II. ÚS 2878/13
II.ÚS 2878/13 ze dne 6. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti multigate, a. s., se sídlem Riegrova 373/6, 772 00 Olomouc, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 38/2013-44 ze dne 4. 7. 2013, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 100/2011-90 ze dne 3. 4. 2013, rozhodnutí Magistrátu města Brna č. j. MMB/233372/2011 ze dne 14. 6. 2011 a rozhodnutí Úřadu městské části Brno - Vinohrady č. j. BVIN 2644/2011/FIN/Chvi ze dne 18. 5. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování, v původním řízení před správními soudy žalovaného, bylo, na základě ustanovení § 116 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších změn, zamítnuto odvolání stěžovatele proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Úřadu městské části Brno - Vinohrady (dále též "správce daně"), kterým nebylo, ve smyslu § 154 a 155 daňového řádu, vyhověno jeho žádosti o vrácení přeplatku z místního poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Správce daně ve svém rozhodnutí uvedl, že žádný přeplatek na místním poplatku stanoveném dle § 10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších změn, ve spojení s čl. 2 obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 9/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (dále též "obecně závazná vyhláška") a zákonem č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších změn (dále též "zákon o loteriích"), u správce daně není evidován a poplatek uhrazený dne 15. 4. 2011 ve výši 146 672 Kč a 120 000 Kč se stěžovateli nevrací. Rozhodnutí Magistrátu města Brna napadl stěžovatel u Krajského soudu v Brně žalobou, kterou se domáhal vyslovení nicotnosti tohoto rozhodnutí, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí správce daně, popřípadě jejich zrušení. Vpředu uvedeným rozsudkem krajského soudu byla tato žaloba zamítnuta. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.

Proti rozhodnutím správních soudů i správních orgánů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Tvrdí, že jak v průběhu odvolacího řízení proti rozhodnutí správce daně, tak i posléze v řízení před správními soudy označil za základní otázku to, zda existuje povinnost platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu za zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému, přičemž žádný ze správních orgánů ani správních soudů se s touto otázkou správně nevypořádal. Stěžovatel dále namítl, že soudy nesprávně či vůbec neposoudily otázku existence přeplatku a podkladů, které pro takové rozhodnutí musí správce poplatku mít a k důkazu užít. Je rovněž přesvědčen, že v souladu s daňovým řádem mohou být zaevidovány pouze takové daňové povinnosti, které byly řádně stanoveny, s tím, že daňový řád dle jeho mínění nepřipouští stanovení daně bez vydání rozhodnutí, k čemuž však v jeho případě prý došlo. Stěžovatel konečně též poukázal na to, že žádný právní předpis Ministerstvo financí k vydání rozhodnutí o povolení provozování jiného technického herního zařízení neopravňuje, poplatek tedy nelze oprávněně vybírat, neboť by tak bylo konáno v rozporu se zákonem. Všechny tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele; jeho nesouhlas s tímto hodnocením, který vyjádřil v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, s nimiž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem vypořádal, resp. polemikou se správními soudy stran výkladu podústavního práva vztahujícího se k problematice ukládání a správy poplatků, jakož i k problematice výherních hracích přístrojů.

Pokud jde o námitku týkající se údajného nevypořádání se s otázkou existence povinnosti platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu za zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému, je třeba poznamenat, že stěžovatel ve vztahu k této své původně žalobní námitce namítl v kasační stížnosti nepřezkoumatelnost dotčeného rozsudku krajského soudu, a Nejvyšší správní soud ji v naznačených intencích přezkoumal a dospěl k závěru o její nedůvodnosti, když připustil, že se krajský soud s touto námitkou sice mohl vypořádat explicitně, nicméně ač tak neučinil, je z jeho rozhodnutí plně seznatelné, proč se v souzeném případě ztotožnil s právním posouzením věci vedlejším účastníkem, a tedy i s jím zastávaným výkladem relevantních ustanovení právních předpisů, s tím, že argumenty o neoprávněnosti vybírání předmětného poplatku jsou vzhledem k podstatě přezkoumávané věci, kterou je vůbec sama existence vratitelného přeplatku, irelevantní, byť k jejich vypořádání nakonec přistoupil (viz str. 6 napadeného rozsudku kasačního soudu). Jelikož stěžovatel namítl ve vztahu k dané právní otázce její nepřezkoumatelnost, nemohl Nejvyšší správní soud pochybit, když se omezil pouze na zhodnocení toho, zda a popř. nakolik v tomto ohledu napadený rozsudek krajského soudu trpí nepřezkoumatelností a podrobněji se již k vlastnímu posouzení správnosti vypořádání této otázky nevyjadřoval. Ústavní soud zde porušení práva na spravedlivý proces neshledal.

