II. ÚS 287/14
II.ÚS 287/14 ze dne 30. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Nicholase A. Dahera, zastoupeného Mgr. Lenkou Mikulcovou, advokátkou se sídlem Spálená 29, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 32 Cdo 1893/2011-696, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž došlo k popření principu právní jistoty [čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a zásady zákazu libovůle při rozhodování soudů (čl. 2 odst. 2 Listiny).

2. Nejvyšší soud v rámci řízení o zaplacení částky 3,465.000 $ rozsudkem ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 32 Cdo 1893/2011-696, zrušil předchozí rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Hlavním důvodem pro kasaci rozhodnutí soudů nižších stupňů bylo neúplné a tudíž nesprávné právní posouzení věci.

3. Bližší obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak ústavní stížností napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli známy. Ústavní soud proto pouze ve stručnosti uvádí, že stěžovatel i přes jemu známý postoj Ústavního soudu k ústavním stížnostem směřujícím proti kasačním rozhodnutím požaduje, aby jeho ústavní stížnost nebyla odmítnuta pro nepřípustnost [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Stěžovatel v této souvislosti vyslovuje přesvědčení, že zrušení pravomocných rozhodnutí soudů nižších stupňů Nejvyšším soudem bylo zbytečné, neboť stěžovatelův nárok byl ze všech stran a ohledů přezkoumán a podroben důkladnému dokazování. Rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za nezákonné, které navíc zcela ignoruje výsledky předchozího řízení s tím, že zájem na napravení takového stavu je třeba považovat za zájem podstatně přesahující individuální zájmy stěžovatele [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Na podporu svého tvrzení poukázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 22/94, kdy bylo ústavní stížnosti v restituční věci vyhověno, přestože samotné řízení ještě nebylo skončeno.
4. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost nesplňuje podmínky pro věcné projednání a je třeba ji odmítnout soudcem zpravodajem (viz § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) z důvodů níže uvedených.

5. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 372/04 či IV. ÚS 187/05, z nichž Ústavní soud i v této věci vychází; obě dostupná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

6. V souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).

7. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, občanského soudního řádu).

8. Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. V daném případě dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Stěžovatel tak napadl rozsudek dovolacího soudu, který je sice formálně pravomocný, avšak není rozhodnutím meritorním; nebylo jím rozhodnuto o uplatněném žalobním nároku. Vyslovením obecného právního názoru a připomenutím jeho závaznosti pro soudy nižších stupňů nemohlo dojít k zásahu do žádného z ústavně chráněných práv a svobod stěžovatele. Rozhodnutí dovolacího soudu není tedy takovým rozhodnutím, proti němuž by stěžovatel mohl podat ústavní stížnost. I když jsou soudy obecně vázány právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku, nelze automaticky předpokládat, že rozhodnou v souladu se závěry dovolacího soudu, resp. že nerozhodnou totožně se svým předchozím rozhodnutím. Rozhodnutí soudů je výsledkem procesu skutkového zjišťování a hodnocení důkazů, které posléze nachází svůj odraz v právním posouzení. Stěžovatel má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva, vznášet další námitky včetně námitek obsažených v ústavní stížnosti, či navrhovat důkazy, které mohou vyvrátit skutková zjištění, na jejichž základě byly postaveny právní závěry dovolacího soudu. Rovněž stěžovateli náleží možnost podat řádné opravné prostředky a (při splnění podmínek stanovených v občanském soudním řádu) i mimořádný opravný prostředek - dovolání. Teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno (s výjimkami stanovenými v § 75 odst. 2 zákona), bude stěžovatel moci k ochraně svých ústavně zaručených práv a svobod podat ústavní stížnost, dojde-li v další fázi řízení před obecnými soudy k jejich porušení, a Ústavní soud se pak bude moci s ohledem na zásadu subsidiarity touto ústavní stížností zabývat meritorně.

9. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že daná věc podstatně přesahuje zájmy stěžovatele a měla by se tudíž uplatnit výjimka vyplývající z § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně jako v usnesení sp. zn. II. 851/08 vydaném v řízení o ústavní stížnosti téhož stěžovatele, jež se dotýkala téhož řízení před obecnými soudy, v němž stěžovatel rovněž poukazoval na nález sp. zn. II. ÚS 22/04, musí Ústavní soud i v tomto případě konstatovat, že pokud stěžovatel odvíjí přesah svých vlastních zájmů pouze od významu kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu pro něj samotného, přičemž v důsledku jím zastávaného názoru by mohlo každé kasační rozhodnutí (na základě tvrzené protiústavnosti) založit aplikovatelnost "mimořádného" § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, popírá tím princip subsidiarity ústavní stížnosti. Ve zbytku zejména ohledně podmínek aplikace § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu lze odkázat na citované usnesení II. ÚS 851/08.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle § 43 odst. 1 e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 30. ledna 2014

Jiří Zemánek, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.