II. ÚS 2903/09
II.ÚS 2903/09 ze dne 1. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J. B., o návrhu na odmítnutí podpisu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské Unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Navrhovatel se svým podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 11. listopadu 2009 a označeným jako ústavní stížnost proti podpisu Lisabonské smlouvy (dále též "Smlouva"), domáhá rozhodnutí, kterým by Ústavní soud odmítl podpis Lisabonské smlouvy pro její hrubé rozpory s Ústavou České republiky, Listinou základních práv a svobod a zákony. Navrhovatel je přesvědčen, že její podpis směřuje proti trvalému zachování ústavního pořádku, neboť Smlouva již nyní jednoznačně popírá a potírá nedotknutelné hodnoty národních zájmů České republiky, jejího lidu a národů, občanů a obyvatel.
Soudce zpravodaj, tak jako v jiných případech, se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady přezkumu obsahu návrhu ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že tomu tak není.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.

Z obsahu podání navrhovatele, v němž je tvrzeno, že Lisabonská smlouva je v rozporu s Ústavou, a tudíž i její podpis směřuje proti trvalému zachování ústavního pořádku, je zřejmé, že návrh sleduje iniciovat přezkum Lisabonské smlouvy ve stádiu, kdy již byla ratifikována. K takovému přezkumu však není Ústavní soud oprávněn, neboť mu to Ústava ani zákon o Ústavním soudu neumožňují (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 2. vydání 2007, str. 458).

Ústavní soud je ve smyslu čl. 87 odst. 2 Ústavy oprávněn rozhodovat toliko o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavním pořádkem před její ratifikací. Tento zvláštní typ řízení před Ústavním soudem je podrobně upraven ve druhém oddíle druhé hlavy zákona o Ústavním soudu. Ustanovení § 71a odst. 1 písm. a) - d) tohoto zákona podává výčet subjektů aktivně legitimovaných k podání takového návrhu, přičemž jde bezpochyby o výčet taxativní. V závislosti na aktuální fázi ratifikačního procesu jsou to buď komora Parlamentu nebo skupina nejméně 41 poslanců či skupina nejméně 17 senátorů, anebo prezident republiky. Fyzické či právnické osoby obecně do okruhu takto privilegovaných subjektů nepatří. Navrhovatel by tedy nemohl být se svým návrhem úspěšný ani v případě, že by jím hodlal iniciovat řízení o přezkoumání Lisabonské smlouvy ve smyslu čl. 87 odst. 2 Ústavy.

Pouze nad rámec výše uvedeného Ústavní soud připomíná, že k návrhu skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky, podaného podle čl. 87 odst. 2 Ústavy, soulad Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem posuzoval, přičemž neshledal, že by Smlouva a její ratifikace byla v rozporu s ústavním pořádkem České republiky (viz nález ze dne 3. 11. 2009, publ. pod č. 387/2009 Sb.).

Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

Za uvedených okolností považoval Ústavní soud již za nadbytečné navrhovatele vyzývat k odstranění vad návrhu (ve smyslu § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 1. prosince 2009

Stanislav Balík , v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.