II. ÚS 2842/12
II.ÚS 2842/12 ze dne 7. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. M., zastoupeného Mgr. Evou Veltrubskou, advokátkou se sídlem Pekařská 658, 272 01 Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 390/2011-144 ze dne 12. října 2011 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 36 C 283/2010-107 ze dne 12. ledna 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 18. 2. 2010 domáhal po žalovaném, soudnímu exekutorovi, zaplacení částky ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že dne 4. 9. 2006 po předchozí domluvě složil na příslušném exekutorském úřadu žalovaného v hotovosti částku 100 000 Kč jako zálohu pro připravovanou dražbu nemovitosti, a to v rámci poskytování právních služeb, s čímž byl žalovaný srozuměn. Přestože byly následně nemovitosti vydraženy a exekuční řízení ukončeno, k vypořádání poskytnuté zálohy se žalovaným nedošlo. Žalovaný nárok neuznal. Namítl, že žalobce není ve věci aktivně věcně legitimován, neboť uvedenou částku složil v zastoupení jako advokát při poskytování právních služeb. Dále uvedl, že žalovaná částka byla započítána do celkové jistoty na dražbu nemovitostí ve výši 875 000 Kč, když zájemce a pozdější vydražitel poskytl dne 14. 11. 2006 pouze doplatek jistoty ve výši 775 000 Kč. Žalovaný rovněž uplatnil námitku promlčení.

Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně shora označeným rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl. Po provedeném dokazování zjistil a vzal za prokázané, že žalobce dne 4. 9. 2006 složil k rukám žalovaného v souvislosti se zájmem o nemovitosti v katastrálním území Horní Prysk v rámci vedené exekuce zálohu ve výši 100 000 Kč. Soud dále zjistil, že tuto zálohu žalobce uhradil v postavení advokáta, a tedy v zastoupení svého klienta, a že předmětné nemovitosti byly vydraženy společností Vegano, s. r. o., kterou však žalobce nezastupoval. Po právní stránce pak dospěl k závěru, že žalovaný nemohl provést započtení částky 100 000 Kč do jistoty na dražbu nemovitostí, a proto se na úkor žalobce ohledně této částky bezdůvodně obohatil. Soud prvního stupně k námitce promlčení uvedl, že předmětná částka byla složena žalobcem k rukám žalovaného dne 4. 9. 2006, dražba se konala dne 16. 11. 2006, avšak žalobou byl nárok uplatněn až dne 18. 2. 2010, tedy po uplynutí dvouleté promlčecí doby (§ 107 odst. 1 občanského zákoníku /dále též "obč. zák."/), která se odvíjí právě ode dne 16. 11. 2006 a která marně uplynula dne 16. 11. 2008. Na druhé straně soud prvního stupně odmítl námitku žalobce, že je potřeba vztah mezi účastníky řízení coby podnikateli posuzovat jako obchodněprávní. Odkázal na ustálenou judikaturu (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 112/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1329/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2706/2004), z níž vyplývá, že exekutor při provádění exekuce nemá postavení soukromoprávního subjektu, nýbrž vykonává pravomoc svěřenou mu předpisy veřejného práva. Z uvedených důvodů soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky řízení nevznikl obchodněprávní vztah, a proto je aplikace čtyřleté promlčecí lhůty vyloučena. Nad rámec uvedeného soud prvního stupně dospěl k závěru, že i pokud by bylo možné žalobou uplatněný nárok pojmout jako vycházející přímo z § 336j odst. 5 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), bylo by třeba ve věci uplatnit tříletou promlčecí dobu dle § 101 obč. zák. s tím, že právo žalobce by se stejně promlčelo, a to ke dni 16. 11. 2009.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním názorem. Zopakoval, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1329/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2706/2004) a s ohledem na znění § 1 odst. 1 zákona č. 120/2000 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších změn, nelze vztah mezi účastníky pojímat jako obchodněprávní vztah mezi podnikateli. Odvolací soud následně uvedl, že žalovaná částka byla žalobcem u žalovaného složena dne 4. 9. 2006, dražba se konala dne 16. 11. 2006. Žalobce však podal žalobu až dne 18. 2. 2010, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, která počala plynout ode dne 16. 11. 2006. Odvolací soud rovněž uvedl, že i pokud by byla aplikována dle argumentace žalobce tříletá promlčecí doba ve smyslu § 101 občanského zákoníku, právo by se promlčelo dne 4. 9. 2009, tj. po uplynutí tří let od předání peněz žalovanému. Vzhledem k promlčení práva se pak odvolací soud nezabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu následně podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítl, že neformální dohodu s žalovaným, na základě které byla poskytnuta částka 100 000 Kč, nelze považovat za výkon veřejné moci, kterou je exekutor nadán při výkonu exekuce v mezích zákona, neboť exekutor není oprávněn požadovat předem částku 100 000 Kč, aby začal plnit své povinnosti při zpeněžování postihnutých nemovitostí; citovaná judikatura Nejvyššího soudu tudíž nedopadá na souzenou věc. Dále soudům prvého a druhého stupně vytkl, že v souzené věci je třeba vycházet z desetileté promlčecí lhůty, neboť žalovaný se obohatil úmyslně, když si neoprávněně započetl složené peníze a nakládal s nimi zcela svévolně. Nejvyšší soud vyložil svoji dosavadní judikaturu týkající se obou okruhů stěžovatelem předestřených otázek, přičemž dospěl k závěru o absenci otázky zásadního právního významu, a proto dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl.

