II. ÚS 290/05
II.ÚS 290/05 ze dne 1. 12. 2005

N 221/39 SbNU 337
Nezrušení rozhodnutí porušujícího lidská práva

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 1. prosince 2005 sp. zn. II. ÚS 290/05 ve věci ústavní stížnosti A. W. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2005 sp. zn. 4 Tz 14/2005, jímž byla zamítnuta stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona podaná ve prospěch stěžovatele proti usnesení vojenského obvodového prokurátora z roku 1964, jímž bylo trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách zastaveno, neboť stěžovatel nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2005 sp. zn. 4 Tz 14/2005 se zrušuje.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti podané řádně a včas se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005 sp. zn. 4 Tz 14/2005, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného A. W. proti pravomocnému usnesení bývalého vojenského obvodového prokurátora v Olomouci ze dne 11. 3. 1964 sp. zn. OPv 14/1964.

Usnesením vojenského obvodového prokurátora v Olomouci ze dne 13. 1. 1964 sp. zn. OPv 14/64 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách, kterého se měl dopustit tím, že dne 4. 1. 1964 nenastoupil pro své náboženské vyznání vojenskou základní službu u VÚ 8505 Znojmo, a to v úmyslu trvale se vyhnout vojenské službě. V této souvislosti byl stěžovatel vzat do vazby, odkud byl propuštěn dne 17. 2. 1964. Usnesením vojenského obvodového prokurátora v Olomouci ze dne 11. 3. 1964 sp. zn. OPv 14/64 bylo trestní stíhání zastaveno, neboť stěžovatel nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Podle znaleckého posudku psychiatrického oddělení Vojenské nemocnice v Brně trpěl paranoidní psychopatií těžkého stupně, nebyl schopen rozeznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné, a v době činu nebyl schopen své jednání ovládat.

Proti tomuto rozhodnutí podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Namítal, že stěžovatelovo odepření vojenské služby z náboženských důvodů nebylo vůbec trestným činem a navíc opakovaným trestním stíháním stěžovatele byla porušena zásada "ne bis in idem", neboť za stejné trestné činy byl stěžovatel odsouzen v roce 1952 a v roce 1954. Tyto rozsudky byly řešeny v samostatných rehabilitačních řízeních.

Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl s tím, že přezkoumal podle § 267 odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž stížnost pro porušení zákona směřovala, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Nemohl přezkoumat řízení předcházející napadené části rozhodnutí, neboť neměl k dispozici příslušný trestní spis, který byl poškozen při povodních v roce 1992. Nejvyšší soud tak vycházel při svých závěrech pouze ze čtyř usnesení, jejichž opisy měl k dispozici, a na základě jejich přezkumu pak dospěl k následujícím závěrům.

Trestní stíhání proti A. W. nemělo být vůbec zahajováno a bylo-li, mělo být zastaveno z důvodu, že obviněný byl pro totožný skutek v minulosti již odsouzen v roce 1952 a 1954. Při existenci usnesení, jímž bylo trestní stíhání obviněného v roce 1964 zastaveno, by měl Nejvyšší soud toto usnesení zrušit a nepochybně sám nově rozhodnout, že trestní stíhání zastavuje z důvodu uvedeného nikoliv v ustanovení § 177 odst. 1 písm. e) trestního řádu ve znění platném v roce 1964, ale podle ustanovení § 177 odst. 1 písm. d) trestního řádu v tehdy platném znění, které je pro obviněného příznivější. V daném případě je však nutno podle názoru Nejvyššího soudu akcentovat skutečnost, že při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v každém posuzovaném případě musí sice převážit zájem na plné zákonnosti a postupu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového rozhodnutí, ale tento zájem může převážit pouze při závažných a podstatných vadách, pro které nemůže rozhodnutí napadené stížností pro porušení zákona obstát (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001 sp. zn. 7 Tz 290/2000). Kritériem pro určení míry zájmu na zákonnosti a zájmu na stabilitě a nezměnitelnosti takového rozhodnutí je okolnost, že jde o zásadní a podstatné vady, pro které nemůže rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možné trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. V tomto směru Nejvyšší soud odkázal na právní závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 164; vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.). Nejvyšší soud v dané trestní věci dospěl k závěru, že zjištěná vada nepředstavuje natolik závažné porušení zákona, jež by bylo nutné napravovat v řízení o stížnosti pro porušení zákona. V daném případě je zájem na stabilitě rozhodnutí nepochybně větší, než zájem na nápravě pochybení, které v konečném důsledku nepředstavuje zhoršení postavení obviněného.

