II. ÚS 289/05
II.ÚS 289/05 ze dne 21. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. U., právně zastoupeného advokátem Mgr. Bohumilem Budínským, Advokátní kancelář se sídlem Velké náměstí 149, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2004, sp.zn. 16 C 31/2004, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.3. 2005, sp. zn. 1 Co 376/2004, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17.5.2005 a i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,, zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do ústavně zaručených práv garantovaných čl. 10 odst. 1, čl.36 odst. 1 a čl. 36 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a čl.6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dále (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 16 C 31/2004, z něhož zjistil následující:

Krajský soud v Hradci Králové zamítl rozsudkem ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 16 C 31/2004, žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že Mgr. J. F. a K. T. (v původním řízení žalovaní) v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 120/96 a sp.zn. 11 C 103/98 a Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 44 Cm 310/99 vypovídali nepravdivě a pravdu zamlčovali. V této žalobě stěžovatel tvrdil, že ho žalovaní svými výpověďmi dostali do situace, kdy byl vydáván za nečestného a nepoctivého člověka a podnikatele, který tvrdí nepravdy a uplatňuje nepodložené návrhy. Zpochybnili tak jeho věrohodnost, čímž zasáhli do jeho občanské cti a poškodili jeho dobré jméno a dobrou pověst podnikatele. Výsledkem jejich výpovědí pak bylo, že žalovaným jejich nevěrohodné výpovědi soudy věřily a soudce Okresního soudu v Hradci Králové JUDr. Igor Pařízek byl výrazně nakloněn žalovaným a dokonce sám lhal. Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozsudku konstatoval, že ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti podle § 13 občanského zákoníku, musí být mj. splněna podmínka neoprávněného zásahu. Neoprávněným zásahem je jen takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který odporuje objektivnímu právu, tj. právnímu řádu. O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nemůže jít tam, kde k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kdy jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu ukládal zákon. Mezi tyto případy náleží i výkon práva účastnického výslechu a svědecké výpovědi v občanském soudním řízení. Nelze se proto domáhat ochrany všeobecného osobnostního práva fyzické osoby tam, kde je neoprávněný zásah spatřován toliko v obsahu údajně nepravdivé svědecké či účastnické výpovědi, na kterých je založeno rozhodnutí soudu nebo jeho odůvodnění. V takových případech je možno hledat nápravu pouze prostřednictvím opravného prostředku proti rozhodnutí. V řízeních na ochranu osobnosti nelze považovat tvrzený zásah za neoprávněný. Pokud je žalobce přesvědčen, že žalování v předchozích řízeních vypovídali nepravdivě a pravdu zamlčovali, mohl své námitky uplatnit v rámci těchto řízení. V případě, že by byla připuštěna oprávněnost takové žaloby stěžovatele v řízení na ochranu osobnosti, došlo by v konečných důsledcích k nepřípustnému hodnocení provedených důkazů v jiných řízeních a přezkumu jiných soudních rozhodnutí. Samotná žalobní tvrzení pak nevypovídala o tom, že by žalovaní překročili meze při svých účastnických či svědeckých výpovědích a neúnosně zasáhli důstojnost stěžovatele.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 29.3. 2005, sp. zn. 1 Co 376/2004, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, neboť dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a neshledal zásah do osobnostních práv neoprávněným.

Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů obou stupňů projednávanou ústavní stížností. Opakuje svá tvrzení uplatňovaná před oběma obecnými soudy a dále v ní namítá, že pokud zde existují skutečnosti, jež nasvědčují tomu, že bylo zasaženo do jeho osobnostních práv (právo na ochranu cti, lidské důstojnosti a svého jména), je lhostejno, zda se tak stalo při soudním řízení, plněním svědecké výpovědi, či jakkoli jinak. Tím, že se Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně dále odmítl zabývat žalobou stěžovatele a tím, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací jeho rozsudek potvrdil, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud vyzval dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, Krajský soud v Hradci Králové a Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané věci vyjádřili.

Krajský soud v Hradci Králové plně odkázal na důvody vyjádřené v odůvodnění svého rozsudku a rovněž tak učinil Vrchní soud v Praze, který pouze dodal, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listina základních práv a svobod žalobci odepřeno nebylo, neboť měl možnost domáhat se svého tvrzeného práva u nezávislého soudu a soud žádného stupně neodmítl o podaném návrhu jednat a nezůstal nečinný.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní stížnost spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudcích obecných soudů. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci před obecnými soudy. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, že není součástí obecné soudní soustavy a že proto nespadá do jeho pravomoci postup a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, nepostupují-li obecné soudy v souladu s Listinou, zejm. s ustanoveními hlavy páté, a svým postupem a rozhodnutím pak porušují právo na spravedlivý proces, či jiná ústavně zaručená základní práva a svobody. Pravomoc Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním. Ústavní soud ovšem v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze a vykonanými skutkovými zjištěními neshledal. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o ochraně osobnosti věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje. Pouze z té skutečnosti, že obecné soudy zaujímají ke zjištěnému skutkovému stavu jiný právní názor než stěžovatel, nelze dovodit porušení ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany obecných soudů došlo k porušení čl. 10 odst. 1, čl. 36 Listiny či čl.6 Úmluvy.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 21. prosince 2005

J i ř í N y k o d ý m, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.