Proti rozhodnutím Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že k nezákonnému pochybení došlo již při zahájení řízení, když stěžovatel podal žalobu prostřednictvím telefaxu a následně ji prý v zákonné lhůtě doplnil osobně originálem podání do podatelny Okresního soudu Plzeň-jih. Tento originál podání prý ale soud ztratil a následně řízení usnesením zastavil. Originál tohoto podání i s podacím razítkem soudu se "objevil až v řízení vedeném před Okresním soudem Plzeň-město, kde jej předložil žalovaný". Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem soudu došlo vůči jeho osobě k odepření spravedlnosti. V důsledku pochybení soudu byl prý nucen podat žalobu znovu. Stěžovatel si je dle svých slov vědom, že toto rozhodnutí soudu nelze již napadat, ale uvádí jej proto, že prý na tento nesprávný postup soudu opakovaně během řízení před obecnými soudy upozorňoval, a to s ohledem na zachování tříleté promlčecí lhůty, ale žádný ze soudů prý k této skutečnosti nepřihlédl.

Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy učinily s ohledem na zjištěný skutkový stav nesprávný právní závěr, a aplikovaly tak "špatnou právní normu". Nesprávnou aplikací platného práva vznikl dle názoru stěžovatele extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Tím, že soud učinil závěr, že žalovaný při žádosti a inkasu částky 100 000 Kč vystupoval jako subjekt veřejného práva, aplikoval dle stěžovatele nesprávné ustanovení zákona a délku promlčecí doby stanovil jako dvouletou. S tímto názorem stěžovatel nesouhlasil a argumentoval tak, že taková žádost nemá oporu v zákoně. Současně prý stěžovatel zdůrazňoval, že požadoval tuto částku ke stvrzení vážného zájmu a jako podmínku k zahájení činnosti, kterou měl beztak provádět ze své úřední povinnosti. Stěžovatel se domnívá, že lze jen stěží považovat za výkon veřejnoprávního úřadu neoprávněné podmiňování dalšího postupu exekutora složením jakési jistoty. Daný vztah stěžovatel definuje jako soukromoprávní, jehož oba účastníci vystupovali jako podnikatelé, a z tohoto důvodu je dle něj nutné aplikovat lhůtu pro promlčení bezdůvodného obohacení dle obchodního zákoníku, tedy čtyřletou.

