II. ÚS 2844/09
II.ÚS 2844/09 ze dne 2. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák, Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2009 č. j. 5 As 6/2009-94 a proti postupu soudů a správních orgánů v předchozím řízení spolu s návrhem na zrušení § 84 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhal, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivé projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem a na účinné právní prostředky nápravy zaručené čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 2 odst. 2, 3 a dalších článků hlavy páté Listiny, zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, spolu s návrhem na zrušení § 84 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád").

Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatele s tím, že nebyl zařazen do okruhu účastníků řízení ve věci vydání rozhodnutí, kterým dle § 66 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavebního zákona"), byla povolena stavba "STL plynovod a přípojky plynu" firmě Ivan Svatoš, a.s.

K zásadnímu pochybení došlo dle názoru stěžovatele - stručně řečeno - v souvislosti s tím, že správní řízení mělo vady spočívající v tom, že ve vztahu ke stanovení okruhu účastníků řízení nebylo správními orgány provedeno žádné dokazování, a skutková zjištění nejsou úplná a bezvadná. Žaloba stěžovatele byla zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru, že správní orgán nepochybil, když postupoval v souladu s ustanovení § 92 odst. 1 správního řádu a odvolání stěžovatele posoudil jako nepřípustné, neboť bylo prokazatelně zjištěno, že nebyl účastníkem řízení, a proto s ním nebylo v řízení jednáno. V důsledku chybného postupu dospěl k závěru, že postavení účastníka stavebního řízení v předmětné věci mu v souladu se zákonem nenáleželo.

Současně stěžovatel tvrdil, že postupem Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jeho práv, neboť nenapravil vady správního řízení ani vady řízení před krajským soudem a kasační stížnost zamítl přesto, že již rozhodnutí stavebního úřadu je nezákonné, nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a ve vztahu ke stanovení okruhu účastníků obsahuje pouze souhrnné zjištění.

Stěžovatel napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a postupu soudů v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícímu vytýká, že se správně nevypořádal s námitkami stěžovatele a při rozhodování vycházel z nesprávného stanovení okruhu účastníků přezkoumávaného správního rozhodnutí a z nesprávného posouzení právní otázky účastenství stěžovatele ve stavebním řízení, z nesprávného posouzení platnosti doručení správních rozhodnutí a jiných správních písemností, jehož důsledkem pak bylo nesprávné posouzení právní moci správních rozhodnutí, nesprávné posouzení zákonnosti a ústavnosti uplatnění správního řádu a nesprávné posouzení přípustnosti a včasnosti uplatněných opravných prostředků.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu a postupem soudů v řízení před vydáním tohoto rozsudku bylo zasaženo do shora uvedených stěžovatelových základních práv zaručených ústavním pořádkem a Úmluvou a návazně ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil.

Spolu s ústavní stížností podává stěžovatel ve smyslu ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrh na zrušení ustanovení § 84 správního řádu, které je podle jeho názoru v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zakládá nerovnost účastníků správního řízení, a jeho uplatněním v řízení, které je předmětem řízení o ústavní stížnosti, bylo porušeno základní právo stěžovatele na rovnost v řízení.

II.

K posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 107/2008, z kterého je zřejmé:

Krajský úřad Jihočeského kraje zamítl odvolání stěžovatele rozhodnutím ze dne 10. dubna 2008 č.j. KUJCK 33272/2007/OREG/3 proti rozhodnutí Městského úřadu v Písku č.j. Výst/2032/0/2004/Št.STUR-St-Po ze dne 25. listopadu 2004, neboť nebylo podáno účastníkem řízení. Stěžovatel brojil odvoláním proti rozhodnutí ve věci stavby "STL plynovod a přípojky plynu k objektům C,D.E,F obytného souboru vnitrobloku Gregorova ul. v Písku na pozemcích st. parc. č. 357/5, 357/8, 357/9, 357/10, 357/11, pozemkové parc. č. 69/1 a 2093/3 v k. ú. Písek ", též označeno jako "stavba STL plynovod", firmě Ivan Svatoš, a.s.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. října 2008 č.j. 10 Ca 107/2008-52 byla zamítnuta žaloba stěžovatele a rozhodnuto, že náhrada nákladů řízení se nepřiznává.

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2009 č. j. 5 As 6/2009-94 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele a žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

III.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení Nejvyšší správní soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud sdělil, že v případě stěžovatele nezpochybňuje, že je vlastníkem sousedního pozemku, s ohledem na charakter stavby - stavba plynovodu a přípojky plynu, o kterém bylo stavební řízení vedeno, nemohl být nikterak dotčen na vlastnickém právu; nesplnil tak např. na rozdíl od jiných stavebních řízení, v nichž s ním bylo jako s účastníkem řízení jednáno, podmínku účastenství dle stavebního zákona. K namítanému porušení základních ústavně garantovaných práv stěžovatele, dle názoru účastníka řízení v daném případě nedošlo. Účastník řízení udělil souhlas s projednáním věci bez jeho účasti.

