II. ÚS 2892/12
II.ÚS 2892/12 ze dne 7. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti F. D., zastoupeného Mgr. Ing. Danielem Keprtou, advokátem se sídlem Dlouhá 6, 702 00 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 6 To 189/2012-181 ze dne 10. května 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje náležitosti § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 2 T 183/2011 ze dne 19. 10. 2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 6 To 4/2012-157 ze dne 2. 2. 2012, přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen byl podle § 274 odst. 2 za použití § 67 odst. 2 písm. a), § 68 odst. 1, 2, 3 téhož zákona k peněžitému trestu ve výměře 70 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 500 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl stěžovateli současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") byl stěžovatel povinen zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně Ostrava-Vítkovice částku ve výši 2 091 Kč a poškozenému P. D. částku 9 435 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Napadeným usnesením rozhodl okresní soud výrokem podle § 154 odst. 1 tr. ř., dle něhož je odsouzený F. D. povinen nahradit poškozenému P. D. náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 183/2011, a to ve výši 6 480 Kč.

Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou však odvolací soud shora označeným usnesením zamítl, když byl potvrdil rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které předně namítá, že soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil toliko tím, že poškozenému byla přiznána náhrada škody v určité výši s tím, že zmocněnkyní byly vykonány tři úkony právní služby. K účelnosti uplatnění nároku na náhradu škody poškozeného v trestním řízení soud prvního stupně prý neuvedl ničeho a současně se dle názoru stěžovatele nijak nevypořádal s okolností neúspěšnosti odvolání poškozeného, k němuž "taktéž přiznal nárok na náhradu nákladů účelného uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení". Tuto okolnost prý soud prvého stupně zcela pominul.

Stěžovatel má dále za to, že soudy obou stupňů zcela rezignovaly na jakékoliv skutkové zjištění a na to navazující právní kvalifikaci ve vztahu k posouzení naplnění podmínky potřebnosti nákladů k uplatnění nároku na náhradu škody, zejména pak účelnosti uplatňování vzneseného nároku. Soudy obou stupňů dle přesvědčení stěžovatele v daném případě pominuly zásadní okolnost, a sice že odvolání poškozeného do výroku o náhradě škody bylo bezúspěšné, čímž dle názoru stěžovatele "nelze takovýto úkon považovat za potřebný natož pak za účelný".

Stěžovatel se dále domnívá, že z odůvodnění naříkaného rozhodnutí nelze seznat, jakým způsobem se soud odvolací vypořádal se stížní námitkou poukazující na skutečnost, že procesní úkon poškozeného, odvolání, nebyl úspěšný nikoliv z důvodu spočívajícího na straně stěžovatele, přesto i za tento úkon byla přiznána odměna za úkon právní služby, režijní paušál i daň z přidané hodnoty, resp. že lze dospět k závěru, že nijak. Odvolací soud se prý touto, pro poškozeného stěžejní námitkou, nezabýval vůbec.

Stěžovatel obecným soudů rovněž vytýká, že mu nebyl doručen návrh na přiznání nároku poškozeného na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení, čímž mu bylo znemožněno se k návrhu poškozeného vyjádřit a proti tomuto případně realizovat procesní obranu. Ve svém důsledku tento postup značí nerovnost v postavení obou účastníků v neprospěch stěžovatele. Stěžovateli nebylo možno účastnit se řízení před soudem prvního stupně a nebyla mu tak dána možnost přezkumu a pro stěžovatele se de facto jedná toliko o jednoinstanční řízení.

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel vyzdvihl, že obsahové náležitosti naříkaného rozhodnutí jsou zcela nedostatečné a rozhodnutí nesplňuje minimální požadavky na obsah soudního rozhodnutí. Odvolací soud se s rozhodnými skutečnostmi a navazující právní kvalifikací prý vypořádal zcela nedostatečně a z odůvodnění není zřejmé, jakým způsobem ke svým právním závěrům dospěl. Ze všech uvedených důvodů pak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ústavní stížností dotčené usnesení Krajského soudu v Ostravě.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, jakož i obsah naříkaného soudního aktu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07).

Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 6 480 Kč, kterou je třeba - za přiměřeného odkazu na ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu - nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z dále uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému ve věci přiznání poškozenému práva na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s uplatňováním jeho práva na náhradu škody v adhezním řízení. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Stížnostní soud dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup dostatečně osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Nejedná se tudíž o rozhodnutí, které by extrémním způsobem, to jest značnou intenzitou, působilo porušení stěžovatelových práv.

Pokud pak jde o námitku týkající se údajné skutečnosti, že stěžovateli nebyl doručen návrh na přiznání nároku poškozeného na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení, v důsledku čehož mu nebylo umožněno účastnit se řízení před soudem prvé stolice, nemůže k ní Ústavní soud nyní přihlédnout, neboť stěžovatel ji v řízení před stížnostním soudem neuplatnil, ačkoliv ji uplatnit mohl, a neposkytl tak stížnostnímu soudu prostor, aby se k ní mohl náležitým způsobem vyjádřit.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 7. srpna 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.