II. ÚS 2840/09
II.ÚS 2840/09 ze dne 27. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. H., zastoupeného JUDr. Ondřejem Kuchařem, advokátem sesídlem Široká 36/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009 sp. zn. 29 Cdo 1202/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým mělo dojít k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 ačl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 1 odst. 1 Ústavy a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., oÚstavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně právaposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecnýchsoudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních právnebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.

Z těchto obecných principů vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci, obdobně jako ve své ustálené judikatuře (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 450/2000). V daném případě totiž Nejvyšší soud napadeným usnesením zrušil rozhodnutí obecných soudů a věc jim vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti správně uvedl, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je pravomocné a není proti němu možno podat opravný prostředek, nicméně Ústavní soud akcentuje skutečnost, že řízení před obecnými soudy nelze chápat izolovaně, nýbrž v celkovém kontextu. Je tedy zřejmé, že předmětné řízení neskončilo, jelikož v této věci musí opět rozhodovat obecný soud a v řízení před ním stěžovatel bude moci disponovat všemi příslušnými procesními oprávněními. Za těchto okolností je proto podání ústavnístížnosti předčasné a Ústavní soud nemůže tedy v této fázi řízení z ústavně právního hlediska jakkoli hodnotit stěžovatelem rozporovaný postup Nejvyššího soudu.

Vzhledem ke shora uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítnout jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2009

Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.