsobem nepřispívá žalovaný, ač je to jeho zákonnou povinností.

Stěžovatelka má za to, že s ohledem na výše uvedené nelze dospět k jinému závěru, než že obecné soudy nevycházely v souzené věci ze všech zákonných kritérií, neaplikovaly všechna zákonná ustanovení, a při právní kvalifikaci "tak užili zřejmou svévoli spočívající v aplikaci jen vybraných ustanovení zákona a rovněž tak porušili základní právo stěžovatelky vyplývající z čl. 32 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které stanoví, že rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona".

Stěžovatelka se taktéž domnívá, že došlo k porušení jejího ústavního práva na spravedlivý proces tím, že obecné soudy skutková zjištění jimi učiněná řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Na podporu tohoto tvrzení stěžovatelka poukazuje především na nedostatečnost odůvodnění napadeného rozsudku, stejně tak i na rozporná odůvodnění uvedená v prvoinstančním rozsudku a napadeném rozsudku odvolacího soudu. Samotná hlavní část odůvodnění napadeného rozsudku, tedy vývody odvolacího soudu o správnosti prvoinstančního rozsudku, prý neobsahuje všechny relevantní úvahy, nevypořádává se dostatečně s námitkami stěžovatelky uplatněnými v odvolání proti prvoinstančnímu rozsudku "a zcela pomíjí i další povinnosti přezkoumaní stanovené odvolacímu soudu zákonem". Z odůvodnění napadeného rozsudku není dle stěžovatelky vůbec zřejmé, jakou roli hrála při hodnocení prvoinstančního rozhodnutí skutečnost, že získala ze společného majetku již za trvání manželství majetek značného rozsahu, jak Městský soud v Praze na konci svého odůvodnění uvádí.

V samotném prvoinstančním rozhodnutí nelze dle názoru stěžovatelky přehlédnout i vnitřní rozpory v jeho odůvodnění se nacházející. "Do očí bijící" je prý zejména odůvodnění nepřiznání výživného za období od 1. 3. 2010 do 13. 7. 2011, které Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud nalézací dle stěžovatelky odbyl pouhým konstatováním, že žalobkyně je schopna se samostatně živit a že žalovaný má však v tomto období dluh. Nalézací soud je tak dle přesvědčení stěžovatelky v odůvodnění svého napadeného rozsudku nekonzistentní, nesrozumitelný a vnitřně rozporný.

Stěžovatelka se dále domnívá, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny došlo i v případě tzv. opomenutých důkazů. Naprosto nepochopitelným a v rozporu s ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces pak bylo dle stěžovatelky zamítnutí důkazů - čestné prohlášení ze dne 20. 10. 2010, 21. 10. 2010, 16. 10. 2010 - ze strany obecných soudů (resp. ze strany Obvodního soudu pro Prahu 10 jako soudu nalézacího) z důvodu, že podpisy na těchto prohlášeních nejsou úředně ověřeny. Stěžovatelce však prý žádné zákonné ustanovení, které by striktně vyžadovalo u důkazů úředně ověřený podpis, není známo, a to zvláště za situace, kdy nikdo pravost podpisů na uvedených čestných prohlášeních nikdy nezpochybňoval.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž poukazuje na porušení svého práva na spravedlivý proces také v otázce nepřiznání nákladů řízení. Má za to, že jednak je nezákonné prvoinstanční rozhodnutí ve věci samé, jednak prý obecné soudy nepřihlédly k ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V předmětné věci pak prý jednoznačně záviselo rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, a proto soud měl stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení, neboť svoji žalobu "zjevně podala důvodně".

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné podotknout, že ve vztahu k soudním rozhodnutím ve věcech upravených zákonem o rodině přistupuje velmi rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině (s několika výjimkami) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.

Ústavní soud je nucen podotknout, že stěžovatelka svoji stížnost směřuje pouze proti rozsudku odvolacího soudu, jak plyne nejen ze samotného petitu ústavní stížnosti, ale také z její úvodní strany, kde za účastníka řízení pokládá toliko Městský soud v Praze a kde explicite napadá jen jeho rozhodnutí. Pakliže stěžovatelka vznesla též námitky proti rozhodnutí soudu prvé stolice, je jejich přezkum Ústavním soudem možný jen v přímé vazbě na rozporované rozhodnutí odvolacího soudu.

Dále je třeba poznamenat, že stěžovatelka v zásadě nesouhlasí s právním posouzením skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn obecnými soudy, čímž staví Ústavní soud do role další instance v rámci systému obecného soudnictví. Avšak pouhá polemika, resp. nesouhlasný postoj se závěry odvolacího soudu, resp. okresního soudu bez uvedení souvislosti s porušením toho kterého základního práva či svobody nemůže úspěšně zpochybnit naříkané rozhodnutí pro jejich rozpor s ústavním pořádkem. Nemohou tedy obstát ty námitky, které stěžovatelka vede v rovině práva jednoduchého. Jak plyne z předchozích odstavců, přezkumu takových námitek se v ústavním soudnictví nelze úspěšně domáhat. Vytýká-li tedy stěžovatelka obecným soudům, že neaplikovaly ustanovení zákona o rodině "správně" či aplikovaly "v rozporu se zákonem", čímž dospěly k údajně nesprávným závěrům, jde o námitku, jejíž přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud se tak může zabývat jen těmi tvrzeními stěžovatelky, v nichž odvolacímu, potažmo nalézacímu soudu vytýká, že se náležitě nevypořádal s jejími námitkami či navrhovanými důkazy.

