II. ÚS 2812/09
II.ÚS 2812/09 ze dne 18. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů A. M. G., D. N. G., H. J. G., M. F. G., M. E. G., M. E. G., R. J. G., E. G., B. G. L., A. E. P., B. I. P., C. G. R., E. K. P., K. P., M. A. P., S. R. P., S. F. J. P., D. I. S., I. S., M. C. P., R. K., P. E. P., B. B., R. S., všech zastoupených JUDr. Vítem Horáčkem, advokátem se sídlem Husova 5, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. 15 C 240/2000, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 13 Co 349/2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3722/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelé napadli citovaná rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení svých základních práv dle čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Žaloba stěžovatelů, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání ve výroku specifikované nemovitosti, byla napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 zamítnuta. K odvolání stěžovatelů byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen prvostupňový rozsudek jako věcně správný.

Soudy v daném případě posuzovaly v průběhu řízení, zda stěžovatelé jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zejména to, zda splňovali ke dni 1. 10. 1991 podmínku státního občanství a zda tuto podmínku splňovali ke dni 1. 11. 1994. Na základě výsledků dokazování soudy v tomto případě měly za to, že stěžovatelé (jako naturalizovaní občané USA) pozbyli státní občanství Československé republiky nejpozději ke dni 8. 5. 1957 (s přihlížením k období válečného stavu od 23. 9. 1938 do 8. 5. 1957, kdy jejich země přestala vést válku až do ukončení válečného stavu s Japonskem dne 7. 5. 1957). Stěžovatelé tedy, podle názoru odvolacího soudu, nesplňovali podmínku státního občanství ke dni 1. 10. 1991, ani kde dni 1. 11. 1994.

Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V odůvodnění napadeného usnesení především konstatoval, že pokud šlo o posouzení otázky státního občanství stěžovatelů podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s právními důsledky Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a USA (č. 169/1929 Sb., dále jen "Úmluva o naturalizaci), odvolací soud již ve svém napadeném rozsudku jednoznačně a podrobně sám poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu i na usnesení Ústavního soudu, z jejichž právních závěrů vycházel; jednalo se o právní závěry, které nejsou překonány a nahrazeny novými a přesvědčivějšími závěry z publikované soudní judikatury.

Stěžovatelé vytýkají soudům, že si ve svém rozhodnutí nesprávně vyložily znění Úmluvy o naturalizaci, když zastávaly názor, že nabytím amerického státního občanství naturalizací v období, kdy země, jehož je osoba občanem, vede válku, pozbyli stěžovatelé nejpozději 8. 5. 1957 československého státního občanství. Takovým výkladem byli však stěžovatelé zbaveni práva na vrácení konfiskovaného majetku a takový postup je v rozporu s ústavními principy právní jistoty. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že Úmluvu o naturalizaci je třeba vykládat tak, že pokud státní příslušníci Československa, kteří byli naturalizováni na území USA, by ztratili svou dřívější státní příslušnost, nebude to platit pro příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede válku. Československý občan tedy nepozbýval své státní občanství, pokud byl v USA naturalizován v době, kdy jeho země vedla válku. Stěžovatelé nepokládají za správný názor, že existence válečného stavu na straně domovského státu naturalizovaného občana mohla pouze odložit či pozastavit důsledky vyplývající z odstavců 1 a 2 článku I Úmluvy o naturalizaci. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že všichni žalobci v této právní věci, kteří nabyli americké státní občanství v letech 1943-1948 naturalizací podle článku I odst. 3 Úmluvy o naturalizaci, nikdy československé státní občanství nepozbyli, a proto žádný ze stěžovatelů nemusel znovu nabývat československé státní občanství, jsou i oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.

V podstatě právně totožnou věcí (jiných účastníků řízení) se totiž již Ústavní soud zabýval ve své judikatuře, kupříkladu v usnesení sp. zn. I. ÚS 726/2000 či II. ÚS 24/01 (dostupné např. na http://nalus.usoud.cz/), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a z tohoto důvodu ji odmítl. V nyní posuzované věci stěžovatelé toliko namítají protiústavnost právního názoru obecných soudů, jehož ústavní konformita byla ale již aprobována judikaturou Ústavního soudu, kterou obecné soudy v napadených rozhodnutích citovaly. Vzhledem k tomu, že II. senát Ústavního soudu neshledal důvod v nyní projednávané věci se od závěrů citované judikatury odchýlit, v plném rozsahu na ni odkazuje.

