II. ÚS 2876/13
II.ÚS 2876/13 ze dne 16. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Máří Magdaleny Janečkové, zastoupené Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, 591 01, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2012 sp. zn. 19 C 174/2011 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013 sp. zn. 53 Co 47/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení základních práv a svobod zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala náhrady škody po České republice - Ministerstvu spravedlnosti ve výši 20.535,- Kč, a to z titulu nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Shora uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky rozhodnul Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu nalézacího potvrdil a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na to, že dovolání není v uvedené věci přípustné, napadá stěžovatelka ústavní stížností přímo rozhodnutí soudu odvolacího.

Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka vystupovala jako účastník dvou soudních řízení, vedených pro shodný titul, pouze za různá období. Žalobcem v obou řízeních byla stejná fyzická osoba domáhající se po stěžovatelce zaplacení konkrétních peněžních částek z toho důvodu, že stěžovatelka bránila žalobci v přístupu k jeho garáži přes pozemek v jejím vlastnictví. V první věci Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 8. 9. 2004 č. j. 8 C 184/2002-125 stěžovatelce uložil zaplatit žalobcem požadovanou částku i s příslušenstvím. Krajský soud v Brně tento rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 27. 11. 2006 č. j. 17 Co 364/2004-155. K dovolání stěžovatelky však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2009 č. j. 25 Cdo 2230/2007-171 rozsudek krajského soudu zrušil. Krajský soud v Brně, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, rozsudkem ze dne 16. 11. 2010 č. j. 17 Co 393/2009-197 podanou žalobu zcela zamítnul, a dal tak za pravdu stěžovatelce.

Ve druhé obdobné věci rozhodl Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 19. 2. 2007 č. j. 13 C 145/2006-125, kterým žalobu směřovanou vůči stěžovatelce zamítnul. Krajský soud v Brně však v odvolacím řízení rozsudek soudu nalézacího změnil tak, že rozsudkem ze dne 12. 5. 2008 č. j. 17 Co 230/2007-152 uložil stěžovatelce zaplatit částku 2.632 Kč s příslušenstvím. S ohledem na výši částky nebylo možno podat dovolání. Ústavní stížnost směřující proti posledně uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 25. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 2127/08.

Stěžovatelka tvrdí, že neúspěchem ve druhém z výše popsaných řízení jí vznikla škoda způsobená nesprávným postupem soudu. Nesprávný postup dovozuje z toho, že ve skutkově shodném sporu byla již jednou úspěšná a mohla tak legitimně očekávat i úspěch ve sporu dalším. Škodu 20.535 Kč vyčíslila jako součet jistiny, úroku z prodlení a nákladů před soudy obou stupňů, které musela uhradit.

Tuto škodu poté stěžovatelka neúspěšně uplatňovala na České republice - Ministerstvu spravedlnosti. V obou rozhodnutích napadených touto ústavní stížností byla její žaloba vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody zamítnuta.

Stěžovatelka si je vědoma, že rozhodnutí krajského soudu, kterým měla být dle jejího tvrzení škoda způsobena, nebylo zrušeno, ovšem tvrdí, že kdyby bylo stěžovatelce umožněno využít dovolání, "musel by být napadaný rozsudek krajského soudu nutně zrušen, pokud Nejvyšší soud již jednou zrušil rozsudek vycházející z naprosto stejného skutkového základu a právního posouzení". Podle stěžovatelky je tak "podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost (...) materiálně dána, pokud ke zrušení stejného rozhodnutí, pouze posunutého v čase, mezi týmiž účastníky již jednou došlo".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka ve své stížnosti v zásadě opakuje argumentaci, se kterou se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly obecné soudy v obou ústavní stížností napadených rozhodnutích. Obě napadená rozhodnutí soudu nalézacího i soudu odvolacího správně interpretovaly zákon č. 82/1998 Sb., pokud jde o vznik podmínek pro náhradu škody vůči státu. Jádrem sporu byla otázka, zda zde existuje nezákonné rozhodnutí či zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu a zda tedy existuje titul pro uplatnění náhrady škody vůči státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.

Jako na nesprávný úřední postup nelze pohlížet na situaci, kdy postup soudu vyústí v rozhodnutí ve věci (srov. 13 zákona č. 82/1998 Sb., resp. též komentář k § 13 in Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka tvrdí, že škoda vznikla pravomocným rozhodnutím krajského soudu, nelze tuto škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. uplatňovat jako škodu vzniklou nesprávným úředním postupem, nýbrž případně pouze jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.

Dle § 8 zákona č. 82/1998 Sb. však platí, že "nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem". Jak správně sumarizoval odvolací soud, ke splnění odpovědnosti státu musí být kumulativně splněny tři předpoklady, tedy nezákonné rozhodnutí jako odpovědnostní titul, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. S ohledem na to, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 230/2007-152, kterým měla být dle tvrzení stěžovatelky škoda způsobena, nebylo zrušeno ani změněno, je pravomocné, dovolání vůči němu nebylo přípustné a ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta, nelze dané rozhodnutí považovat za nezákonné ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. pro účely uplatnění náhrady škody. Též doktrína jasně dovozuje, že "v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím je naopak soud vázán ve smyslu výslovné dikce věty druhé komentovaného ustanovení a není oprávněn sám posuzovat, zda ke zrušení došlo právem či nikoliv" (Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, komentář k § 8).

Odvolací soud též jasně zdůvodnil, proč nelze na případ stěžovatelky aplikovat rozšiřující výklad Nejvyššího soudu obsažený v rozsudku ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4158/2009, kterého se stěžovatelka jak v původní žalobě, tak v ústavní stížnosti též dovolává. V tomto rozsudku totiž byla nezákonnost rozhodnutí (v daném případě rozhodnutí státní zástupkyně) alespoň jasně deklarována v rozsudku Nejvyššího soudu v trestní věci, i když zároveň nedošlo ke zrušení onoho nezákonného rozhodnutí. V případě stěžovatelky však jakékoli autoritativní rozhodnutí deklarující nezákonnost rozsudku, kterým měla být škoda způsobena, zcela absentuje. Dovozovat nezákonnost pravomocného a existujícího rozhodnutí, a tedy zároveň existenci titulu pro náhradu škody na státu, pouze ze skutečnosti, že v jiném dřívějším obdobném sporu soudy rozhodly odlišně, by bylo jednak v jasném rozporu se zákonem č. 82/1998 Sb., jednak by vedlo k porušení principu právní jistoty.

V postupu obecných soudů, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena, tak nelze shledat protiústavní zásah do procesních či majetkových práv stěžovatelky.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Soudce Jaroslav Fenyk uvedený v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, byl v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz), nahrazen soudcem Radovanem Suchánkem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.