Pokud jde o stěžovatelčinu výtku stran nedostatečného odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, dlužno uvést, že požadavek na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí v sobě nezahrnuje nárok na vypořádání se s každou jednotlivou, dílčí námitkou zvlášť, vyplývá-li uspokojivě z podaného odůvodnění jako celku, proč ta která námitka nemohla obstát. Povinnost soudu náležitě odůvodnit svůj rozsudek nelze hodnotit kvantitativními kritérii, kupříkladu počtem slov či délkou odstavce, v němž jsou vlastní úvahy soudu zachyceny, nýbrž je třeba poměřovat je kvalitativně. Nalézací soud zřetelně vyjmenoval, jaké pro věc významné skutečnosti provedeným dokazováním zjistil (viz str. 2 až 5 rozsudku obvodního soudu), jaká ustanovení právních předpisů (zákona o rodině) na takto zjištěný skutkový stav aplikoval a proč (viz především str. 5 prvoinstančního verdiktu), jakož i ze kterých skutečností dovodil, proč bylo třeba přiznat žalované výživné toliko v omezené míře. Nadto z úvah soudu prvého stupně je dobře patrná jeho snaha o rovnoměrnou distribuci šetření poměrů obou účastníků tak, aby byla co nejlépe zajištěna rovnováha obou účastníků, jak ostatně soudu ukládá § 91 zákona o rodině. Takto vyhotovené písemné odůvodnění rozsudku splňuje dle Ústavního soudu požadavky, jež jsou na něj kladeny v ustanovení § 157 občanského soudního řádu.

V případě odvolacího soudu mohlo být nepochybně zdůvodnění potvrzujícího rozsudku podrobnější, aby plastičtěji reflektovalo jak námitky, které v odvolání uplatnila stěžovatelka, tak i námitky, které v odvolacím návrhu uplatnil žalovaný. Přesto však považuje Ústavní soud odůvodnění rozsudku dostatečně uspokojivým z pohledu práva na spravedlivý proces, jelikož v něm zazněly nosné důvody, proč bylo třeba v rámci posouzení práva na výživné promítnout životní úroveň obou manželů v různých obdobích odlišně.

Pokud pak jde o námitku stěžovatelky stran tzv. opomenutých důkazů, je třeba podotknout, že soud prvé stolice provedení výše zmíněných důkazů zamítl s tím, že pro něj postrádají patřičnou důkazní váhu, jelikož nejsou opatřeny úředně ověřenými podpisy. Na rozdíl od stěžovatelky ovšem Ústavní soud neshledává tuto explikaci za ústavně nekonformní. Je zcela přirozené, že předložení čestných prohlášení třetích osob nemůže bez dalšího představovat zdroj spolehlivého důkazního materiálu, neboť soud sám není schopen (obzvláště s odstupem času) tvrzení v těchto prohlášeních učiněná hodnověrně verifikovat. Nalézací soud tak splnil svoji povinnost objasnit, proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že stěžovatelce nic takového zákon nenařizuje, neboť je v zájmu účastníka řízení, aby předložil pokud možno hodnověrné důkazní prostředky. Nalézací soud provedení vzpomínaných důkazů zamítl nikoli proto, že by snad právní řád ukládal stranám soudní pře předložit listiny opatřené úředně ověřenými podpisy, ale proto, že absence jakékoli verifikace autenticity citovaných prohlášení výrazně snižuje jejich důvěryhodnost.

Pokud jde o námitky směřující proti nákladovému výroku, nelze jim přitakat. Stěžovatelka byla, jak neopomněl vyzdvihnout již soud nalézací, převážně neúspěšná (z 78,16 %), to jest její žaloba byla důvodná toliko z 21,84 %. Přesto soud prvního stupně přistoupil k rozhodnutí nepřiznat žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení, když byl shledal, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly. Obdobně odvolací soud odůvodnil svůj identický postoj tím, že žádný z účastníků nebyl v odvolacím řízení úspěšný. Rozhodnutí o nákladech řízení je proto dostatečně odůvodněno a podloženo i konkrétním vyhodnocením procesních úspěchů či neúspěchů stran. Takové rozhodování pak sotva lze vnímat jako rozporné s prameny ústavního pořádku. Představa stěžovatelky, že soud byl povinen přiznat jí proti žalovanému plnou náhradu nákladů řízení, není namístě, jelikož ač rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, měla stěžovatelka neúspěch nikoli v nepatrné části, což se na rozhodnutí soudů nutně projevilo. Zde se sluší poznamenat, že soud není vždy ani za splnění podmínek uvedených v uvedeném § 142 odst. 3 o. s. ř. povinen (srov. dikci "může") postupovat tak, že přizná ne zcela úspěšnému účastníkovi náhradu nákladů řízení v plné výši. Z jeho odůvodnění však musí být patrno, co jej k takovému kroku přimělo, což bylo v projednávané věci bezezbytku splněno.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. srpna 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.