II. ÚS 2862/15
II.ÚS 2862/15 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Nikolase Bazakase, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Černého 517/13, Praha 8 - Střížkov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. července 2015 č. j. 8 As 55/2015-26, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v právním zastoupení ve výši 6 800 Kč, kterou je mu povinen zaplatit Nejvyšší správní soud.

3. Stěžovatel jako žalobce v řízení před Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadl žalobou rozhodnutí vedlejšího účastníka jako žalovaného ze dne 20. 9. 2014 č. j. MSK 108053/2014. Vedlejší účastník tímto rozhodnutím zamítl jako nepřípustné odvolání Kamila Sabbagha proti rozhodnutí Městského úřadu Krnov, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 11. 7. 2014 čj. 2014/DO/PR/Ze/21658, který žalobci uložil pokutu 1 500 Kč za spáchání přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti. Žalovaný nepřípustnost podaného odvolání shledal v tom, že je podala osoba neoprávněná, neboť se v řízení nepodařilo prokázat zmocnění Kamila Sabbagha k jednání za žalobce. Stěžovatel v žalobě brojil proti uvedenému rozhodnutí žalovaného s tím, že napadené rozhodnutí je buď předčasné (správní orgán prvního stupně jej nevyzval k odstranění vad plné moci), nebo nezákonné (v řízení před správním orgánem zmocněnec žalobce předložil platnou plnou moc).

4. Krajský soud usnesením ze dne 30. 3. 2015 č. j. 19 A 8/2015-35 žalobu odmítl pro opožděnost [§ 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "s. ř. s."]. Vycházel z toho, že rozhodnutí vedlejšího účastníka bylo doručeno zmocněnci stěžovatele dne 3. 10. 2014, lhůta pro podání žaloby uplynula dne 3. 12. 2014, žaloba však byla podána u soudu až dne 2. 2. 2015. Vedlejší účastník rozhodnutí doručil zmocněnci stěžovatele prostřednictvím držitele poštovní licence na adresu jeho trvalého pobytu, neboť doručení na zmocněncem stěžovatele sdělené elektronické adresy adresát nepotvrdil. Nadto krajský soud v odůvodnění svého usnesení s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2014 č. j. 9 As 162/2014-31 uvedl, že kopie plné moci ze dne 12. 6. 2014 jako průkaz zastoupení stěžovatele postačovala. Zástupce (Kamil Sabbagh) totiž v průběhu správního řízení jménem stěžovatele jednal. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.

5. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2015 č. j. 8 As 55/2015-26 byla kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodná zamítnuta (výrok I.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší správní soud v projednávané věci uzavřel, že krajský soud nepostupoval nezákonně, když žalobu odmítl a při určení počátku běhu lhůty pro podání žaloby vyšel z data, kdy bylo rozhodnutí vedlejšího účastníka doručeno zástupci stěžovatele v listinné podobě na adresu jeho trvalého pobytu.

II. Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud nesprávně dovodil, že není akceptovatelné a neposkytuje se právní ochrana, když si stěžovatel, resp. zmocněnec zvolil jako adresu pro doručování e-mailovou adresu obsahující národní znaky (diakritiku). Stěžovatel, resp. zmocněnec si zvolil adresu tvořenou doménou odvozenou z příjmení zmocněnce, a to v podobě, jak se v češtině vyslovuje. Zmocněnec stěžovatele je Syřan a nenapadlo ho, že by Nejvyšší správní soud mohl dovodit, že si nesmí zvolit takovou e-mailovou adresu pro úřední styk. Podle názoru stěžovatele je to výlučně "správní orgán prvního stupně" (správně: Krajský úřad Moravskoslezského kraje), který zavinil vlastní nezpůsobilostí nezaslání úřední písemnosti na e-mailovou adresu stěžovatele, resp. zmocněnce. V ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 3042/12 (N 155/70 SbNU 431), ve kterém se uvádí, že Ústavní soud netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Stěžovatel namítá, že správní orgán nepostupoval tak, aby se stěžovatel o upuštění od doručování správním orgánem na elektronickou adresu skutečně dověděl.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu nebylo řádně doručeno rozhodnutí vedlejšího účastníka v důsledku pochybení vedlejšího účastníka při zasílání úřední písemnosti na e-mailovou adresu stěžovatele, resp. jeho zmocněnce, což se projevilo na vadném stanovení počátku běhu lhůty k podání správní žaloby.

11. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

12. V předmětné věci se vedlejšímu účastníkovi nepodařilo doručit napadené rozhodnutí na stěžovatelem (zástupcem stěžovatele) uvedenou elektronickou adresu pro doručování, neboť zprávu nebylo možno odeslat. Vedlejší účastník proto rozhodnutí doručil v listinné podobě na adresu trvalého pobytu zástupce stěžovatele. Jak správně uvedl Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, právní úprava plynoucí z § 19 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), na situaci, která nastala v projednávané věci, výslovně nedopadá; správní řád totiž předpokládá jednak pouze doručení na elektronickou adresu, které není řádně a včas potvrzeno (§ 19 odst. 8), a jednak vrácení elektronické zprávy jako nedoručitelné (odst. 9). Zákonodárce tedy zjevně nepočítal se situací, kdy správní orgán užívající určitou aplikaci k odesílání elektronických zpráv, nebude moci na některou elektronickou adresu podání vůbec odeslat a zpráva se tedy nebude moci ani vrátit jako nedoručitelná (obdobně je ostatně konstruována i úprava doručování na elektronickou adresu v ostatních procesních předpisech, srov. např. § 47 odst. 3 o. s. ř.). Jestliže vedlejší účastník nemohl odeslat žalobou napadené rozhodnutí na stěžovatelem označenou elektronickou adresu, nestalo se tak v projednávané věci v důsledku jednorázového pochybení některého z jeho zaměstnanců či technické závady, ale v důsledku systémového problému technického charakteru.