V konkrétnostech lze citovat následující relevantní část odůvodnění v judikatuře vysloveného právního názoru dopadajícího na danou problematiku:

"Ústavní soud usuzuje, že právní názor obecných soudů, obsažený ve výše citovaných rozhodnutích, je ústavně konformní a koresponduje rovněž s textem a smyslem Úmluvy o naturalizaci. Existence válečného stavu nemohla vyloučit platnost čl. 1 Úmluvy o naturalizaci jednou provždy. Smyslem této úpravy totiž nebylo umožnění dvojího státního občanství, nýbrž vytvoření překážky, zabraňující "vyvázání se z povinností" vyplývajících z existence válečného stavu; po ukončení válečného stavu takto odložené důsledky Úmluvy o naturalizaci (v daném případě zánik čs. státního občanství) proto nastaly. Z toho vyplývá, že stěžovatel skutečně pozbyl československé státní občanství nejpozději v roce 1957; pokud obecné soudy dospěly k názoru, že z tohoto důvodu mu nebylo možno přiznat postavení oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., neshledal Ústavní soud důvod tento právní závěr - z ústavně právního hlediska - zpochybňovat. V souvislosti s tím nelze ani přisvědčit namítanému porušení § 134 občanského soudního řádu, neboť soud je oprávněn a povinen zkoumat u veřejné listiny (osvědčení o státním občanství stěžovatele) jak její pravost, tak její správnost. Lze se tedy ztotožnit s názorem obecných soudů, že důkaz opaku ve smyslu citovaného ustanovení může být dán i tehdy, jestliže orgán, který listinu vydal, tak učinil na základně nesprávného právního hodnocení správně zjištěného skutkového stavu."

Nad rámec lze dodat, že stěžovatelé v ústavní stížnosti deklarují změnu judikatury obecných soudů stran citovaného právního názoru po podání jejich žaloby. Svoje tvrzení dokládají citací rozsudku obvodního soudu ze dne 23. 9. 1999, vydaného v jejich věci, čímž je však z povahy věci vyloučeno, že by tento rozsudek byl vydán před podáním jejich žaloby. Totéž platí o stěžovateli citovaném rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 1999, u nějž navíc ze stěžovateli citované části odůvodnění neplyne jednoznačně opačný názor od názoru vysloveného v nyní posuzované věci. Ani Nejvyšší soud ve stěžovateli citovaném rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 376/2000 nehovoří, že by jím mělo docházet ke změně judikatury. Naopak, toto rozhodnutí Nejvyššího soudu "pouze" potvrdilo jako věcně správný (již existující) právní názor obecných soudů vydaných v tehdejší věci, který byl soudy aplikován i v nyní posuzované věci. Stěžovatelé tak ani neprokázali tvrzenou změnu judikatury stran zkoumané otázky. K tomu Ústavní soud dodává, že jednou judikovaný názor není nedotknutelný a neměnný, přičemž ani změna judikatury promítající se v řešení konkrétního případu nemusí vždy znamenat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Stěžovatelé rovněž namítají průtahy v řízení, avšak ve fázi, kdy řízení již bylo skončeno. Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se (mimo jiné) mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí uvedeného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a uvedeného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Ústavní soud proto není, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy (skončeného soudního) řízení, když to přísluší jiným orgánům veřejné moci (viz také nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07, uveřejněný na stránkách http://nalus.usoud.cz). Nad rámec Ústavní soud podotýká, že z ústavní stížnosti není zřejmé, že by stěžovatelé jakkoliv brojili proti jimi tvrzeným průtahům v průběhu řízení před obecnými soudy; samotným smyslem ochrany proti nečinnosti je přitom především zabránit aktuálním průtahům v řízení a příslušnými procesními prostředky přinutit orgán veřejné moci konat.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelů, proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona čl. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.