II. ÚS 2890/09
II.ÚS 2890/09 ze dne 11. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 3 Ads 75/2009-30 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2009 č. j. 12 Cad 20/2007-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2009, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jeho práv dle čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel v ústavní stížnost zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, kde se žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížova 25 (dále též "žalovaná"), ze dne 17. 9. 2007 č. 280 310 957/B, kterým žalovaná zamítla žádost stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky dle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové částky účastníkům národního odboje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb. o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen "zákon č. 261/2001 Sb."). Stěžovatel uvedl, že v československém vězení strávil nezákonně šest let a jednorázová částka odškodnění mu byla upřena z důvodu, že nemá české státní občanství. Jako německý státní příslušník poukazoval na společné členství Spolkové republiky Německo a České republiky v Evropské unii s tím, že by počínaje 1. 5. 2004 měl mít na území České republiky stejná práva jako čeští občané, kteří byli stejně jako stěžovatel nezákonně odsouzeni komunistickým režimem. V ústavní stížnosti reagoval i na závěry obecných soudů ohledně jeho argumentace Chartou základních práv Evropské unie (dále jen "Charta") a namítal, že pokud se má akademická obec a metodika pro činnost správních orgánů řídit Chartou, je třeba to promítnout i do konkrétních právních aktů.

Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl roku 1956 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let nepodmíněně, ztrátě čestných práv občanských a trestu propadnutí věcí dle § 80 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona z roku 1950, v tehdy platném znění. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 1990 sp. zn. 14 Rt 624/90 byl stěžovatel rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), a podle zákona č. 261/2001 Sb. požádal o poskytnutí jednorázové částky, která mu však rozhodnutím žalované nebyla přiznána s odůvodněním, že stěžovatel nesplňuje podmínku českého státního občanství.

Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalované žalobu, která byla napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel následně kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím tak, že kasační stížnost se zamítá. Správní soudy v odůvodnění rozhodnutí shodně uvedly, že v případě jednotlivých zákonů, jimiž český stát napravuje některé křivdy způsobené nacistickým a později komunistickým režim, byla stanovena řada podmínek, mezi které patřilo i vymezení okruhu oprávněných osob. Základní podmínkou, za které lze poskytnout jednorázovou částku osobám, které byly vězněny mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a následně soudně rehabilitovány, je podmínka občanství České republiky. Soudy v projednávané věci dospěly k závěru, že stěžovatel podmínku občanství České republiky ke dni podání žádosti dle zákon č. 261/2001 Sb. nesplňoval, což ani v žalobě nerozporoval, a proto dotčený zákon se na něj nemůže vztahovat a jednorázovou peněžní částku mu nelze poskytnout.

Obecné soudy, a zejména Nejvyšší správní soud, se ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly námitkami stěžovatele z pohledu práva Evropské unie. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud podrobil podrobnému výkladu současnou platnou úpravu Evropské unie v oblasti sociálního zabezpečení (nařízení EHS č. 1408/71/EEC a č. 574/72/EEC) a v obecné rovině přisvědčil stěžovateli, že zásada rovného zacházení je stěžejním principem, na němž je budována koordinace národních systémů sociálního zabezpečení. Konstatoval však, že jednorázová peněžitá částka podle zákona č. 261/2001 Sb. nemá charakter, kterým by spadala do věcného systému dotčených nařízení. Pokud se stěžovatel dovolával Charty základních práv Evropské unie, soudy shodně uvedly, že tato v době projednávání nebyla formálně právním dokumentem, z něhož by bylo lze dovodit subjektivní práva stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že jedná-li se o soudní přezkum konkrétních správních aktů, není na místě, aby se správní soud opíral o tyto obecné proklamace postrádající všeobecnou závaznost bez toho, že by současně odkázal na konkrétní zákonné ustanovení, do nichž byly tyto principy a zásady transponovány. Ve správním či soudním řízení se tak nevyskytly žádné pochybnosti o míře závaznosti Charty.

Nejvyšší správní soud dodal, že právní názor soudů nikterak v obecné rovině nezpochybňuje ani konstantní judikatura Ústavního soudu, na níž stěžovatel odkazoval, podle níž záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem, naopak je zapotřebí rehabilitační předpisy s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob (dle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000). Vzhledem k tomu, že zákonnou úpravou je přesně a podrobně stanoveno, na jaký okruh osob (a za jakých podmínek) vztáhnout příslušná ustanovení zákona č. 261/2001 Sb., nepřicházel v daném případě v úvahu ani postup analogie iuris, ani analogie legis.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).

Z ústavní stížnosti je zjevné, že argumentace stěžovatele již nepřinesla do posuzované věci nic nového. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí správních soudů a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené přitom opakují argumenty, kterými se soudy zabývaly a s nimiž se v odůvodnění jasně a srozumitelně vypořádaly. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší správní soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury v oblasti správního soudnictví, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatele zvažoval Ústavní soud, zda napadený výklad ze strany Nejvyššího správního soudu není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud je toho názoru, že právní názor soudů v projednávané věci, obsažený ve výše citovaných rozhodnutích, koresponduje s textem a smyslem aplikovaného zákona a je rovněž ústavně konformní. Stěžovatel je nepochybně s výsledky rozhodování Ústavním soudem v této oblasti seznámen, neboť již před Ústavním soudem otázku svých potenciálních nároků vyplývajících ze zrušených trestních rozsudku v souvislosti se zákonem o soudní rehabilitaci otevřel (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2006 II. ÚS 714/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz.). Zákon o soudní rehabilitaci v ustanovení § 23 odst. 2 pro tento typ nároků odkazoval na zvláštní zákon, který má upravit podmínky jejich uplatnění, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Už znění tohoto ustanovení naznačuje, že zákonodárce nepředpokládal, že dané nároky budou moci být uplatněny v plné šíři. Zvláštním zákonem, na který předmětné ustanovení odkazuje, je v nyní projednávané věci zákon č. 261/2001 Sb., jímž zákonodárce uspokojení nároků umožnil, ale jen ve vymezeném rámci daným jeho účelem a tím, jak vymezil podmínky, které musí splňovat oprávněná osoba. V ustanovení § 2 odst. 1 tohoto zákona je jasně formulována podmínka občanství České republiky, která se dle odstavce 3 považuje za splněnou, pokud občanství trvá ke dni podání žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky. Ústavnost takové podmínky Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně potvrdil a k jinému závěru nemá důvod ani v nyní posuzované věci. Za situace, kdy podmínka existence občanství České republiky nebyla v případě stěžovatele před obecnými soudy prokázána a také ani nebyla stěžovatelem tvrzena, nezbylo než konstatovat, že požadovaný nárok stěžovateli nepřísluší.

Pokud se jedná o další dílčí námitky stěžovatele, odkazuje Ústavní soud zejména na řádně odůvodněné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které se těmito námitkami zabývalo, a v němž Ústavní soud nespatřuje rozhodnutí, které by porušovalo právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy svými rozhodnutími jakkoli vybočily z mezí ústavnosti a zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.