S tímto závěrem Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí. Má za to, že je duševně zcela zdráv, a přesto byl usnesením vojenského prokurátora ze dne 11. 3. 1964 prohlášen za nepříčetného, a to jen kvůli tomu, že trval na svých základních občanských právech. I když Nejvyšší soud neměl znalecký posudek k dispozici, jeho hlavní myšlenky jsou uvedeny v prokurátorově usnesení a jednoduchým porovnáním těchto myšlenek s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 42; vyhlášen pod č. 106/2003 Sb.) lze dospět k závěru, že znalecký posudek vycházel z mylných představ znalců o základních občanských právech. Nejvyšší soud uznal nesprávnost postupu vojenského prokurátora, ale zájem na stabilitě jeho rozhodnutí považoval za důležitější než zájem o to, jak rozhodnutí o stěžovatelově nepříčetnosti působí na jeho lidskou důstojnost. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud trestní stíhání vedené proti němu bylo zastaveno z důvodu nepříčetnosti, ačkoli neměl být vůbec trestně stíhán, je takové rozhodnutí v rozporu s právem na lidskou důstojnost podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jestliže Nejvyšší soud takové rozhodnutí sice zkritizoval, ale fakticky potvrdil, pak podle názoru stěžovatele i Nejvyšší soud toto ustanovení Listiny porušil.

Stěžovatel považuje kritiku usnesení vojenského prokurátora ze dne 11. 3. 1964, jak ji provedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, za správnou. Nejvyšší soud však navzdory kritice tím, že uvedené usnesení nezrušil, porušil stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle vyjádření Ústavního soudu v nálezu ze dne 3. 2. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19; vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.) stojí zásada "ne bis idem" nad všemi ostatními pravidly trestního řízení. Tato zásada musí mít podle přesvědčení stěžovatele přednost i před zájmem na stabilitě rozhodnutí. O tom, že tato zásada byla v řízení proti stěžovateli vedeném v roce 1964 zjevně porušena, nepochybuje ani Nejvyšší soud. Ponechal však v právní moci rozhodnutí o zastavení trestního stíhání kvůli stěžovatelově nepříčetnosti, a tím porušil zásadu "ne bis in idem", a tedy i čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Nejvyšší soud v napadeném usnesení sám uznal, že trestní řízení proti stěžovateli i jeho výsledek byly v příkrém rozporu se závěry pléna Ústavního soudu v citovaném nálezu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02, kterým bylo vysloveno porušení práva na svobodu svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny v případě, že došlo k trestnímu postihu kvůli odepření vojenské služby. Jestliže v daném případě dal Nejvyšší soud přesto přednost stabilitě rozhodnutí, pak podle názoru stěžovatele bylo i v jeho věci porušeno toto právo. Kromě toho došlo i k porušení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 15 odst. 1, 3 Listiny.

Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že skutečnost, že nebylo zrušeno usnesení vojenského prokurátora ze dne 11. 3. 1964, nepředstavuje pro stěžovatele zhoršení jeho postavení. Nejvyšší soud však podle mínění stěžovatele přehlédl, že pokud existuje pravomocné rozhodnutí o jeho nepříčetnosti, může to mít pro něj řadu nepříznivých důsledků, např. když se uchází o zaměstnání, řidičský průkaz apod. Nedůvodným pravomocným rozhodnutím o nepříčetnosti byl stěžovatel poškozen, a to pokud jde o rovnost v právech, kterou garantuje čl. 1 Listiny. Stěžovatel je také přesvědčen, že pokud stále platí, že jediným důvodem pro zastavení trestního stíhání byla v daném případě jeho údajná nepříčetnost, pak jej to diskvalifikuje z práva na náhradu škody za nezákonnou vazbu, neboť odškodňovací předpisy v takovém případě náhradu vylučují [viz např. § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, či §§ 371 - 374 trestního řádu v původním znění]. Tímto se stěžovatel cítí být zkrácen na svém právu na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

Ze všech těchto důvodů navrhuje stěžovatel nálezem napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušit.

Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal stanovisko Nejvyššího soudu jako účastníka řízení před Ústavním soudem. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ve vyjádření odkázala na usnesení, v němž soud uvedl všechny okolnosti významné pro řešení posuzované právní problematiky a taktéž úvahy, kterými se při svém rozhodování řídil. Nejvyšší soud svým rozhodnutím neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť bylo striktně postupováno v intencích ustanovení § 232 a násl. trestního řádu. Stejně tak si Nejvyšší soud není vědom, že by svým procesním postupem a meritorním rozhodnutím nerespektoval další ústavní zásady, které měl dle ústavní stížnosti porušit.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu a předloženého spisového materiálu, přihlížeje ke své ustálené judikatuře a k judikatuře Nejvyššího soudu konstatuje, že ústavní stížnost je důvodná.

V dané věci není sporu o skutkových okolnostech případu, ani o tom, že trestní stíhání stěžovatele vedené proti němu v roce 1964 pro nenastoupení vojenské základní služby nemělo být vůbec zahájeno, a pokud již bylo zahájeno, mělo být zastaveno nikoliv z důvodu uvedeného v § 177 odst. 1 písm. e) trestního řádu (ve znění platném v roce 1964), nýbrž z důvodu uvedeném v § 177 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu. Právní závěr v tomto smyslu vyjádřil ve svém usnesení i Nejvyšší soud a stěžovatel ani Ústavní soud nemá proti němu žádné výhrady. Ústavní soud proto nepovažuje za nutné zabývat se na tomto místě otázkou zákonnosti a ústavnosti usnesení vojenského obvodového prokurátora ze dne 11. 3. 1964, neboť považuje odůvodnění Nejvyššího soudu v tomto smyslu za vyčerpávající a stěžovatel sám s těmito závěry souhlasí.

