II. ÚS 286/05
II.ÚS 286/05 ze dne 18. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti O. V., zastoupeného JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Stodolní 17, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2005, čj. 42 Co 675/2004-91, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2004, čj. 60 C 155/2003-59, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 5. 2005 a i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroků II. a III. v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě a výroků IV. a V. v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě, jimiž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní ústavní právo na zachování lidské důstojnosti dle článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukazuje na to, že v době rozhodování obecných soudů byly jeho příjmy na spodní hranici životního minima, což vyplynulo z dokazování. V současné době je veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, kde pobírá 2.624,-Kč. Jeho dalším příjmem je částečný invalidní důchod ve výši 6.200,-Kč. Měsíčně platí výživné na syna ve výši 2.000,-Kč, náklady spojené s bydlením 2.230,-Kč, pojistné na syna 556,-Kč, důchodové připojištění 500,-Kč a půjčku 1.000,-Kč. Není proto schopen uhradit náklady řízení a v případě, že by proti němu byl veden výkon rozhodnutí a byl mu zajištěn jeho majetek, bylo by porušeno jeho právo na lidskou důstojnost.

Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil, že dne 24. 4. 2003 byla Okresnímu soudu v Ostravě doručena žaloba D. V., jíž se vůči stěžovateli domáhala stanovení výživného manželky ve výši 3.000,-Kč měsíčně od podání žaloby. V průběhu řízení vzala žalobkyně návrh zpět s účinností od 31. 10. 2003 do budoucna a nadále požadovala, aby jí stěžovatel doplatil výživné v částce 18.600,-Kč za dobu od 24. 4. 2003 do 30. 10. 2003. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 4. 2004, čj. 60 C 155/2003-59, zastavil řízení o stanovení výživného manželky ve výši 3.000,-Kč měsíčně od 31. 10. 2003 do budoucna (výrok I.), a stěžovatele zavázal doplatit na výživu žalobkyně za dobu od 24. 4. 2003 do 31. 10. 2003 částku 18.600,-Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II.). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Konečně rozhodl, že právní zástupkyni žalobkyně se přiznává odměna za právní zastoupení ve výši 18.525,-Kč (výrok IV.), a že stěžovatel je povinen zaplatit státu na nákladech řízení částku, která bude specifikována v samostatném rozhodnutí, do 15 dnů od právní moci rozhodnutí na účet Okresního soudu v Ostravě.

Stěžovatel se proti výroku rozsudku, jímž byl zavázán zaplatit na výživu žalobkyně částku 18.600,-Kč odvolal. Nesouhlasil ani s tou částí rozhodnutí, kterou byl zavázán zaplatit náklady právního zastoupení.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 2. 2005, čj. 42 Co 675/2004-91, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části, tj. v odst. II. výroku potvrdil (výrok I.), a v další napadené části, tj. v odst. III. - V. výroku, rozsudek změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů 7.665,-Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí na účet České republiky - Okresního soudu v Ostravě (výrok II.). Stěžovatele dále zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyně ve výši 7.440,-Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí na účet České republiky - Okresního soudu v Ostravě (výrok III.). Vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně je tou procesně úspěšnou stranou, které přísluší právo na náhradu nákladů řízení dle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Zavázal proto neúspěšného stěžovatele k náhradě nákladů právního zastoupení žalobkyně, a to na účet soudu prvního stupně, neboť právní zástupkyně byla žalobkyni tímto soudem ustanovena. Neshledal důvody pro případnou aplikaci § 150 občanského soudního řádu. Ze stejných důvodů přiznal žalobkyni i náhradu nákladů odvolacího řízení.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Ostravě vyslovil názor, že před odvolacím soudem k žádnému porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo. Má za to, že se při projednávání jeho odvolání nedopustil žádného procesního pochybení. Dle něj jsou důvody ústavní stížnosti shodné s odvolacími námitkami, s nimiž se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal. Jiný názor stěžovatele na použití ustanovení § 150 občanského soudního řádu nemůže sám o sobě znamenat, že soud porušil jeho ústavní práva. Okresní soud v Ostravě poukázal na to, že ve sporu byla procesně úspěšná žalobkyně. Náklady řízení přiznal státu, jemuž vznikly v souvislosti s odměnou advokáta, jenž jí byl ustanoven podle § 30 občanského soudního řádu.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecného soudu, konkrétně s aplikací ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Článek 10 odst. 1 Listiny, na jehož porušení stěžovatel v této souvislosti odkazuje, se evidentně na projednávanou věc nevztahuje. Stěžovatel nemůže v tomto řízení, jehož předmětem je přezkoumání rozhodnutí o nákladech řízení, úspěšně argumentovat tím, že v případě exekuce by mu mohl být zabaven majetek, čímž by bylo porušeno jeho právo na lidskou důstojnost. Protože taková situace doposud nenastala, bylo by předčasné zabývat se případným zásahem exekučního soudu do ústavního práva garantovaného článkem 10 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu, že jsou napadány právní závěry soudů, učiněné v otázce nákladů řízení, Ústavní soud má za to, že není v rozporu s jeho posláním, když věc přezkoumá z hlediska práva na spravedlivý proces (srov. II. ÚS 305/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 20, str. 217).

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. nepublikovaná usnesení IV. ÚS 10/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 597/04). Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem.

Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. nepubl. usnesení II.ÚS 202/01), což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.

Jak vyplývá z odůvodnění napadených usnesení, obecné soudy se otázkou nákladů řízení přiměřeným způsobem zabývaly a své závěry o plném úspěchu žalobkyně ve sporu, odůvodňující použití ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., logicky a řádně odůvodnily. Odvolací soud toliko napravil pochybení soudu prvního stupně a procesně neúspěšného stěžovatele zavázal k náhradě nákladů právního zastoupení úspěšné žalobkyni na účet státu, neboť advokátka byla žalobkyni ustanovena (srov. ust. § 149 odst. 2 o.s.ř.). Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů nic svévolného, což by jedině mohlo vést k závěru o porušení ústavních kautel. Pouhá skutečnost, že nebyly shledány důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., což stěžovatel subjektivně pociťuje jako nespravedlivé, není způsobilá zasáhnout do jeho ústavně garantovaného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ze shora vyložených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.