II. ÚS 2841/07
II.ÚS 2841/07 ze dne 19. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., právně zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem, se sídlem Dlouhá 141, Příbram II, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 12 C 134/2003-192 ze dne 28. 7. 2005, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 99/2006-239 ze dne 25. 4. 2006 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1703/2007-314 ze dne 17. 7. 2007, za účasti Okresního soudu v Příbrami, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a dále vedlejších účastníků A. K., R. V., České republiky - Ministerstva obrany, s adresou pro doručování Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany, nám. Svobody 471, Praha 6, a Pozemkového fondu České republiky se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Návrhem došlým dne 5. listopadu 2007 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti shora uvedeným rozhodnutím s námitkami, že mu soudy odepřely možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, měly porušit čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že nalézací soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, že se odvolací soud nepokusil svým postupem nedostatky rozhodnutí soudu prvního stupně odstranit, a konečně v tom, že se dovolací soud nedostatečně vypořádal s dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž všechny soudy se mýlily v právním hodnocení věci a nedostatečně odůvodnily svůj postup.

II.

3. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis, z nějž se podává zejména následující: Dne 24. dubna 2003 zahájil stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce, obecného zmocněnce, řízení podle ustanovení § 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), o určení vlastnictví k nemovitostem, zestátněným podle zákona Národního shromáždění republiky Československé č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech. Stěžovatel požádal o ustanovení advokáta, čemuž soud vyhověl. Po odstranění vad návrhu bylo soudem prvního stupně dne 28. července 2005 rozhodnuto tak, že žaloba byla zamítnuta. Nalézací soud neshledal, že by při zestátnění, anebo určení či vyplacení finanční náhrady za vyvlastněný majetek, byly porušeny tehdy platné obecně závazné právní předpisy.

4. K odvolání stěžovatele bylo v řízení pokračováno před odvolacím soudem. Ten dne 25. dubna 2006 rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s nalézacím soudem, že pro restituci předmětných nemovitostí nejsou naplněny předpoklady uvedené v ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě a náležela-li za zestátněné nemovitosti náhrada ve výši obecné ceny, pak jí byla rozuměna cena, za kterou bylo možné v daném místě a čase nemovitosti koupit a prodat. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že tato obecná cena oscilovala kolem tzv. stopceny (výpočet vycházející z nařízení vlády č. 175/1939 Sb.) a podstatným způsobem se od ní neodchylovala. Znalec dospěl k závěru, že cena nemovitostí v den zestátnění činila 78 014 Kčs, přičemž stát vyplatil vyvlastněným částku ve výši 145 000 Kčs a později za účelem odstranění tvrdosti peněžní reformy státní příspěvek ve výši 16 800 Kčs. Závěrem konstatoval, že stěžovatelem namítaná tíseň při uzavírání dohody o výši náhrady za zestátněné nemovitosti se zkoumá jen u restitučních titulů podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. h), k) a l) zákona o půdě, přičemž vzhledem ke způsobu přechodu vlastnického práva na stát (na základě zákona č. 169/1949 Sb.) v projednávané věci tyto restituční důvody dány nejsou.

5. Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, v němž namítal procesní pochybení odvolacího soudu, jež mohlo mít vliv na nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále pak, jako otázku zásadního právního významu, posouzení výše náhrady vyplacené za zestátněné nemovitosti. Dovolací soud se s námitkami stěžovatele neztotožnil, a v otázce restitučního titulu a tzv. stopcen odkázal i na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález sp. zn. IV. ÚS 51/94 ze dne 2. 6. 1994 ausnesení sp. zn. I. ÚS 521/1998 ze dne 13. 4. 2000.
III.

6. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a soudního spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Návrh stěžovatele jen opakuje to, co již před soustavou obecných soudů zaznělo, soudy se těmito námitkami podrobně zabývaly av rámci svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Těžištěm ústavní stížnosti je tak jen polemika se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva.

9. Ústavní soud konstatuje, že věcně v právních závěrech obecných soudů neshledává nic, co by opravňovalo jeho zásah. Jestliže soudy nepřisvědčily právnímu názoru stěžovatele a předložené otázky právně posoudily odlišně od jeho přesvědčení a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu přípustná jen tehdy, došlo-li by při tom k porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv nebo svobod (k tomu srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

10. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že soudy věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly v souladu s principy obsaženými zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod; v řízení před obecnými soudy nebyl shledán žádný exces. Postup obecnýchsoudů Ústavní soud považuje za ústavně konformní a je přesvědčen, že obecné soudy svými rozhodnutími neporušily ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, zaručená základní práva a svobody.

V.

11. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že soudy neporušily stěžovatelova základní práva na spravedlivý proces vymezená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto návrhu nevyhověl a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jej podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jak ve výroku uvedeno, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2009

Stanislav Balík v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.