13. Podle názoru Ústavního soudu je nutno přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu, že i když je právní úprava doručování podle správního řádu konstruována na prioritě doručování na adresu zvolenou účastníkem (jeho zástupcem), nemůže volba doručovací adresy v elektronické podobě představovat jediný přípustný prostředek doručení určité písemnosti účastníkům (jejich zástupcům). Zvláště je-li dána objektivní technická překážka, která není jednorázová či snadno odstranitelná, bylo by v rozporu se smyslem § 19 odst. 4 správního řádu, který má přispívat k urychlení řízení, formálně lpět na povinnosti doručovat výhradně elektronicky. Je proto nutno přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu, který připustil, aby správní orgán, jsou-li dány výše nastíněné technické překážky, za analogického užití § 19 odst. 8 a 9 správního řádu písemnost i přes žádost o doručování na elektronickou adresu doručoval, jakoby adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal, a to tím spíše, je-li doručováno zástupci účastníka zmocněnému též k přijímání písemností.

14. Ústavní soud proto uzavírá, že Nejvyšší správní soud v projednávané věci správně dovodil, že krajský soud nepostupoval nezákonně, když žalobu odmítl a při určení počátku běhu lhůty pro podání žaloby vyšel z data, kdy bylo rozhodnutí vedlejšího účastníka doručeno zástupci stěžovatele v listinné podobě na adresu jeho trvalého pobytu.

15. Ústavní soud považuje za nutné poukázat i na výstižnou připomínku Nejvyššího správního soudu, že elektronickou adresu pro doručování obsahující diakritická znaménka stěžovatel, resp. jeho zástupce, v rámci svých podání za doručovací adresu výslovně nikde neoznačil a neuvedl ji ani nikde v záhlaví svých podání. Požadavek na doručování na tuto adresu zmínil stěžovatel pouze v rámci textu svého obsáhlého podání, a to navíc "ukrytou" v části týkající se důkazů navrhovaných pro správní řízení. Naopak adresu trvalého pobytu, na kterou mu bylo rozhodnutí žalovaného nakonec doručeno, uvedl v záhlaví svých podání adresovaných správnímu orgánu prvního stupně i žalovanému. Nejvyšší správní soud dále upozornil na to, že dané rozhodnutí mu bylo doručeno i na elektronickou adresu, kterou v plné moci předložené správnímu orgánu prvního stupně taktéž označuje za adresu doručovací. Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že obdobně jako ve věcech vedených u tohoto soudu např. pod sp. zn. 3 As 139/2014, sp. zn. 9 As 162/2014 nebo sp. zn. 9 As 144/2014 (byť se změněnou "procesní taktikou") představuje popsané využití elektronické adresy pro doručování s využitím diakritických znamének i v tomto případě předem promyšlený procesní postup, který má za cíl komplikovat a protahovat správní řízení, resp. generovat v rámci řízení problémové situace, jež mohou s určitou mírou pravděpodobnosti vést k formálním pochybením správních orgánů, a dosáhnout tak v důsledku toho prekluze odpovědnosti za přestupek (srov. např. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015 č. j. 4 As 76/2015 - 37). Takový postup podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze akceptovat a poskytovat mu soudní ochranu. Výše uvedené závěry shledal Ústavní soud ústavně konformními.

16. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015 čj. 4 As 76/2015-37, ve kterém se uvádí, že pochybení správního orgánu, který opomene opatřit uznávaným elektronickým podpisem dle § 11 odst. 2 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, datovou zprávu, jejímž prostřednictvím zasílá dle § 19 odst. 3 a 8 správního řádu doručovanou písemnost (zde rozhodnutí správního orgánu prvního stupně) účastníkovi, nevede "automaticky" k neúčinnosti následného doručení této písemnosti prostřednictvím držitele poštovní licence a k nezákonnosti rozhodnutí o zamítnutí odvolání účastníka pro jeho opožděnost.

17. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3042/12, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, je řešena otázka, kdy účastník řízení učiní podání v elektronické podobě, přičemž zaručeným elektronickým podpisem podle zvláštního zákona opatří pouze průvodní e-mail, a nikoliv jeho přílohu, která obsahuje samotný text podání, má se za to, že připojený elektronický podpis "pokrývá" celou odesílanou zprávu včetně její přílohy. V uvedeném nálezu Ústavní soud dovodil, že pokud Nejvyšší soud odmítne takovým způsobem podané dovolání projednat, je jeho postup přepjatě formalistickým a zasáhne tím do práva stěžovatele na soudní ochranu. V souzené věci jde však o odlišnou skutkovou situaci, kdy stěžovatel pro doručování písemností správnímu orgánu uvedl elektronickou adresu, na kterou zprávu nebylo možno z technických důvodů odeslat.

18. Ústavní soud shledal, že postup Nejvyššího správního soudu byl řádně odůvodněn. Jeho argumentaci, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jeho úvahy nejsou nikterak nepřiměřenými či extrémními. Nejvyšší správní soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajícího soudu nedošlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

20. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů právního zastoupení (viz bod 2). Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. S ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti nebylo možno uložit Nejvyššímu správnímu soudu, aby nahradil stěžovateli jeho náklady řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.