II. ÚS 2821/13
II.ÚS 2821/13 ze dne 6. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Ing. Milana Jílka, zastoupeného JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem Kleinerova 24, 272 01 Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2913/2012-74 ze dne 18. 6. 2013 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 101/2011-64 ze dne 9. 9. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 341/2004 domáhal uložení povinnosti žalované obchodní společnosti TXS-CZ, s. r. o., uzavřít smlouvu, na jejímž základě na něj mělo být převedeno vlastnické právo k bytové jednotce. Řízení zahájené dne 13. 8. 2004 bylo pravomocně skončeno teprve ke dni 17. 3. 2009 usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2009, č. j. 26 C 341/2004-245, o schválení smíru, na jehož základě byl stěžovatel zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník dotčeného bytu; v průběhu řízení přitom docházelo k neodůvodněným průtahům. Stěžovatel následně žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2, vůči žalovanému státu uplatnil nárok na náhradu škody způsobené průtahy řízení spočívající v nájemném, jež mohl, nebýt průtahů, získat pronájmem posléze nabytého bytu. O této žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 17 C 13/2010-31 ze dne 7. 1. 2011 tak, že žalobu o zaplacení 385 000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení zamítl. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrzeno shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné dle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) občanského soudního řádu (díle též "o. s. ř.").

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel má za to, že v době, kdy podával dovolání v této věci, byl Nejvyšším soudem ve věci s obdobným skutkovým základem vydán rozsudek ze dne 11. 5. 2011 spisové značky 28 Cdo 399/2010, v kterém Nejvyšší soud dle jeho názoru přisvědčil nyní předestřené dovolací argumentaci stěžovatele, a proto bylo namístě postupovat v souladu s tímto judikátem, jakož i nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1391/09 ze dne 27. 12. 2011, v němž se dle přesvědčení stěžovatele Ústavní soud postavil za názor Nejvyššího soudu, uvedený v jeho výše citovaném rozhodnutí z 11. 5. 2011, že je dána odpovědnost státu, pokud majetková újma vznikla v době, kdy již bylo možno od soudu očekávat zjednání nápravy prostřednictvím pravomocného rozhodnutí o vlastnickém právu účastníka řízení, protože byla způsobena právě nesprávným úředním postupem soudu. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele.

Stěžovatel ve své kritice rozhodnutí obecných soudů, která jsou dle něj v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a tím i pro něj překvapivá, pomíjí, že odvolací soud na nedůvodnost žalobního nároku usoudil z důvodu, že stěžovatel vzdor poučení, které se mu od odvolacího soudu dostalo dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neunesl důkazní břemeno spočívající v tom, že stěžovatel "nenabídl soudu jediný konkrétní důkaz o tom, že měl konkrétního zájemce o pronájem předmětného bytu" (viz str. 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu), a nikoli proto, že by existenci škodu způsobenou nepřiměřeně dlouhým soudním řízením v podobě ušlého zisku z případného pronájmu jako takové po právní stránce vyloučil. Městský soud zejména poukázal na to, že stěžovatel po procesním poučení soudu toliko poznamenal, že pro období od ledna 2006 do prosince 2008 neměl konkrétního zájemce o pronájem zmíněného bytu (ibidem), resp. měl zájemce, který se ale zajímal o daný byt dříve. Krom toho nalézací soud jako důvod pro zamítnutí žaloby rovněž vyzdvihl skutečnost, že stěžovatel by se do něj byl nastěhoval z důvodu rozvodu manželství, což neopomněl zmínit ani soud odvolací (str. 3 napadeného rozsudku soudu druhé stolice). Odvolací soud ze všech těchto okolností usoudil, že ušlý zisk je v daném případě zcela hypotetickým, a tudíž nejde o případ, kdy by stěžovatel s ohledem na pravidelný běh věcí mohl důvodně očekávat zisk z pronájmu daného bytu na základě dohody o jeho pronájmu s konkrétní osobou a za konkrétních podmínek včetně dohodnuté výše nájemného, do něhož by bylo zasaženo průtahy ve vzpomínaném soudním řízení.

Z uvedené nosné argumentace obecných soudů je tak zřejmé, že stěžovatel v přezkoumávaném soudním řízení sám naznačil, že pronájem bytu v období, po které bylo před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 341/2004 veden spor o převedení vlastnického práva k bytové jednotce na stěžovatele, byl přinejmenším nejistý, ne-li vyloučený (v důsledku nastěhování se do bytu samotného stěžovatele následkem rozvodu), čímž obecné soudy přivedl k logickému závěru o neexistenci důvodného očekávání na jeho straně, že by mu bylo plynulo nájemné z pronájmu za tuto bytovou jednotku nebýt průtahů v citovaném občanskoprávním řízení. Nelze tedy než konstatovat, že obecné soudy z ústavněprávního hlediska nepochybily, když na základě shora popsaných důvodů nárok stěžovatele na ušlý zisk zamítly jako nedůvodný. Z týchž důvodů ani nebylo lze ze strany obecných soudů požadovat aplikaci závěrů, k nimž dospěl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 1391/09 ze dne 27. 12. 2011 (N 218/63 SbNU 505), na který se stěžovatel v ústavní stížnosti odvolal.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 6. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.