Stěžovateli bylo zasláno vyjádření účastníka řízení na vědomí, na které ve stanovené lhůtě nereagoval.
IV.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již vznesl v podání vyjadřujícím nesouhlas s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. prosince 2008 (č.l. 61-63). Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že Nejvyšší správní soud se zmíněnými námitkami stěžovatele zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky v ústavní stížnosti opakuje, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.

Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu(.

V ústavní stížností napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejícím rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích správní soudy rozhodovaly o opravném prostředku stěžovatele, kterým bylo zamítnuto odvolání podle ustanovení § 92 odst. 1 správního řádu. Dle citovaného ustanovení opožděné nebo nepřípustné odvolání odvolací správní orgán zamítne. Jestliže rozhodnutí již nabylo právní moci, následně zkoumá, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí.

Předmětem přezkumu v případě rozhodnutí o zamítnutí odvolání dle § 92 správního řádu pro nepřípustnost, příp. pro opožděnost se jeví toliko posouzení dodržení zákonných podmínek pro takový postup. Podmínkou sine qua non pro posouzení přípustnosti a včasnosti podaného odvolání, je jednak určení procesního postavení odvolatele v předmětném řízení před správním orgánem, jednak určení okamžiku doručení rozhodnutí, proti kterému odvolání směřuje, resp. určení právních důsledků v případě nedoručení rozhodnutí tomu, komu však postavení účastníka řízení svědčilo a mělo mu být doručováno.

V projednávané věci není sporná otázka "mezujícího souseda". Důvodem, pro který nebylo stěžovateli přiznáno postavení účastníka řízení, nebylo to, že by snad nebyl považován za souseda ve smyslu stavebního zákona a konstantní judikatury. Stěžovateli nebylo přiznáno postavení účastníka řízení výlučně z důvodu absence "přímého dotčení" na jeho vlastnickém právu.

Účastenství ve stavebním řízení má vždy dvě podmínky; existenci vlastnického nebo věcného práva jako podmínku základní a druhou podmínku, kterou je přímé dotčení existujícího práva. Vymezení okruhu účastníků stavebního řízení podle stavebního zákona je přitom pojem "přímé dotčení" [srov. 59 odst. 1 písm. b) zák. č. 50/1976 Sb., § 109 odst. 1 písm. d), e), f) zák. č. 183/2006 Sb.]. Stavební úřad musí posoudit, kteří z vlastníků sousedních pozemků a staveb mohou být tím kterým konkrétním vydaným rozhodnutím dotčeni přímo. Z uvedeného se tedy podává, že samotná skutečnost, že pozemek stěžovatele sousedí s pozemkem, na němž má být umístěna stavba, ještě sama o sobě nezakládá stěžovateli účastenství ve stavebním řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích a zejména Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích podrobně odůvodnily, že stěžovatelově žádosti nelze vyhovět, neboť u stěžovatele nejsou naplněny podmínky uvedenými ustanoveními předvídané. V projednávané věci nebylo stěžovateli přiznáno postavení účastníka řízení výlučně z důvodu absence přímého dotčení na jeho vlastnickém právu; stěžovatel ani konkrétně neuváděl, v čem by mělo omezení jeho práva pokojného užívání jeho nemovitostí spočívat. Správní soudy rovněž zdůvodnily, proč správní soud nemůže takto postupovat, neboť ani v tomto případě nebyly naplněny důvody pro postup podle tohoto zákonného ustanovení.

K oběma rozhodnutím správních soudů Ústavní soud dodává, že jsou náležitě odůvodněna a že jejich argumentace nenese žádné znaky libovůle, ale zakládá se na racionálních úvahách. Případná rozhodnutí správních soudů, kterými by předmětné žádosti stěžovatele vyhověly, by naopak zákonnou oporu v uvedených procesních předpisech nenalezla. V tomto směru lze na ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž dostatečně reagoval na námitky stěžovatele a jež náležitě odůvodnil, pro stručnost pouze odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nutné zde uvedenou jeho argumentaci znovu opakovat.

Stěžovatel podal s ústavní stížností návrh na zrušení ustanovení § 84 správního řádu, které je podle jeho názoru v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zakládá nerovnost účastníků správního řízení, a jeho uplatněním v řízení, které je předmětem řízení o ústavní stížnosti, bylo porušeno základní právo stěžovatele na rovnost v řízení.

Podle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. října 2008 č.j. 10 Ca 107/2008-52 byla zamítnuta žaloba stěžovatele a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2009 č. j. 5 As 6/2009-94 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele a nebyla mu přiznána náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti, přičemž tato rozhodnutí jsou výsledkem aplikace ustanovení § 59 odst. 1 písm.b) stavebního zákona, § 109 odst. 1 písm. d), e), f) zákona č. 183/2006 Sb., § 123 o. z. a § 127 odst. 1 o. z. Není tak naplněna podmínka, kterou předjímá ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu pro podání uvedeného stěžovatelova návrhu, aby uplatněním ke zrušení navrhovaného ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.

Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím správních soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost spojenou s návrhem na zrušení § 84 správního řádu odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

S ohledem na takto rozvedené důvody a vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení napadeného ustanovení § 84 správního řádu, neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 2. března 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.