II. ÚS 282/05
II.ÚS 282/05 ze dne 31. 5. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Ing. V. M., advokátem nezastoupeného, podané proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru sociálních věcí a zdravotnictví ze dne 18. 4. 2005, č. j. OSVZ/1695/05, za účasti Magistrátu města Plzně jako účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadl podáním doručeným Ústavním soudu dne 18. 4. 2005 v záhlaví označené rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, kterým bylo jako opožděné zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvé instance, vydané v administrativním řízení. Konkrétně šlo o rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 1, sociálního odboru, ze dne 15. 2. 2005, č. j. SO/5018/2004-Kf-174, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o dávku sociální péče podle § 4 a § 7 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. Napadenému rozhodnutí, respektive postupu odvolacího orgánu, který předcházel jeho vydání, stěžovatel vytýká, že dostatečně nereflektuje jím uváděné odvolací důvody, nebylo přihlédnuto k navrhovaným důkazům, odůvodnění je neodpovídající. Dále stěžovatel tvrdí, že správní orgán se nevypořádal správně s otázkou, zda odvolání bylo doručeno v odvolací lhůtě či nikoliv. Bez bližší ústavněprávní argumentace pak stěžovatel uvedl, že se cítí být dotčen na svých základních právech, a vyjmenoval v této souvislosti články 6 a 7 Listiny základních práv a svobod a články 2, 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Ústavní soud zde vychází z toho, že stěžovatel měl na mysli pod označením "Úmluva", jež v textu používá, právě tento pramen práva.). Stěžovatel se tedy domnívá, že odepřením dávky sociální péče bylo porušeno jeho právo na život, právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, právo nebýt mučen ani podroben nelidskému či krutému trestu, jakož i právo na spravedlivý proces.

Navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem vyslovil, že "stížnost je důvodná" a výše označené články byly porušeny.

Ústavní soud zkoumal návrh po stránce formální a dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky proto, aby se mohl meritorně stížností zabývat.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním, rozhodují ve správním soudnictví soudy o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy správním orgánem. Podle § 6 téhož zákona jsou z rozhodování soudů ve správním soudnictví vyloučeny jen ty věci, o nichž to stanoví sám soudní řád správní nebo zvláštní zákon. V posuzovaném případě stížnost směřuje proti rozhodnutí o odvolání vydaném správním orgánem v oblasti veřejné správy. Přitom soudní řád správní ani výše již citovaný zákon o sociální potřebnosti z přezkumu správních soudů rozhodnutí vydaná na základě zákona o sociální potřebnosti nevyjímá. Stěžovatel se proto mohl se žalobou na správní soud obrátit, byl-li s napadeným rozhodnutím Magistrátu města Plzně nespokojen. Této možnosti ale, jak vyplývá z textu ústavní stížnosti, nevyužil. Nevyčerpal tak všechny procesní prostředky poskytnuté mu zákonem k ochraně jeho práva. Ústavní stížnost je proto nepřípustná.

Jinak předmětný návrh postrádá i další náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu. Tak podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzická osoba jako účastník řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem. Stěžovatel však návrh podal sám a zastoupení advokátem v tomto řízení Ústavnímu soudu nedoložil. Petit stížnosti pak neodpovídá tomu, jak o ústavních stížnostech Ústavní soud rozhoduje a rozhodovat může (§ 82 zákona o Ústavním soudu). Soudce zpravodaj, veden zásadou hospodárnosti řízení, však stěžovatele k odstranění těchto vad nevyzýval a o návrhu bez dalšího rozhodl, neboť na odmítavém výroku z důvodu nepřípustnosti by nezměnilo nic ani to, kdyby stěžovatel nedostatky podání a absenci zastoupení advokátem odstranil.

Vzhledem k uvedenému soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2005

Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.