II. ÚS 2827/09
II.ÚS 2827/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti MUDr. P. J., zastoupeného advokátem JUDr. Jozefem Buzalkou, adresa pro doručování pošty Karoliny Světlé 12, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp.zn. 18 Co 307/2009 ze dne 9. 9. 2009, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp.zn. 46 C 381/2005 ze dne 23. 4. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na zaplacení částky 4 799 Kč s příslušenstvím.

Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že na základě nájemní smlouvy ze dne 3. 1. 2001 stěžovatel, jako pronajímatel, přenechal žalovaným, jako nájemcům, restaurační prostory, jejichž součástí byl i příruční sklad N7. Ve smlouvě bylo uvedeno, že poplatky za elektrickou energii a plyn si hradí nájemce sám na základě smluv s dodavatelskými organizacemi. V období od 27. 8. 2002 do 16. 4. 2004 nájemci smlouvu o dodávce elektřiny do skladu N7 neuzavřeli. Dodávka elektrické energie byla zajišťována na základě smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a Pražskou energetikou,a.s., přičemž stav spotřebované energie ve skladu byl vykazován podružným elektroměrem. Stěžovatel nájemcům na základě údajů z podružného elektroměru u skladu vyúčtoval za uvedené období nedoplatek ve výši 4 799 Kč s příslušenstvím. Žalovaní nesouhlasili s výší vyúčtované elektřiny, neboť spotřebu považovali za neúměrně vysokou, sklad nevyužívali po celou dobu a po dobu rekonstrukcí nemovitosti po povodních byl užíván i osobami podílejícími se na stavebních pracích.

Vzhledem k tomu, že vyúčtování elektřiny nevycházelo ze smluvního ujednání mezi účastníky, posoudil soud tento nárok jako nárok z bezdůvodného obohacení dle § 451 a násl. obč.zák. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že spotřeba energie za žalované období by měla činit 7 289 Kč, přičemž žalovaní na zálohách uhradili částku 13 834 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaní nájemci se na úkor stěžovatele neobohatili, neboť částku vypočtenou znalcem jako cenu spotřebované elektřiny za rozhodné období uhradili. Rovněž nebylo prokázáno, že by sklad užívali v rozhodné době výlučně nájemci a nebylo tak ani z tohoto důvodu možné jednoznačně dospět k závěru, že by se na úkor stěžovatele obohatili právě žalovaní (v případě, že by bezdůvodné obohacení vniklo). Soud prvého stupně proto žalobu zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil jako věcně správné.

Stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů posoudily věc podle právní normy jež na skutkový stav, obsažený v procesním spisu, nedopadá. Z podřazeného skutkového stavu k hypotéze použité normy učinily soudy nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků smlouvy o nájmu v neprospěch stěžovatele, v důsledku čehož bylo rozhodnutím obou soudů negativně zasaženo do jeho ústavního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.

V ústavní stížnosti stěžovatel dále rozvádí, z jakých důvodů dle jeho názoru obecné soudy vyvodily nesprávný závěr o tom, že i odběrné místo pro sklad N7 bylo dlužno podřídit podmínkám smlouvy o nájmu restauračních prostor, a proč, dle stěžovatele, byla věc nesprávně posouzena jako nárok z bezdůvodného obohacení.

Stěžovatel také namítá, že odvolací soud se, rovněž v jeho neprospěch, nezabýval vzájemným návrhem žalovaných.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

S ohledem na předmět sporu u obecných soudů, argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí, se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Taková pochybení však nezjistil.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování (včetně znaleckého posudku), na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Obecné soudy se s námitkami stěžovatele vypořádaly a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Odvolací soud rovněž srozumitelně uvedl, z jakých důvodů nelze přisvědčit námitkám stěžovatele (obdobným jako v ústavní stížnosti), dle nichž se nejednalo o bezdůvodné obohacení (soud není vázán právní kvalifikací žaloby). V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Stejně tak Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené obecným soudem, a to ani kdy by se s ním neztotožňoval.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel neprokázal porušení práv, jichž se dovolává. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru (porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že obecné soudy rozdílně od něj hodnotily skutková zjištění a dovodily právní závěry, se kterými se stěžovatel neztotožňuje). Právní závěr, dle něhož stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal, že nájemci spotřebovali a nezaplatili elektrickou energii ve výši uváděné stěžovatelem, ani nelze s ohledem na shora uvedené, hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Ústavní soud dodává, že žalobou požadovaná částka je navíc bagatelní, přičemž jak Ústavní soud ve své předchozí judikatuře konstatoval, v bagatelní věci, kdy věc nemá pro stěžovatele závažné důsledky, chybí hrozba závažné újmy a věc řádně projednaly vnitrostátní soudy, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena (s výjimkou zcela extrémního rozhodnutí obecného soudu, o něž se však v této věci nejedná).

Opodstatněná není ani námitka stěžovatele, dle níž se odvolací soud nezabýval vzájemným návrhem žalovaných. V dané věci nebyl vznesen vzájemný návrh, ale kompenzační námitka, a to do výše žalované částky, mohlo se tedy event. jednat jen o obranu proti žalobě. Po poučení ve smyslu § 118a odst. 1 o.s.ř. žalovaní v průběhu řízení u soudu prvního stupně na námitce netrvali. Odvolací soud proto v odůvodnění uvedl, že vzhledem k nespecifikování námitky, soud prvního stupně k ní správně nepřihlížel. Ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí, jakým způsobem mohlo neprojednání kompenzační námitky žalovaných ovlivnit výsledek sporu v jeho neprospěch.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.