II. ÚS 2888/12
II.ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, směřující proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, č. j. 30 Cdo 375/2012-93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s poukazem na zásah do svých základních práv.

Napadené usnesení bylo vydáno v rámci sporu, v němž se stěžovatel po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 150.000,-Kč s příslušenstvím jako náhrady nemateriální újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 189/2004, když řízení před soudem prvého a druhého stupně trvalo přibližně rok a řízení před dovolacím soudem o něco déle než dva roky. Obvodní soud pro Prahu 2 shledal nárok stěžovatele částečně důvodným a rozsudkem ze dne 18. 5. 2009, č. j. 17 C 8/2007-36, žalobě co do částky 20.000,-Kč vyhověl. Ve zbytku, tedy co do částky 130.000,-Kč a zákonného úroku z prodlení z celé částky, byla žaloba zamítnuta. Městský soud v Praze rozhodoval o odvoláních obou stran sporu dvěma rozsudky - dne 23. 3. 2010 (č. j. 17 Co 575/2009-56) změnil k odvolání žalované vyhovující výrok tak, že se žaloba i co do 20.000,-Kč zamítá a k odvolání stěžovatele dne 6. 12. 2011 (č. j. 17 Co 456/2011-77) zamítavý výrok soudu prvého stupně potvrdil. Oba rozsudky odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, kterému Nejvyšší soud (v záhlaví označeným usnesením) nevyhověl. Dovolání proti prvému rozsudku odvolacího soudu, kterým změnil vyhovující výrok tak, že se žaloba zamítá i co do původně přiznaných 20.000,-Kč, posoudil jako nepřípustné, neboť nebylo rozhodnuto o plnění převyšujícím 50.000,-Kč [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání proti druhému, potvrzujícímu rozsudku taktéž nebylo shledáno přípustným, neboť vyřešení stěžovatelem předestřených otázek jakožto otázek zásadního právního významu by se nemohlo v jeho konečném postavení vůči druhé straně sporu nijak projevit. Stěžovatelem vymezené otázky se totiž vztahovaly k určení výše odškodnění, přičemž ale rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na závěru, že k porušení práva stěžovatele na přiměřenou délku řízení nedošlo, čímž nebyl naplněn základní předpoklad pro založení odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup. Obě dovolání tak byla jako nepřípustná s odkazem na ustanovení § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuta.

Stěžovatel s tím nesouhlasí. Proti prvé části rozhodnutí dovolacího soudu namítá, že žaloval o odškodnění částkou 150.000,-Kč a teprve soudy v průběhu řízení nárok rozčlenily na 20.000,-Kč a 130.000,-Kč, což nemohl nijak ovlivnit. Pokud jde o druhou část rozhodnutí, dovolací soud pochybil, když uvedl, že jím navozené otázky nemohou závěry odvolacího soudu zvrátit. Například otázka, zda je nutno trvat na tom, aby soudy vždy uvedly základní částku odškodnění a její procentní modifikaci, je dle stěžovatele zcela legitimní. Dále stěžovatel rozebírá, jaká délka řízení je považována za přiměřenou, v jaké výši se dle judikatury pohybuje odškodňování a jaká suma by podle toho odpovídala jeho kauze. Zdůraznil, že náprava má být poskytována v takovém rozsahu, v jakém by ji poskytl Evropský soud pro lidská práva. Stěžovatel uzavírá, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy o nesprávném úředním postupu, je namístě stanovit odpovídající odškodnění v penězích.
Po prostudování případu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud setrvale judikuje, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Proto také výklad práva, včetně pravidel procesních, jakož i jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů.

Jak vyplývá z petitu ústavní stížnosti, ale i její rubriky, stěžovatel výslovně napadá pouze označené usnesení Nejvyššího soudu. Petitem ústavní stížnosti je soud při přezkumu ústavní stížnosti vázán, soustředil proto svou pozornost pouze na toto usnesení. Jde o procesní rozhodnutí, které řeší otázku přípustnosti dovolání. Pokud jde o tu část dovolání, která byla shledána nepřípustnou dle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., Ústavní soud konstatuje, že pro hodnotové omezení přípustnosti není podstatné, jaká částka byla původně žalována, ale v jakém rozsahu je peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto samostatným výrokem, zpochybněno a předloženo k přezkumu dovolacímu soudu. Částka 20.000,-Kč, kterou stěžovatel učinil předmětem dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu, minimální hranice stanovené v předmětném ustanovení o.s.ř. evidentně nedosahuje. K výkladu § 237 odst. 1 písm. c) je potřeba obecně předeslat, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým určí, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu či nikoliv. Uvedené uvážení dovolacího soudu zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny založit nemůže. To již ostatně Ústavní soud stěžovateli v předchozích rozhodnutích o jeho ústavních stížnostech sdělil (viz. např. sp. zn. II. ÚS 2398/11). Je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud v daném případě bez příznaků svévole, jasně a srozumitelně odůvodnil, proč je třeba dovolání stěžovatele odmítnout jako nepřípustné. Úvaha o absenci zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska stěžovatelem vymezených otázek, jejichž případné zodpovězení se nemůže v postavení stěžovatele nijak projevit, se opírá o konkrétní publikovanou judikaturu. Proti takovému posouzení nemá Ústavní soud žádné výhrady. Stěžovatel zformuloval své otázky pro dovolací soud mimo argumentaci, na níž stálo rozhodnutí odvolacího soudu. Ten dospěl k závěru, že v naříkaném řízení sice došlo k určitým průtahům ve fázi řízení před dovolacím soudem, ovšem řízení jako celek netrvalo takovou dobu, jakou by bylo možno označit za nepřiměřenou. Po takovém závěru, kdy nebyl naplněn základní předpoklad odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, se již soud nemohl dále zabývat formou a výší odškodnění, z nichž tudíž následně nemohly ani vzejít otázky zásadního právního významu. Obdobně i nyní v ústavní stížnosti stěžovatel míří svými námitkami mimo podstatu argumentace napadeného rozhodnutí, když rozebírá rozhodnutí stanovující pravidla pro výši odškodnění, ačkoliv odvolací soud, a tím pádem ani soud dovolací, do této fáze ve svých úvahách vůbec nedospěl. Proti té části napadeného rozhodnutí, kde Nejvyšší soud vysvětluje, proč by případné vyřešení otázek týkajících se výše odškodnění nemohlo pozici stěžovatele ve sporu ovlivnit, pak stěžovatel v ústavní stížnosti nic konkrétního nenamítá.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedovodil zásah do základních práv stěžovatele napadeným rozhodnutím, návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.