II. ÚS 29/05
II.ÚS 29/05 ze dne 26. 4. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. S. S., zastoupeného JUDr. Dušanem Kučerou, advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Havlíčkova 43, proti usnesení Krajského soudu Brně ze dne 26. 11. 2002, sp.zn. 37 Co 418/2004, a návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti Krajského soudu Brně,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení článků 1, 2, 4, 11, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu Blansku ze dne 21. 9. 2004, č. j. 10C 1126/2004, o odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření tak, že bylo vydáno předběžné opatření, kterým bylo stěžovateli uloženo umožnit žalobci nerušené užívání specifikovaných nemovitostí v obci Lysice.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že vlastníkem předmětných nemovitostí je zcela jednoznačně on a žalobce je užívá bez jakéhokoli právního důvodu, neboť mu nesvědčí vlastnické ani nájemní právo a důvodem nemůže být ani řízení u Městského soudu Brně, vedené pod sp. zn. 27 E 1684/93, kterým byla stanovena vzájemná vyklizovací povinnost více osob ve více nemovitostech. Stěžovatel podmínky uvedeného rozhodnutí splnil a navíc se stal z důvodů dědictví po své matce vlastníkem nemovitostí, které měl vyklidit. Žalobce dle názoru stěžovatele dlouhodobě zneužívá nepříliš šťastné rozhodnutí Městského soudu Brně, které založilo vzájemnou vyklizovací povinnost více osob ve více nemovitostech. Vzhledem k tomu, že stěžovatel není schopen ovlivnit chování ostatních zúčastněných (žalobce a své bývalé manželky) a soudní ochrana se mu jeví jako bezzubá, realizoval svá vlastnická práva svépomocí tak, že výměnou zámků znemožnil žalobci vstup do svých nemovitostí. Přestože tyto skutečnosti byly krajskému soudu známy jak ze všech připojených spisů, tak i z vyjádření stěžovatele k odvolání žalobce, nenařídil soud ve věci jednání a návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl. Tímto rozhodnutím s ohledem na charakter projednávané věci, pomalost a nevýkonnost českého soudnictví a vztahy mezi stěžovatelem a žalobcem bylo hrubě a dlouhodobě zasaženo do vlastnického práva stěžovatele, neboť mu byl prakticky znemožněn výkon veškerých vlastnických oprávnění. Stěžovatel poukazuje na to, že soud uvedené rozhodnutí vydal, ačkoliv nebyl jasný právní titul, na jehož základě žalobce nemovitosti dosud užíval.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Z připojeného rozhodnutí Krajského soudu Brně, sp. zn. 37 Co 418/2004, Ústavní soud zjistil, že usnesením soudu prvého stupně byl odmítnut návrh žalobce na vydání předběžného opatření, kterým by stěžovateli byla stanovena povinnost umožnit žalobci nerušené užívání předmětných nemovitostí, jako návrh neurčitý, z něhož není zřejmé, jaké konkrétní chování je požadováno. Krajský soud dospěl k závěru, že petit návrhu je dostatečně určitý a srozumitelný, neboť obsahově odpovídá povinnosti zdržet se zásahů do užívání nemovitostí a použitá formulace je případnější pro praktický život. V odůvodnění rozhodnutí pak krajský soud uvedl, že žalobce prokázal potřebu zatímně upravit poměry účastníků. Stěžovatel totiž svépomocným zásahem znemožnil žalobci užívat nemovitost, kterou žalobce, ačkoliv nebyl vyjasněn právní titul, na jehož základě tak učinil (uvedenou otázkou se bude zabývat soud v řízení o věci samé), dlouhodobě obýval. V daném případě přitom nebyly splněny podmínky pro svépomoc, dané v § 6 obč. zák., neboť se nejednalo o bezprostřední náhlý zásah do vlastnického práva stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným rozhodnutím Krajského soudu Brně, sp.zn. 37 Co 418/2004, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právním závěrem krajského soudu, který při hodnocení odůvodněnosti požadavku na vydání předběžného opatření dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné předpoklady pro jeho vydání a zavázal stěžovatele k tomu, aby umožnil žalobci nerušené užívání předmětných nemovitostí. Stěžovatel v ústavní stížnosti podává výčet článků Listiny, které měly být napadeným rozhodnutím porušeny, cituje jejich obsah, avšak s výjimkou poukazu na porušení vlastnického práva nekonkretizuje, v čem porušení jeho práv spočívá.

