II. ÚS 288/17
II.ÚS 288/17 ze dne 21. 2. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Mazúra, zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL. M., advokátem, se sídlem Na Výsluní 1234, Neratovice, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 476/2016 ze dne 20. prosince 2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 44 Nt 21/2016 ze dne 26. listopadu 2016, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny.

2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel je Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie hl. města Prahy, SKPV, Odborem obecné kriminality, stíhán pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), jehož se měl dopustit ve spolupachatelství s dalšími třemi osobami. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 byl stěžovatel podle § 73b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), a § 68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) tr. řádu vzat do vazby a podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nebyl přijat jeho písemný slib. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje důvody útěkové vazby, které dle jeho názoru nemají oporu v provedeném dokazování, přičemž soudem uváděná hrozba desetiletého nepodmíněného trestu odnětí svobody není nijak konkretizována. Ze své dosavadní bezúhonnosti vyvozuje, že mu nemůže být uložen trest při této horní hranici zákonné trestní sazby, která je dle judikatury Ústavního soudu vyžadována pro naplnění důvodu útěkové vazby. I možnost útěku do zahraničí označuje za zcela irelevantní a spekulativní, neboť o tom neexistují sebemenší náznaky. Před zahájením trestního stíhání byl policejnímu orgánu zcela k dispozici a podání vysvětlení se nikterak nevyhýbal. Není ani pravdou, že k České republice nemá žádné vazby, když zde má živnostenské oprávnění a místo podnikání. Dle jeho přesvědčení nejsou dány důvody ani předstižné vazby, neboť nemá možnost pokračovat v trestné činnosti, když mu byly zabaveny veškeré listiny související s podnikáním, majetek a finanční hotovost jeho společností. Má za to, že zcela svévolně a bez ohledu na základní zásady trestního řízení a práva stěžovatele postupoval i stížnostní soud.
4. Ústavní soud zvážil stěžovatelem vznesené námitky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

5. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Uvedené pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.

6. Pokud jde o samotné důvody vazby, neboť proti nim stěžovatel výhradně brojí ústavní stížností, obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení § 67 tr. řádu. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže tvrzené důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235)].

7. Vazbu je tedy nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody. Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 tr. řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá tr. řádu).

8. V napadených usneseních je však přezkoumatelným způsobem vysvětleno, jaké důvody vedly soudy k obavě, že by stěžovatel na svobodě jednal tak, jak předpokládá ustanovení § 67 písm. a), b), c) tr. řádu.

9. Obavu, že by se stěžovatel mohl na svobodě vyhýbat trestnímu stíhání či trestu, soudy založily nejen na hrozbě uložení citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody (stížnostní soud uvažoval v případě prokázání viny vzhledem k rozsahu trestné činnosti a částkám, o které měla být zkrácena daňová povinnost, reálné uložení trestu při polovině zákonné trestní sazby, tj. kolem 8 let, i přesto, že stěžovatel nebyl doposud soudně trestán), ale i na dalších skutečnostech zesilujících tento vazební důvod a vyjmenovaných v obou rozhodnutích, a především pak na zjištění, že stěžovatel se již trestnímu stíhání fakticky vyhýbal, když se i s rodinou odstěhoval na Slovensko, kde se zdržoval na různých adresách. Nelze tak dospět k závěru, který činí stěžovatel, že tento vazební důvod není nijak podložen a že jde pouze o spekulace soudů.

10. Z napadených usnesení se též zřetelně podává, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, pro který byl vzat do koluzní vazby. Tento vazební důvod je podmíněn existencí konkrétních okolností spojených s předpokládanou aktivní činností obviněného, jež směřuje k maření skutečností závažných pro trestní stíhání. Této podmínce soudy ve věci stěžovatele dostály, neboť uvedly okolnosti, z nichž bylo zjištěno, že stěžovatel již aktivně kontaktoval spoluobviněné a svědky a působil na ně v rámci prověřování kauzy. Obava, že by tak mohl činit i nadále, zejména v počáteční fázi vyšetřování, poté, co se dozvěděl o rozsahu rozkryté trestné činnosti a o usvědčujících důkazech, je tedy zjevně opodstatněná. Proti tomuto vazebnímu důvodu ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nebrojí.

11. Ani stran důvodu předstižné vazby Ústavní soud nezjistil pochybení, které by dosahovalo ústavního rozměru. Tento důvod soudy shledaly v okolnosti, že stěžovatel měl trestnou činnost páchat téměř dva roky, přičemž v průběhu své výpovědi před soudem nedokázal objasnit, z jakých prostředků uhrazuje své základní životní potřeby a potřeby rodiny, a to přesto, že jejich životní úroveň je vysoká, nebyl schopen ani sdělit, jakou činnost pro své firmy vykonává a jaký je původ peněz, které u něj byly zajištěny. Pokud za takového stavu soudy pojaly podezření, že životní náklady hradí z výtěžku z nelegální činnosti, nelze jejich obavu, že by v tomto způsobu života při ponechání na svobodě mohl pokračovat, označit za nepodloženou konkrétními zjištěními.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů, vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí dostatečně uvádějí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, ani další ústavní práva stěžovatele tak porušeny nebyly.

Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.