II. ÚS 2888/13
II.ÚS 2888/13 ze dne 30. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Sládka, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, 604 58 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 348/2012-257 ze dne 30. 5. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 14 Cmo 56/2011-196 ze dne 10. 8. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 Cm 325/2009-117 ze dne 19. 11. 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 1. prosince 2008, č. j. 3 Sm 415/2008-9, jímž vedlejšímu účastníkovi, v původním řízení žalovanému, uložil zaplatit stěžovateli částku 2 300 000 Kč s 6% úrokem od 1. května 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu 7 655 Kč a náklady řízení (výrok I), ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 1. prosince 2008, č. j. 3 Sm 416/2008-9, jímž žalovanému uložil zaplatit stěžovateli částku 2 900 000 Kč s 6% úrokem od 2. června 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu 9 657 Kč a náklady řízení (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III), jakož i o povinnosti účastníků zaplatit státu náklady řízení (výroky pod body IV a V). Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou účastníků v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Rozsudek odvolacího soudu následně stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud jako nepřípustné dle § § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, v rozhodném znění, odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel obsáhlou ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel poukázal především na to, že obecné soudy ohledně směnky na 2 300 000 Kč odepřely stěžovateli právo požadovat uspokojení pohledávky vyplývající z této směnky s odkazem na námitky vedlejšího účastníka René Manthee, které však současně shledaly nepravdivými. Dále namítl, že odvolací soud zamítl důkazní návrhy přednesené stěžovatelem v odvolacím řízení, aniž však vůbec odůvodnil, proč k nim nepřihlédl, a tudíž jde o tzv. opomenuté důkazy, které dle stěžovatele působí protiústavnost rozhodnutí odvolacího soudu. Pochybení se měly obecné soudy dopustit též při procesu hodnocení důkazů, když správně nevyhodnotily povahu a obsah některých listinných důkazů. Rozhodnutí soudů obou stupňů pak dle stěžovatele dostatečným způsobem nereflektuje jeho námitky, zejména z nich není patrno, jakým způsobem se s jeho argumentací vypořádaly. Stěžovatel rovněž namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, které spatřuje v jejich nesprávném hodnocení, resp. v nesprávných skutkových závěrech, které z těchto provedených důkazů obecné soudy učinily. Stěžovatel rovněž namítl porušení svého práva na legitimní očekávání, když obecné soudy zkoumaly námitku nedostatku kauzy směnky vzdor stávající judikatuře, která dle něj vylučuje, aby v případě, kdy směnečný dlužník namítne jak nepravost podpisu na směnce, tak se brání též kauzálními námitkami, se jimi soud zabýval, přičemž odkázal na judikát Vrchního soudu v Praze (Rc) 9 Cmo 65/99. Všechny tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele, byť ne se všemi a v podrobnostech; nesouhlas stěžovatele s tímto hodnocením, který mimo jiné vyjádřil v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je zčásti opakováním argumentů, s nimiž se obecné soudy již ústavně konformním způsobem vypořádaly, anebo polemikou se správností závěrů, ke kterým v daném soudním i správním řízení dospěly obecné soudy na základě vlastního hodnocení důkazů. Pokud jde o námitku týkající se údajně opomenutých důkazů, již se jí zabýval Nejvyšší soud v napadeném usnesení (viz str. 3 in fine), přičemž mimo jiné dospěl k závěru, že (ač odvolací soud tuto skutečnost nezmínil v odůvodnění svého rozsudku) "v argumentaci dovolatele se stírá rozdíl mezi jeho tvrzeními o existenci mimosměnečných pohledávek vůči žalovanému a důvody, pro které byla vystavena sporná směnka. Jinými slovy, ani akceptace tvrzení dovolatele o existenci (jiných) nesměnečných pohledávek za žalovaným by sama o sobě nemohla vést k jinému skutkovému závěru ohledně důvodu vystavení sporné směnky". Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za ústavně nekonformní, když osvětluje, proč by případná kasace dovoláním dotčeného rozsudku soudu druhé stolice nevedla ke změně ve výsledku sporu, resp. proč by se jednalo o kasaci s toliko formálními účinky, které by předmětné řízení jen prodloužily bez možnosti ovlivnit vlastní podstatu sporu. Nadto je třeba poznamenat, že stěžovatel tento závěr učiněný Nejvyšším soudem v ústavní stížnosti nikterak nezpochybnil, a proto Ústavní soud neměl důvod se touto námitkou dále zabývat.

