II. ÚS 2831/15
II.ÚS 2831/15 ze dne 15. 2. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., t. č. Věznice Brno, 625 00 Brno, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem, se sídlem Divadelní 4, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2015, č. j. 3 Tdo 478/2015-26, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2014, č. j. 8 To 501/2014-514, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. října 2014, č. j. 2 T 132/2014-478, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž byl porušen princip rovnosti zbraní zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. října 2014, č. j. 2 T 132/2014-478, byl obviněný L. Š. (stěžovatel) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), dále zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku, jichž se měl dopustit jednáním podrobně popsaným v rozsudku. Zločin podvodu spočíval v tom, že stěžovatel spolu s Tomášem Čápem, řešeným samostatně, předložili na katastrálním úřadu kupní smlouvu a návrh na vklad s padělanými podpisy a padělaným otiskem kulatého razítka notářky a na tomto základě byl proveden vklad ve prospěch Ivana Šereše, za něhož se vydával obviněný, přičemž poškozené Miladě Šlégrové byla způsobena škoda přesahující 1,5 miliónu Kč. Přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku se obviněný dopustil tím, že společně s Tomášem Čápem, řešeným samostatně, předložili na katastrální úřad návrh na zahájení řízení o výmazu vkladu práva odpovídajícího věcnému břemeni do katastru nemovitostí na základě předložené dohody týkající se zrušení věcného břemene bydlení a doživotního užívání bytu poškozenou, kdy předložený návrh i s přiloženou dohodou opatřili padělanými podpisy oprávněné (Milady Šlégrové) i povinného (Ivana Šereše) a současně padělali na návrhu na zahájení řízení i na dohodě o zrušení věcného břemene otisk kulatého razítka notářky JUDr. Marie Matouškové, otisky razítka legalizace téže notářky a veškerý text legalizačních doložek na kupní smlouvě. Za uvedenou trestnou činnost v souběhu s jinou trestnou činností (maření výkonu úředního rozhodnutí) byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku a za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a v souladu s § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. října 2014, sp. zn. 2 T 132/2014, podal obviněný prostřednictvím svých dvou obhájců odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozsudku. O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. prosince 2014, č. j. 8 To 501/2014-514, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.

4. Následné dovolání obviněného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2015, č. j. 3 Tdo 478/2015-26, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto. Dovolací soud neshledal ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, ani podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud uvedl, že námitky obviněného nenaplňují dovolací důvody. K tomu podotkl, že obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednáním, jak bylo popsáno ve skutkové větě rozsudku, nebyla naplněna jak subjektivní, tak objektivní stránka trestných činů kladených mu za vinu, podřaditelná pod § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nicméně tato námitka byla v drtivé většině založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a je tedy zčásti čistou spekulací a zčásti je zcela neopodstatněná. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Nejvyšší soud neshledal stran skutkových zjištění ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Rovněž konstatoval, že soudy nižších stupňů se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

II. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Předně namítá, že soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, což má za následek zásah do práva na spravedlivý proces. Soudu prvního stupně vytýká, že porušil zásadu presumpce neviny a svým postupem založil extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením věci. Stěžovatel se domnívá, že soudu prvního stupně se nepodařilo prokázat jeho vinu, když ze všech provedených důkazů lze usuzovat na vinu stěžovatele pouze z odposlechů telekomunikačního zařízení. Ostatní důkazy však o vině stěžovatele a jeho jednání nic nevypovídají. Dále podrobně rozvádí, proč popis skutku v rozsudku neodpovídá ve věci provedeným důkazům. Věnuje se jednotlivým provedeným důkazům (např. záznamu odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i výslechu svědků zejména Mgr. Chocholové a Lésky) a soudům vytýká jejich nesprávnou interpretaci. Nesprávným vyhodnocením obsahu některých důkazů mělo podle stěžovatele dojít extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Rovněž zpochybňuje otázku výše způsobené škody, při níž soud prvního stupně vyšel z tzv. odborného vyjádření podaného realitní kanceláří Remax. Podle názoru stěžovatele odborný posudek nezohledňuje skutečnost, že nemovitost byla zatížena právem odpovídajícím věcnému břemeni doživotního bydlení.
III. 6. Ústavní soud po posouzení obsahu napadených rozhodnutí a námitek obsažených v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda v řízení a v rozhodnutí ho završujícím nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Stěžovatel v něm byl shledán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, resp. zločinem a přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Jeho námitky však směřují značnou měrou proti procesu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu a proti výkladu podústavního práva ze strany trestních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, podle které jsou postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů záležitostmi obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené trestními soudy v souladu s ustanoveními trestního řádu. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout skutkovým závěrům obecných soudů, včetně závěrů o výši škody, které vyvodily z odborného vyjádření, v němž byla hodnota nemovitosti (bytu), která byla předmětem podvodu, stanovena na částku přesahující 1,5 miliónu Kč. V této souvislosti nelze přehlédnout, že byť uvedené odborné vyjádření nelze stavět na roveň znaleckému posudku, přesahuje takto určená hodnota nemovitosti více než trojnásobně hranici značné škody (§ 138 odst. 1 trestního zákoníku), a lze jen stěží předpokládat, že by znalecký posudek stanovil hodnotu této nemovitosti pod tuto hranici. S námitkami v tomto směru se ostatně dostatečně vypořádal již soud prvního stupně.

9. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Soudy rovněž popsaly, z kterých důkazů při zjišťování skutkového stavu vycházely a které důkazy naopak považovaly za nevěrohodné (jednalo se zejména o výslech svědkyně Mgr. Chocholové). Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele s jejich závěry a opakováním stejných námitek, které již uplatňoval v předchozím řízení. Tato polemika však nedosahuje ústavněprávní roviny a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení ze dne 13. března 2014 sp. zn. III. ÚS 181/14 či usnesení ze dne 12. března 2014 sp. zn. IV. ÚS 3006/13). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

10. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.