II. ÚS 2848/16
II.ÚS 2848/16 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele: A. I., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Petrou Karbanovou, advokátkou, se sídlem U Šalamounky 769/41, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 582/2016-33 ze dne 8. června 2016, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 7 To 493/2015-730 ze dne 6. ledna 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 3 T 184/2013-704 ze dne 14. října 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 184/2013 se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"). Za uvedený trestný čin a za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, z jejichž spáchání byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. 49 T 5/2014, byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dalším výrokem bylo rozhodnuto o náhradě škody.

3. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodné.

4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že o jeho vině neexistuje jediný relevantní důkaz. Dle jeho názoru ho měl již soud prvního stupně v souladu se zásadou in dubio pro reo zcela zprostit. Nadřízené soudy pak k věci přistupovaly zcela formalisticky a rezignovaly tak na svoji přezkumnou činnost. Dovolací soud sám podal ve svém rozhodnutí jakousi skutkovou verzi, což je dle stěžovatele nepřípustné a porušující jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel poukazuje na to, že dovolací soud uzavřel, že v dovolání jsou uplatněny právně relevantně námitky stran absence jednotlivých znaků předmětné skutkové podstaty. Z toho vyvozuje, že tedy znaky skutkové podstaty zde absentují. Tomuto závěru však neodpovídá výrok rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatel polemizuje s odůvodněním dovolacího soudu stran prokázání zavinění, přičemž tvrdí, že nevěděl, o co se v dané věci jedná, a že nebylo prokázáno, že by to byl právě on, kdo měl jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutit, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Uvádí, že sám popsal skutkový stav zcela jinak než svědci Jan Hering a Bohuslav Bruha, a že jeho skutková verze nebyla žádným z důkazů vyvrácena. Je přesvědčen, že soudy vykládaly provedené důkazy zásadně v jeho neprospěch, v rozporu s logikou věci, čímž se dopustily libovůle.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Stěžovatel v podstatě namítá, že skutková zjištění soudů nemají oporu v provedeném dokazování, a že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.

8. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Právě takovým důvodem stěžovatel s odkazem na obecné principy spravedlivého soudního rozhodování argumentuje.

9. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení takové intenzity, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Stěžovatel v tomto směru opětovně uplatňuje argumentaci, se kterou se již dostatečně vypořádaly soudy prvního a druhého stupně. Z provedeného dokazování vyplynulo, že proti sobě stojí na jedné straně výpověď stěžovatele a na straně druhé usvědčující výpověď poškozeného, částečně podporovaná dalšími provedenými důkazy. Tato situace nemůže bez dalšího představovat výhodu pro stěžovatele v podobě aplikace zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Jestliže však soud po řádném vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 628/08 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1699/16 ze dne 25. 7. 2016 a další rozhodnutí, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

10. Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích přezkoumatelným způsobem uvedly, které z provedených důkazů považovaly za rozhodující pro posouzení viny stěžovatele, a to i z hlediska jejich věrohodnosti. Za stěžejní důkaz považovaly výpověď poškozeného, která nebyla v průběhu řízení ničím zpochybněna, a nadto byla částečně podpořena dalšími důkazy. Pokud logicky vysvětlily, proč svědecké výpovědi poškozeného uvěřily a proč naopak považovaly obhajobu stěžovatele za nevěrohodnou, z hlediska ústavního nelze jejich postupu cokoli vytknout. Podstatné je, že provedené důkazy vyhodnotily ve shodě s jejich obsahem, že je nijak nedeformovaly, a že při jejich hodnocení ani jinak nevybočily z rámce daného ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu.

11. Samotná okolnost, že poškozený ve své výpovědi uvedl, že mu sám stěžovatel výslovně nevyhrožoval, když tak činil druhý z pachatelů, nemůže stěžovatele zbavit trestní odpovědnosti za spáchání předmětného zločinu. Jeho chování totiž nelze posuzovat izolovaně, ale v kontextu všech nastalých událostí. Soudy obou stupňů proto nepochybily, pokud jednání stěžovatele a dalšího spolupachatele posoudily jako společné a koordinované, vedené stejným záměrem a tvořící jeden celek.

12. Námitky směřující proti skutkovým zjištěním řešil také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními neshledal žádný extrémní rozpor. Naopak konstatoval, že skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

13. Stěžovatel poukazuje na tvrzení Nejvyššího soudu obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí, že "právně relevantně obviněný uplatnil námitky stran absence jednotlivých znaků předmětné skutkové podstaty", a z tohoto konstatování vyvozuje, že Nejvyšší soud shledal absenci znaků skutkové podstaty žalovaného zločinu, což však nepromítl do výroku. S názorem stěžovatele se však nelze ztotožnit. Nejvyšší soud tímto svým konstatováním zajisté nemínil zpochybnit naplnění znaků zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ale pouze vysvětlit, že uplatnění námitek proti právnímu posouzení věci má oporu v dovolacím důvodu dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a že se jimi bude zabývat věcně. Tomu ostatně odpovídá i jeho následný postup, kdy řeší otázku, zda jednáním stěžovatele byly naplněny jednotlivé znaky skutkové podstaty zločinu vydírání, a kdy dospívá ke kladnému závěru. V tomto směru je možno bez dalšího odkázat na příslušnou část odůvodnění jeho rozhodnutí, které Ústavní soud shledává ústavně konformním.

14. Lze uzavřít, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy vyvodily a právním posouzením věci. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.

15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.