II. ÚS 282/12
II.ÚS 282/12 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatelů nezl. A. D. a Bc. A. D., právně zastoupených Mgr. Adélou Gajdovou, advokátkou se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 11. 10. 2011 sp. zn. 70 Co 551/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť mají za to, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 32 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.

Dne 8. 6. 2010 vydal Okresní soud v Šumperku rozsudek č.j. 10 C 64/2007-653, kterým určil otci nezletilého A. D. platit měsíčně výživné v konkrétní výši v různých časových obdobích počínaje dnem 12. 4. 2004.

Na základě odvolání účastníků rozhodl dne 11. 10. 2011 Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným rozsudkem, jímž změnil rozsudek Okresního soudu v Šumperku tak, že určil otci nezletilého platit výživné v poněkud jinak časově učených etapách a v jiné výši než jak rozhodl okresní soud.

Porušení základních práv spatřují stěžovatelé v tom, že krajský soud zcela komplexně převzal za svá všechna tvrzení otce nezletilého, aniž pravost těchto tvrzení ověřil. Nadto krajský soud při svém rozhodování nikterak nezohlednil tvrzení a důkazy předložené matkou, a to dokonce ani ty, které vyvracely tvrzení otce. Z průběhu řízení ani z předmětného rozhodnutí není zřejmé, jaké aktualizující zprávy týkající se poměrů matky měly být, či dokonce byly, provedeny. Navíc matka nezletilého nebyla vůbec vyslechnuta. Soud tak zcela zásadním způsobem pochybil, když opomenul důkazy navržené a předložené matkou. Tvrdí-li krajský soud, že dostatečně a zcela zjistil skutkový stav, tedy zejména poměry účastníků, pak toto se podle tvrzení stěžovatelů nezakládá na pravdě.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného soudního rozhodnutí Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že základem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s právními závěry obecných soudů. Ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Nutno zde navíc připomenout, že vyloučil-li zákonodárce - v souladu s kautelami ústavnosti - dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti.

Podstata problému a faktické jádro argumentace v ústavní stížnosti proti snížení vyživovací povinnosti otce se zúžilo na posouzení aplikace a interpretace norem v zákonné rovině, a to zejména těch ustanovení zákona, která umožňují soudu, změní-li se poměry, změnit i rozhodnutí o výši výživného. V projednávaném případě, jehož jádrem bylo posouzení, v jaké míře došlo ke změně poměrů ve srovnání s dobou, kdy bylo výživné naposledy upraveno, soud. I. stupně i odvolací soud aplikoval normy zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, upravující vyživovací povinnost rodičů k dětem s přihlédnutím k odůvodněným potřebám nezletilého a ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům obou jeho rodičů. Odvolací soud při hodnocení podstatné změny poměrů vycházel nejen z oprávněných potřeb nezletilého, ale i z příjmů obou rodičů a jejich majetkových poměrů, a poté dospěl k částce, kterou považoval za přiměřenou. Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu I. stupně, která pouze některými listinnými důkazy doplnil, postupoval na základě principu úplné apelace, tj. přezkoumal předchozí řízení i rozhodnutí soudu I. stupně v celém rozsahu, aniž by byl vázán pouze návrhy účastníků a při svém rozhodování se se soudem I. stupně neshodl pouze v některých částkách a určených časových etapách.

Skutečnost, že soud druhého stupně dospěl k částkám, s jejichž výší stěžovatelé nesouhlasí, je sama o sobě mimo rámec ústavního přezkumu. Ústavní soud se nezabývá hodnocením správnosti té či oné částky výživného, neboť závěr o ní plně přísluší obecným soudům, kterým je dán dostatečně široký prostor, aby každý jednotlivý případ posoudily v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem. Není úkolem Ústavního soudu prověřovat, zda právní závěry obecného soudu vyvozené ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv, pokud se obecný soud při svém rozhodování nedopustí pochybení, jež je natolik extrémní, že by jeho rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné. K takové situaci však podle zjištění Ústavního soudu v projednávané věci nedošlo.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, že částky výživného za určená období upravil jinak, než učinil soud I. stupně, je dostatečným způsobem odůvodněno a je z něj patrné, proč a v jaké výši v tom kterém konkrétním období je částka výživného určena.

Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Učiněné právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé především dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž připomíná, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci zasahuje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. I z tohoto důvodu nepřistupuje Ústavní soud ke kasaci rozhodnutí obecných soudů v případech, kdy nedošlo k porušení procesních předpisů v intenzitě dosahující porušení ústavnosti a kdy by kasační rozhodnutí Ústavního soudu bylo pouhým formalismem vedoucímu ke stejným závěrům obecných soudů.

Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal porušení základních práv stěžovatelů, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.