II. ÚS 2863/12
II.ÚS 2863/12 ze dne 20. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti J. A., zastoupeného JUDr. Vladimírem Focko, advokátem se sídlem v Brně, Pellicova 2c, proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně č. j. 2 ZN 3004/2011-14 ze dne 22. 5. 2012 a usnesení policejního orgánu č. j. KRPB-26805-18/TČ-2011-060214 ze dne 5. 4. 2012, za účasti 1) Městského státního zastupitelství v Brně a 2) Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě 26. 7. 2012 a doplněnou podáním ze dne 10. 9. 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením policejního orgánu odloženo jeho trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy podle § 184 trestního zákoníku. Usnesením státního zástupce byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1, 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rekapituluje, že v trestním oznámení poukázal na to, že bylo jeho jméno a příjmení, s datem jeho narození uvedeno v seznamu osob uveřejněném na webových stránkách (www.adikia.cz/news/najdi-sisvého-oportunistu-soudce-komunistu/), a to s pomlouvačným komentářem, že "škodil občanům, a sliboval věrnost komunistickému zločineckému režimu" a s výzvou, aby si každý čtenář našel svého soudce, který byl oportunistou a komunistou.

3. V ústavní stížnosti policejnímu orgánu vytýká, že se nevypořádal řádně s rozhodnými skutečnostmi, které ani nezjistil. Státnímu zástupci vytýká, že se s jeho stížnostními námitkami nevypořádal. Vyšetřování bylo podle stěžovatele provedeno jen povrchně bez zjištění, že stěžovatel nebyl a není ani oportunistou ani komunistou a neškodil občanům. Orgány činné v trestním řízení tedy neuplatnily státní moc způsobem, který stanoví zákon, tedy neposkytly ochranu jeho právům jako poškozeného ani jeho občanským právům, zvláště ochranu jeho osobnostním právům podle občanského zákoníku.
4. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že ústavní stížnosti lze v obdobných případech vyhovět pouze v případě extrémní neaktivity orgánů činných v trestním řízení, pokud např. bylo trestní oznámení odloženo bez dalšího nebo po šetření zcela nedostačujícím (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343; sp. zn. I. ÚS 84/99, U 29/14 SbNU 291, sp. zn. I. ÚS 249/2000, U 34/19 SbNU 303, sp. zn. III. ÚS 8/03 ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. IV. ÚS 264/06 ze dne 19. 2. 2007 a dalších), a to ještě pokud jde o případy tak zásadních základních práv, jako je právo na život podle čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Eremiášová a Pechová proti České republice č. 23944/04 ze dne 16. 2. 2012). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

5. Je nutno vyjít z toho, že se stěžovatel domáhá ochrany svých osobnostních práv, do nichž mělo být zasaženo neznámým pachatelem při provozování webových stránek. K ochraně těchto práv ovšem primárně slouží jiné procesní nástroje, než prostředky trestního práva. To bylo ostatně stěžovateli dostatečně zřetelně zdůrazněno i státním zástupcem. Stěžovatel tedy evidentně před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a lze považovat za přiměřené konstatování státního zástupce, že prostředky trestního práva zásadně neslouží ke zjištění všech informací potřebných k uplatnění občanskoprávní žaloby.

6. Nadto nelze souhlasit s argumentem stěžovatele, že vyšetřování bylo provedeno jen povrchně, a že se orgány veřejné žaloby s jeho námitkami nevypořádaly. Ústavní soud má naopak za to, že orgány veřejné žaloby nadbytečně oslovovaly operátory a určitým způsobem dotčenou předsedkyni Nejvyššího soudu před důkladným vyhodnocením, zda z podnětů stěžovatele lze vůbec učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu. Skutečnosti, které stěžovatel považuje v ústavní stížnosti za významné, by bývaly měly své místo až v okamžiku, kdyby orgány veřejné žaloby dospěly k tomu, že takový závěr učinit lze. Protože napadenými rozhodnutími bylo jasně, srozumitelně a v souladu s právním řádem a ustálenou rozhodovací činností orgánů činných v trestním řízení vyloženo, že takový závěr učinit nelze, je v souladu s ústavním pořádkem, že se s otázkami významnými (pouze) pro stěžovatele již nezabývaly.

7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2012

JUDr. Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.