Tentýž závěr lze učinit ve vztahu k výtce stěžovatele (a původně kasační námitce nepřezkoumatelnosti), že soudy nesprávně či vůbec neposoudily otázku existence přeplatku a podkladů, které pro takové rozhodnutí musí správce poplatku mít a k důkazu užít. Jak je patrno z odůvodnění kasačního soudu, ačkoli na tuto námitku krajský soud opět nereagoval výslovně, je zřejmé, že neexistenci (vratitelného) přeplatku při svém rozhodování posoudil dostatečně podrobně, přičemž odkázal na odstavce [20] až [22] napadeného rozsudku, v nichž krajský soud mj. konstatoval, že stěžovateli ve vztahu ke správci daně nemohl přeplatek vzniknout, respektive že správce daně postupoval správně, pokud žádost o vrácení přeplatku na místním poplatku zamítl, neboť žádný vratitelný přeplatek ve vztahu k žalobci neevidoval. Ratio decidendi této argumentace, vyzdvihl pak kasační soud, vychází z premisy, že stěžovatele poplatková povinnost stíhala, tudíž jím zaplacený poplatek není bezdůvodným plněním a vratitelným přeplatkem. Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za rozporné s požadavky kladenými na něj normami a principy zakotvenými v hlavě páté Listiny. Nadto stěžovatel zde vyjma svého nesouhlasu s hodnocením své kasační námitky Nejvyšším správním soudem, formulovaného ve velmi obecné poloze (srov. bod 8 ústavní stížnosti), ničeho konkrétního neuvádí, pouze rekapituluje dosavadní judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavků na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí, z něhož však nelze dovodit, jak jinak mělo být dle názoru stěžovatele odůvodnění kasačního soudu v tomto bodě pojato či konstruováno.

Obsahově navazující námitku, totiž že daňový řád nepřipouští stanovení daně bez vydání rozhodnutí, k čemuž však mělo v případě stěžovatele dojít, nemohl Ústavní soud akceptovat, neboť jak se podává z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, tato námitka se objevuje poprvé až v kasační stížnosti, a proto se k ní krajský soud ani vyjádřit nemohl, s tím, že věcně se touto otázkou nezabýval ani Nejvyšší správní soud, s odůvodněním, že kasační stížnost (její část) není přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel řádně neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 109 odst. 4 soudního řádu správního) - srov. str. 7 napadeného rozsudku kasačního soudu. Protože stěžovatel toto tvrzení Nejvyššího správního soudu nijak nezpochybnil, ani Ústavní soud se nemohl, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, její formální i materiální dimenzi, v řízení o nyní podané ústavní stížnosti předmětnou námitkou zabývat.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že žádný právní předpis Ministerstvo financí k vydání rozhodnutí o povolení provozování jiného technického herního zařízení neopravňuje, a poplatek tedy nelze oprávněně vybírat, neboť by tak bylo konáno v rozporu se zákonem, jakož i jeho nesouhlas se způsobem interpretace a aplikace ustanovení § 10a odst. 1 zákona o místních poplatcích v rozhodném znění, neboť namítá, že interaktivní videoloterní terminál nelze považovat za jiné technické herní zařízení, jedná se o polemiku v otázce výkladu podústavních norem, do něhož je Ústavní soud oprávněn zasahovat jen v případě excesu, kupříkladu výkladu zatíženého svévolí. O takové formy ústavně nekonformní aplikace práva se však v projednávané věci nejedná. Nejvyšší správní soud nejprve provedl stručný historický exkurz stran dané právní úpravy (str. 8 in fine napadeného rozsudku), poukázal na rozdílné i shodné znaky videoloterních terminálů a tzv. jiných technických herních zařízení, včetně jejich socioekonomického pozadí, jak je nastínil i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 2315/12 ze dne 6. 5. 2013 (viz str. 9 a násl.), přičemž dospěl k závěru, že místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj a jiné technické herní zařízení ve smyslu § 10a zákona o místních poplatcích vykazuje dvě hlavní funkce, a to nejen funkci fiskální (zajištění příjmu obci), ale zejména funkci regulační (omezení jevu, který obec na svém území přinejmenším nevítá). Takové odůvodnění sotva lze pokládat za zatížené libovůlí, pročež Ústavní soud ani zde porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces neshledal.

Ve vztahu k otázce, zda Ministerstvo financí je nadáno pravomocí vydat rozhodnutí o povolení provozování jiného technického herního zařízení, pak kasační soud konstatoval, že na ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích nutno nahlížet v celém jeho znění (srov. str. 10 in fine napadeného rozsudku). Podle tohoto ustanovení ministerstvo může povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně v části první až čtvrté upraveny, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny; použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona, což kasační soud podepřel dalšími argumenty. Konečně nelze přehlédnout ani poukaz Nejvyššího správního soudu na to, že nejen že se takový povolovací postup nepříčí samotné podstatě povolování těchto specifických činností, ale stěžovatelem byl i fakticky akceptován, neboť o změnu povolení ministerstvo dne 28. 12. 2009 požádal.

Pakliže Nejvyšší správní soud na základě všech uvedených argumentů dospívá k závěru, že videoloterní terminály jakožto koncová zařízení centrálního loterijního systému podléhají povolení Ministerstva financí podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, a proto spadají pod pojem jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí a současně i podléhají místnímu poplatku podle § 10a zákona o místních poplatcích, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem, své rozhodnutí v dostatečné míře odůvodnil a přiměřeným, ba nadstandardním způsobem se vypořádal i s argumentací uplatněnou stěžovatelem.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 6. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.