II. ÚS 2880/13
II.ÚS 2880/13 ze dne 28. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky multigate, a. s., se sídlem Riegrova 373/6, 772 00 Olomouc, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2013, č. j. 2 Afs 40/2013-35, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. 3. 2013, č. j. 59 A 52/2011-248, rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 20. 7. 2011, č. j. KULK 55728/2011/ODL/43, a rozhodnutí Městského úřadu Jablonec nad Nisou, odbor ekonomiky, oddělení rozpočtu, ze dne 25. 5. 2011, č. j. 55352/2011, sp. zn. 195/2011/OOR/VHP, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení všech v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 a odst. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, dále čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a odst. 5, čl. 26 odst. 1, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Městského úřadu Jablonec nad Nisou, odbor ekonomiky, oddělení rozpočtu (dále též "správce daně"), kterým nebylo, ve smyslu § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, vyhověno jeho žádosti o vrácení přeplatků z místního poplatku (ve výši 114 794 Kč za třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2010 a 45 000 Kč za první čtvrtletí roku 2011) podle § 10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů a obecně závazné vyhlášky města Jablonec nad Nisou č. 3/2010 a č. 8/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje napadla stěžovatelka u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci žalobou. V záhlaví uvedeným rozsudkem krajského soudu byla tato žaloba zamítnuta. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že žádný ze správních orgánů ani správních soudů se správně nevypořádaly s otázkou, zda existuje povinnost platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, za zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému. Stěžovatelka dále namítá, že soudy nesprávně či vůbec neposoudily otázku existence přeplatku a podkladů, které pro takové rozhodnutí musí správce poplatku mít a k důkazu užít. Je rovněž přesvědčena, že v souladu s daňovým řádem mohou být zaevidovány pouze takové daňové povinnosti, které byly řádně stanoveny, s tím, že daňový řád dle jejího mínění nepřipouští stanovení daně v daném případě bez vydání rozhodnutí, konkrétně platebního výměru. Opačný postup správce daně znamenal nicotnost jeho rozhodnutí. Stěžovatelka též poukázala na to, že žádný právní předpis Ministerstvo financí k vydání rozhodnutí o povolení provozování jiného technického herního zařízení neopravňuje, poplatek tedy nelze oprávněně vybírat, neboť by tak bylo konáno v rozporu se zákonem. Všechny tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle rozvedla a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.
II.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud především konstatuje, že obdobnou věcí téže stěžovatelky se zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 2878/13, sp. zn. III. ÚS 3243/13 a sp. zn. III. ÚS 3343/12. V uvedených řízeních byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie téměř identické ústavní stížnosti (sepsané stejným advokátem) a soudy uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci. Výrok jejich rozhodnutí byl rovněž identický. O těchto ústavních stížnostech Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2878/13, usnesením ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3243/13, a usnesením ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3343/12, odmítl. Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vyslovených v těchto rozhodnutích Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit.

V nyní projednávané věci Ústavní soud proto s odkazem na své usnesení sp. zn. II. ÚS 2878/13 cituje: "...situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele; jeho nesouhlas s tímto hodnocením, který vyjádřil v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, s nimiž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem vypořádal, resp. polemikou se správními soudy stran výkladu podústavního práva vztahujícího se k problematice ukládání a správy poplatků, jakož i k problematice výherních hracích přístrojů... Pakliže Nejvyšší správní soud na základě všech uvedených argumentů dospívá k závěru, že videoloterijní terminály jakožto koncová zařízení centrálního loterijního systému podléhají povolení Ministerstva financí podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, a proto spadají pod pojem jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí a současně i podléhají místnímu poplatku podle § 10a zákona o místních poplatcích, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem, své rozhodnutí v dostatečné míře odůvodnil a přiměřeným, ba nadstandardním způsobem se vypořádal i s argumentací uplatněnou stěžovatelem."

Jak je dále k námitce stěžovatelky, o nepřípustnosti stanovení daně bez vydání rozhodnutí, mimo jiné uvedeno již v usnesení sp. zn. III. ÚS 3243/13 a sp. zn. III. ÚS 3343/13: "V podstatě stěžovatelka namítá, že správní orgán byl povinen vydat písemný platební výměr a ten stěžovatelce doručit, přičemž nestačí ani případný konkludentní platební výměr založený jen do spisu (pokud vůbec byl v nynější věci vydán); pokud takto správní orgán nepostupoval, nebyl pak oprávněn zamítnout žádost stěžovatelky o vrácení přeplatku na místním poplatku (neboť předtím nesplnil povinnost vydat písemný platební výměr a ten stěžovatelce doručit). V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na převažující formální povahu této námitky. Tato námitka totiž nerozporuje vznik poplatkové povinnosti z hlediska naplnění hmotněprávních podmínek zákona a vyhlášky. "Pouze" nesouhlasí s formální (procesní) stránkou věci - že správní orgán nepromítl svůj závěr o naplnění hmotněprávních podmínek právních předpisů o vzniku poplatkové povinnosti do "formy" v podobě doručeného platebního výměru. V tomto kontextu pak Ústavní soud znovu ukazuje na výjimečně intenzivní závažnost vad správního rozhodnutí, aby bylo možné usuzovat na jeho nicotnost. Tu Ústavní soud zároveň poukazuje na ústavněprávní rovinu věci, když kritériem jeho přezkumu je porušení nikoli jakýchkoli práv, nýbrž práv nejdůležitějších, "základních", zakotvených proto v právním předpise nejvyšší právní síly."

Rovněž v souvislosti s ostatními námitkami stěžovatelky, o kterých již v obdobných věcech stěžovatelky Ústavní soud shora citovanými usneseními rozhodl, neshledává Ústavní soud v nyní projednávané věci důvod se odchýlit, a proto na ně pro stručnost odkazuje (stěžovatelce rozhodovací důvody citovaných usnesení musí být zřejmé, neboť jí byla citovaná usnesení doručena).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.