Výtce stěžovatele, že obecné soudy ohledně směnky na 2 300 000 Kč dospěly k závěru, že vedlejší účastník se ubránil kauzálními námitkami, jež však současně shledaly nepravdivými, rovněž nebylo lze přisvědčit. Jak je patrno z odůvodnění odvolacího soudu, ten jako důvodné akceptoval kauzální námitky vedlejšího účastníka toliko ve vztahu ke směnce znějící na 2 300 000 Kč, když ve vztahu k druhé směnce znějící na 2 900 000 Kč odvolací soud konstatuje, že "na podporu jeho (tj. vedlejšího účastníka - pozn. ÚS) tvrzení o tom, že rovněž směnka na částku 2 900 000 Kč byla vystavena ,jako nástroj ručení za úhradu kupní ceny převáděné poloviny nemovitostí' (doslovná citace námitek), což následně nazýval odstupným za ušlý zisk, nesvědčí žádný z provedených důkazů" (str. 9 napadeného rozsudku vrchního soudu), což soud dále rozvedl. Z uvedeného je tedy patrné, že soud posuzoval opodstatněnost týchž kauzálních námitek, uplatněných proti oběma směnkám současně, zvlášť ve vztahu ke každé z nich, a proto nelze dospět k závěru, že vedlejší účastník se ubránil nepravdivými kauzálními námitkami, jelikož jejich důvodnost se liší ve vztahu ke každé ze zmíněných směnek.

Výhradu stěžovatele stran údajně nesprávného vyhodnocení povahy a obsahu některých listinných důkazů, zejména těch založených v příslušném trestním spise, nemohl Ústavní soud též přijmout, neboť ve své podstatě směřují k přezkumu správnosti jejich obsahu obecným soudem, čehož se v ústavním soudnictví domáhat nelze. Sama skutečnost, že soud pohlíží na jeden z těchto aspektů hodnocení důkazů odchylně od účastníka řízení, samo o sobě nepůsobí protiústavnost jeho rozhodnutí či jeho procesního postupu. Na tomto místě tudíž postačí připomenout, jak již, krom dalšího, učinil i vrchní soud k odvolací námitce stěžovatele, že soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 občanského soudního řádu). Ústavní soud nezjistil, že by tato zásada volného hodnocení důkazů byla v předmětném řízení porušena. Jak soud nalézací, tak i soud odvolací zřetelně uvedly, co z obsahu těchto listin seznaly a jak tento obsah interpretovaly i jaký význam z důkazního hlediska mu připisují (srov. kupř. str. 6 - 7 rozsudku soudu druhé stolice), pročež zásadě volného hodnocení důkazů dostály.

K námitce stěžovatele, že rozhodnutí soudů obou stupňů dostatečně nereflektuje jeho námitky, když z nich není patrno, jakým způsobem se s jeho argumentací vypořádaly, Ústavní soud v prvé řadě připomíná referenční kritéria, na jejichž pozadí posuzuje ústavní konformitu odůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci a které formuloval v celé řadě svých rozhodnutí (z poslední doby např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, N 231/59 SbNU 357, dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.

Odvolací soud na str. 4 až 9 napadeného rozsudku zcela jednoznačně argumentuje, proč přistoupil k potvrzení odvoláním dotčeného prvoinstančního rozhodnutí, zejména pak řádně osvětlil, k jakému účelu sloužily sporné směnky, resp. v jaké souvislosti měly být vystaveny i proč kauzální námitky vedlejšího účastníka mohly ve světle celého řetězce událostí a interakcí mezi ním a stěžovatelem být důvodné toliko ve vztahu k jedné ze směnek; takové odůvodnění lze přitom pokládat za dostatečné ve světle principů ovládajících právo na spravedlivý proces.

Ani porušení práva stěžovatele na legitimní očekávání, kdy soudy při současném uplatnění jak námitky pravosti podpisu směnky, tak i kauzálních námitek, se posledně uvedenými neměly zabývat pro ustálenou judikaturu v této otázce, Ústavní soud neshledal, když jde o právní otázku, která byla předmětem dovolání a Nejvyšší soud se s ní dostatečným způsobem vypořádal v napadeném usnesení (srov. jeho poslední stranu a judikaturu dovolacího soudu tam uvedenou). I tu je nutno poznamenat, že stěžovatel tento závěr učiněný Nejvyšším soudem v ústavní stížnosti nikterak nezpochybnil, pročež Ústavní soud neměl důvod se ani touto námitkou dále podrobněji zabývat.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 30. října 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.