Nejvyšší soud, ačkoliv uznal nezákonnost předmětného usnesení vojenského obvodového prokurátora, přesto zamítl stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele a toto rozhodnutí nezrušil. Zásadní otázkou pro posouzení ústavnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu je, zda Nejvyšší soud postupoval správně, když přes všechnu vyslovenou kritiku usnesení o zastavení trestního stíhání stěžovatele stížnost pro porušení zákona zamítl, odvolávaje se na obecný princip rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, a to na zájem na stabilitě a nezměnitelnosti rozhodnutí.

V této souvislosti odkázal Nejvyšší soud na svou judikaturu, konkrétně na usnesení ze dne 24. 1. 2001 sp. zn. 7 Tz 290/2000. Jakkoliv však Ústavní soud respektuje judikaturu Nejvyššího soudu, v dané věci je odkaz na citované usnesení nepřípadný. Za prvé se v tomto případě jednalo o stížnost pro porušení zákona podanou v neprospěch obviněného, konkrétně proti usnesení o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu (skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci), za druhé se věcně jednalo o zcela odlišný případ od případu stěžovatele. Obviněnému, který si vypůjčil částku 200 000 Kč a který tuto částku v dohodnuté době nesplatil, se nepodařilo prokázat naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu a, jak konstatoval Nejvyšší soud, "celá záležitost se proto pohybovala výhradně v rovině vztahů občanskoprávních, přičemž určité selhání či nedostatečná účinnost zákonných nástrojů sloužících k faktickému výkonu pravomocných a vykonatelných soudních rozhodnutí nemůže vést k tomu, aby tato opatření byla nahrazována či doplňována prostředky práva trestního."

Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti takový postup Nejvyššího soudu nemůže akceptovat. V řízení před soudem bylo jednoznačně prokázáno, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno neoprávněně, neboť jím byla porušena zásada "ne bis in idem". Nejvyšší soud správně konstatoval, že trestní stíhání mělo být zastaveno, nikoli však pro nedostatek trestní odpovědnosti obviněného A. W. z důvodu jeho nepříčetnosti, ale proto, že již byl za stejné skutky odsouzen. Zastavení řízení z tohoto důvodu [§ 177 odst. 1 písm. d) tehdy platného trestního řádu] mělo přednost před zastavením z důvodu nepříčetnosti [§ 177 odst. 1 písm. e) tehdy platného trestního řádu]. Pokud by bylo takto postupováno, nebylo vůbec třeba zkoumat duševní stav stěžovatele soudními znalci.

Podle názoru Ústavního soudu je v daném konkrétním případě nepřijatelné, aby rozhodnutí, jež bylo prohlášeno za nezákonné a současně za porušující základní lidská práva a svobody, bylo ponecháno i nadále v platnosti s obecným odkazem na zájem na stabilitě a nezměnitelnosti rozhodnutí v případě rozhodování o stížnosti pro porušení zákona. Uvedený princip lze podle přesvědčení Ústavního soudu vztáhnout toliko na ta rozhodnutí, jež byla učiněna v podmínkách materiálního právního státu, tj. na rozhodnutí učiněná až po roce 1989 na základě demokraticky přijatých a ústavně konformně vyložených a aplikovaných právních předpisů.

Současně nelze souhlasit ani s názorem vyjádřeným v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, podle kterého se v posuzovaném případě nejedná o takovou vadu, která představuje závažné porušení zákona a kterou by bylo nutné napravovat v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Naopak podle názoru Ústavního soudu, a to i vzhledem k jeho rozsáhlé judikatuře ve věci tzv. odpíračů vojenské služby, se o podstatnou vadu řízení jedná, a proto měla být rozhodnutím Nejvyššího soudu napravena. Ústavní soud se nemůže zabývat subjektivními pocity stěžovatele, jak jsou vylíčeny v ústavní stížnosti, i když ani jim nelze upřít relevantnost, ani nechce polemizovat o možných právních a lidských důsledcích plynoucích pro stěžovatele z usnesení vojenského obvodového prokurátora. Ústavní soud pouze poukazuje na svoji judikaturu týkající se problematiky rehabilitací a restitucí, podle níž ne vždy lze napravit všechny křivdy způsobené v minulém režimu. O to více však musí trvat na tom, aby v případech, kdy náprava nespravedlivých nebo nezákonných rozhodnutí v současné době ještě možná je, byla orgány k tomu povolanými učiněna.

Ústavní soud posoudil napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska jeho ústavnosti a dospěl k závěru, že tímto usnesením bylo zasaženo do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelem namítaným porušením dalších lidských práv a svobod se Ústavní soud v projednávané věci samostatně nezabýval, neboť k jejich porušení došlo nikoli rozhodnutím Nejvyššího soudu, nýbrž postupem bývalého vojenského obvodového prokurátora, které, jak je shora vyloženo, mělo být Nejvyšším soudem zrušeno.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005 sp. zn. 4 Tz 14/2005 podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.