Stěžovatel rovněž tvrdí, že obdobně by obecné soudy rozhodly v rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci i za předpokladu, že by žalovaný opravdu převzal žalovanou částku při výkonu své pravomoci. Provedeným dokazováním prý totiž bylo jasně prokázáno, že žalovaný tyto svěřené peněžní prostředky stěžovatele užil bez jeho vědomí, svévolně, ve prospěch třetí osoby. Tato skutečnost je dle přesvědčení stěžovatele nesporná a potvrzuje ji i sám žalovaný ve své výpovědi. Je prý velmi pravděpodobné, že žalovaný se takovým jednáním dopustil trestného činu. Při takto zjištěném skutkovém stavu měly dle stěžovatele obecné soudy aplikovat nikoliv dvouletou promlčecí dobu dle § 107 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž desetiletou promlčecí dobu stanovenou pro úmyslné bezdůvodné obohacení. Skutečnost úmyslného bezdůvodného obohacení žalovaného prý stěžovatel akcentoval ve svém odvolání, písemně pak v doplnění odvolání ze dne 11. října 2011, které "krátkou cestou předal odvolacímu soudu při začátku jednání", ale odvolací soud k tomuto doplnění argumentace nepřihlédl. Znovu tuto skutečnost prý stěžovatel uváděl i ve svém dovolání, ale Nejvyšší soud dle něj ve svém usnesení tvrdí, že takovou argumentaci stěžovatel nikdy ani neuvedl.

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je téměř výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly, když se v pečlivém odůvodnění svých rozhodnutí zabývají všemi relevantními, stěžejními námitkami, které strany v řízení vznesly. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko polemizuje s rozhodnutími obecných soudů v rovině jednoduchého práva, nesouhlasí s jejich hodnocením aplikace různých právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, kterého jest se dle jeho přesvědčení držet. Stěžovatel ve své stručné ústavní stížnosti neuvádí byť jedinou ústavněprávně relevantní námitku, jíž by alespoň částečně mohl zpochybnit ústavní konformitu rozporovaných rozhodnutí obecných soudů, ačkoli otázka interpretace a aplikace předmětných zákonných ustanovení stran promlčení i postavení exekutora byla obecnými soudy řešena dosti podrobně, včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Pouhý nesouhlas s jejich závěry či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení se nemůže stát předmětem meritorního projednání návrhu v rámci ústavního soudnictví, neboť otázka exegese a aplikace norem podústavního práva je výlučnou doménou soudů obecných, přičemž vstoupit do této oblasti je Ústavní soud oprávněn a současně povinen pouze tehdy, dochází-li při této činnosti k porušení pramenů ústavního pořádku a z nich vyvěrajících základních práv, svobod i principů je doprovázejících, jak bylo nastíněno výše. To ovšem ve skutečnosti stěžovatel vůbec nenaříká.

Na tomto místě se nad rámec zmíněného sluší poznamenat, že stěžovatel v rámci svých námitek ve vztahu k vznesené námitce promlčení přehlíží rozdíl mezi subjektivní a objektivní promlčecí dobou. Jak tříletá, tak i desetiletá promlčecí doba jsou lhůtami objektivními, přičemž je třeba rovněž přihlédnout i k lhůtě subjektivní, na jejímž plynutí je uznání či neuznání vznesené námitky promlčení rovněž závislé. Je totiž třeba vyzdvihnout, že uplyne-li tato lhůta dříve než lhůta objektivní, jak k tomu dospěly obecné soudy v projednávané věci, nemá již posledně uvedená (a tím i dilema, zda jde o lhůtu tříletou či desetiletou) pro odpověď na položenou otázku žádný praktický význam.

Pokud jde o námitku týkající se údajného pochybení Okresního soudu Plzeň-jih při zahájení řízení, kdy se podle stěžovatele měl ztratit jeho návrh na zahájení řízení, nemůže k ní nyní Ústavní soud přihlédnout, jak si je toho ostatně sám stěžovatel dobře vědom, neboť předmětné usnesení o zastavení řízení stěžovatel ústavní stížností nenapadl, resp. ani již úspěšně napadnout nemohl.

Jde-li pak o námitku, že stejně by obecné soudy rozhodly v rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci i za předpokladu, že by žalovaný opravdu převzal žalovanou částku při výkonu své pravomoci, neboť to bylo v řízení prokázáno, nutno konstatovat, že se jedná o velmi obecné, blíže nerozvedené tvrzení a skutkovou polemiku, kterou ve světle shora řečeného není Ústavní soud oprávněn řešit.

Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 7. srpna 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.