II. ÚS 2834/13
II.ÚS 2834/13 ze dne 6. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Jana Čagaly, zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem Junácká 3, 736 01 Havířov - Podlesí, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1590/2012-441 ze dne 18. 7. 2013, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 9/2008-391 ze dne 20. 6. 2011 a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, č. j. 110 C 4/2004-241 ze dne 23. 10. 2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, domáhal, aby mu vedlejší účastník, v původním řízená žalovaná obchodní společnost STAVO-ČESTAV, s. r. o., zaplatila z titulu odškodnění pracovního úrazu ze dne 24. 4. 2001 na náhradě za ztrátu výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 1. 5. 2003 do 31. 3. 2008 částku 362 320 Kč a aby mu zaplatila 1 173 000 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění. Poté, co ve věci rozhodl Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově, shora označeným rozsudkem a potom k odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 1. 2009, č. j. 16 Co 9/2008-330, Nejvyšší soud nato rozsudkem ze dne 10. 2. 2011, č. j. 21 Cdo 3885/2009-377, dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ve výroku IV, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 239 649 Kč s příslušenstvím a ve výroku V, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 90 160 Kč s příslušenstvím, odmítl a rozsudek odvolacího soudu ve výroku VII, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 104 000 Kč, jakož i ve výrocích o nákladech řízení a ve výroku o soudním poplatku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Následně rozhodl krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 069 500 Kč, změnil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 34 500 Kč tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli 34 500 Kč, dále rozhodl, že žádný z účastníků (včetně Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, v původním řízení vedlejšího účastníka vystupujícího na straně žalované) nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, že se České republice nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů a že vedlejší účastník je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné na soudních poplatcích za řízení před soudy všech stupňů 16 600 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl jako neopodstatněné podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.").

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel v ní líčí rozsah poranění, které vzniklo v důsledku pracovního úrazu způsobeného pádem z vysoké nákladní rampy, a poukázal především na to, že celkem obdržel na odškodnění ztíženého společenského uplatnění částku 310 500 Kč, která je dle jeho přesvědčení velice nízká vzhledem ke zcela nenávratně zničenému zdraví, které již nelze zhojit. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy nesprávně posoudily následky pracovního úrazu, nesprávně zhodnotily závěry znaleckých posudků, a tím dle názoru stěžovatele došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Stěžovatel rovněž poukazuje na porušení práva na rovnost před zákonem ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, když je vykládána zásada proporcionality v neprospěch stěžovatele, protože dle názoru soudů vedl obyčejný život. Zásada proporcionality má být vykládána s ohledem na útrapy, ztráty, které daný člověk vytrpěl a vytrpí a nelze je podle jeho přesvědčení vykládat tak, že "obyčejný člověk ztrácí méně než např. houslový virtuóz". Stěžovatel ve svém životě ztratil nenávratně zdraví, možnost zapojit se do pracovního procesu, ztratil možnost jakkoliv se společensky zapojit, ztratil možnost zapojit se jakýchkoliv aktivit, ztratil možnost dělat to, co měl rád, ztratil možnost i žít plnohodnotným rodinným životem. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele.

Ústavní soud, ač po lidské stránce empaticky vnímá celkovou situaci stěžovatele, současně nemohl rozumně dospět k závěru o nutnosti přistoupit ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že při zvažování oprávněnosti nároků vycházejících z ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. záleží vždy na okolnostech konkrétního případu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 72/12 ze dne), přičemž z hlediska ochrany ústavnosti jde o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti (srov. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 2955/10). Obecným soudům je k dispozici široký prostor pro individuální uvážení, jenž naopak možnosti přezkumu ústavněprávního logicky významně zužuje; to pak nalézá výrazu v úsudku, že relevantní je v něm až výkladový nebo aplikační exces či svévole, což v dané věci spatřovat nelze, a to ani v případě, že by eventuálně bylo k dispozici i řešení stěžovateli příznivější.

Stěžovatel ve své kritice rozhodnutí obecných soudů, které sice lze lidsky rozumět, však přehlíží, že již samo základní bodové hodnocení a tomu odpovídající náhrada reflektují existenci stavu, kdy jeho společenského uplatnění je ztíženo, a že i zvýšení jen o 50 % podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. předpokládá existenci "zvlášť těžkých následků", které stěžovateli již okresní soud přiznal. Mimořádné zvýšení odškodnění ve smyslu jejího ustanovení § 7 odst. 3, jehož se stěžovatel dovolával, pak přichází v úvahu jen "ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele", kdy je doložena situace následků, jež tyto "zvlášť těžké" přesahuje, a to kvalifikovaně. Proti závěru obecných soudů, že taková situace v osobě stěžovatele nenastala, který soudy všech stupňů patřičně odůvodnily (srov. zejm. str. 5 - 6 napadeného rozsudku krajského soudu), nelze vznést ústavněprávně přesvědčivý argument. Nejvyšší soud přitom dovolání stěžovatele neodbyl odmítacím usnesením o jeho nepřípustnosti, ale meritorně jej projednal, přičemž dostatečně obšírně vyložil důvody, pro které v nyní posuzované věci nebylo lze stěžovatelem požadované odškodnění za ztížené společenské uplatnění přes jeden milion korun českých (str. 3 - 5 rozsudku dovolacího soudu).

Stěžovatel námitky vyjádřené v ústavní stížnosti ztotožňuje zásadně s tvrzením (pouhé) věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, především nedostatečně vysokou výší přiznaného zadostiučinění, a spojuje je s očekáváním, že Ústavní soud podrobí tento dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo shora řečeno - mu nepřísluší.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 6. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.