Ústavní soud nejdříve shodně se svou dosavadní judikaturou předesílá, že předběžné opatření je obecně způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezuje vlastnické právo (možnost dispozice s majetkem), a proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření obecně přípustná, i když z hlediska soudní praxe, dochází k "zatímní" úpravě. Ústavní soud ovšem také judikoval, že předběžné opatření obdobného charakteru jako v projednávaném případě nezasahuje definitivně do práv účastníků na soudní ochranu, neboť již z povahy věci jde o rozhodnutí pouze předběžné a dočasné, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (např. sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV. ÚS 43/94, sp. zn. IV. ÚS 115/2000). K zásahu či omezení vlastnických práv by mohlo dojít tehdy, pokud by pro vydání předběžného opatření nebyly dány podmínky, za kterých umožňují zákonná ustanovení občanského soudního řádu (§ 74) dočasné omezení dispozice s majetkem (srov. např. sp. zn. II. ÚS 221/98, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 16, č. 158, str. 171 a násl. a sp. zn. I. ÚS 31/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 69, str. 183 a násl., sp. zn. I. ÚS 375/2000, sp. zn. II. ÚS 343/02).

Posouzení konkrétních podmínek pro vydání předběžného opatření je však především věcí obecného soudu a Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda byly dány předpoklady, vyplývající z práva na soudní ochranu (spočívající zejména v dodržení zákonného podkladu, v podmínce, že předběžné opatření musí být vydáno příslušným orgánem a nemůže být projevem svévole).

Ústavní soud má za to, že v projednávané věci soud odpovídajícím způsobem, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, posoudil potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, přičemž přiměřeným způsobem odůvodnil své právní závěry a uvedl, jaké okolnosti a důkazy (zejména dosavadní dlouhodobé užívání obývané nemovitosti žalobcem, neoprávněný svépomocný zásah ze strany stěžovatele) ho k rozhodnutí vedly. Z okolností případu pak vyplývá, že ochrana poskytnutá žalobci z titulu napadeného rozhodnutí nedosahuje takové intenzity, aby mohla prakticky a konečným způsobem znemožnit ochranu práv stěžovatele. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soud vzal v úvahu složitost věci, vyvolanou sporem několika osob o vlastnictví a užívání několika nemovitostí, a také z důvodu komplikovanosti věci považoval za potřebné, aby až do rozhodnutí soudu o věci samé byl zachován stav, který by umožnil žalobci pokračovat v nerušeném užívání předmětných nemovitostí.

Ústavní stížností napadené rozhodnutí tak nelze považovat za projev svévole, přičemž přezkoumávání reálné existence zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření konstatovaných v napadeném rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, Ústavnímu soudu, jak bylo výše ozřejměno, nepřísluší, jakkoliv by mohl mít na věc odlišný názor.

Ústavní soud dodává, že při posuzování možného dotčení vlastnického práva stěžovatele je nutné vzít v úvahu, že jednou z jeho obsahových složek je možnost vlastníka s věcí disponovat, to však pouze za podmínky, že výkon dispozičního oprávnění vlastníka nebude na úkor práv jiných. Vlastnické právo nelze chápat izolovaně od práv či oprávněných zájmů jiných subjektů, což ostatně vyplývá i z obsahu čl. 11 odst. 3 Listiny, který stanoví, že vlastnictví zavazuje; nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny tedy nevylučuje omezení vlastnického práva, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami, jejichž ochranu čl. 11 Listiny garantuje (viz sp. zn. I. ÚS 31/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, nález č. 69, sp. zn. III. ÚS 394/01). Předběžným opatřením není vlastnické právo povinnému odňato a není mu ani znemožněno užívání vlastnictví. (V dané dosud nerozhodnuté věci zůstává otázka existence vlastnického práva svědčícího stěžovateli a neexistence právního titulu pro užívání nemovitosti, který by svědčil žalobci, v rovině tvrzení stěžovatele).

Pokud jde o námitku, že o věci bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, Ústavní soud uvádí, že tento postup soudu výslovně umožňuje ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Stěžovatel přitom měl možnost se k námitkám uvedeným v odvolání žalobce vyjádřit a odvolací soud se okolnostmi, na něž ve svém vyjádření poukazoval, zabýval.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Krajský soud v Brně rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť se jedná o návrh akcesorický, který tzv. "sleduje osud ústavní stížnosti".

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2005

JUDr. Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.